Z politika lobbistou
Jaroslav ŠonkaJaroslav Šonka přibližuje rozporuplné počiny bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, který se po skončení své politické kariéry věnuje prosazování státu nepříliš prospěšných zájmů.
Gerhard Schröder, dítě padlého vojáka z posledního roku války, podle vlastních údajů z tehdy velmi chudé rodiny mimo hlavní společnost, se během poválečného hospodářského zázraku v západním Německu vypracoval. Stal se advokátem a politikem sociální demokracie.
Jeho kariéře lze porozumět až po hlubším studiu životopisu. Během kancléřské periody Willyho Brandta a Helmuta Schmidta byl jako mladý sociální demokrat již v politické špičce své generace. Po roce 1989, tehdy v opozici vůči křesťanskému demokratu Helmutu Kohlovi, vytvořil jakýsi triumvirát s Oskarem Lafontainem (dnes Die Linke — Levice) a Rudolfem Scharpingem. Ti se posléze během kancléřské periody Gerharda Schrödera stali ministry jeho vlád.
Jenže triumviráty, již od těch římských, končí dominancí jednoho a odstraněním druhých dvou. Od samého začátku se projevil mocenský až arogantní styl chování Gerharda Schrödera, který své konkurenty smetl takovým způsobem, že Rudolf Scharping později raději jezdil na kole, zatímco Oskar Lafontaine přestoupil k postkomunistické Die Linke, kde dlouho hrál značnou roli v duu s Gregorem Gysim.
Ano, svého času se pokusil dlouholetého německého konzervativního kancléře Helmuta Kohla ve volbách porazit triumvirát oněch tří sociálních demokratů. Všichni tři si dělali ambice - ale žádnému z nich vedení SPD nepřisuzovalo reálné šance Kohla porazit. Zkusila se tedy tato skutečně nevšední strategie triumvirátu - výsledkem byl jenom další neúspěch.
V dalších volbách už Schröder kandidoval sám. Nebyl už tehdy se svým ekonomickým pragmatismem ve straně nijak bezrozporně přijímán; ale se svou osobní agilitou a charismatem skýtal jedinou šanci, konečně postavit proti "věčnému" Kohlovi rovnocenného kandidáta.
A - Schröder skutečně Kohla dokázal porazit; volebním výsledkem který byl tehdy pociťován jako opravdové politické zemětřesení.
Připomeňme si ještě jednou: po celých desetiletích - od dob (respektive pádu) Helmuta Schmidta to bylo poprvé, a zároveň také naposled, kdy německá sociální demokracie dokázala vyhrát volby!
A zopakujme si ještě jednou tu základní příčinu: Gerhard Schröder byl skutečně silná, výrazná osobnost. Na rozdíl od všech - skutečně naprosto bez výjimky všech - ostatních sociálnědemokratických politiků předtím i potom!
A za druhé: Gerhard Schröder měl skutečně pragmatický, realistický ekonomický program. Jistě, to jeho odbourání mnohých sociálních výdobytků bylo právě v sociální demokracii velice sporné (což nakonec vedlo k jeho pádu) - nicméně je to prostě nepopiratelný ekonomický fakt, že to byla právě jeho "Agenda 2010", která německou ekonomiku zbavila zátěže nadměrných sociálních odvodů, a nastartovala revitalizační program, na jehož vlně se německá ekonomika prakticky veze dodnes. Jistě, mnohé sociální výhody byly odbourány; ale druhá stránka této mince je dramatický pokles nezaměstnanosti v Německu.
Působení Gerharda Schrödera v německé politice nelze tedy hodnotit jenom černobíle. Že se potom - po ukončení své politické kariéry - přeorientoval na sféru podnikatelskou, samo o sobě není nijak překvapivé; natolik agilní, činorodá osobnost jako on by se sotva mohla spokojit s předčasným důchodem a psaním memoárů.
Že přitom neměl mravní skrupule - či možná jenom nedostatečnou schopnost distance? - dělat obchody s ruskými státními firmami (a tím nevyhnutelně přijít i do kontaktu s politickým vedením): to se od samotného počátku jevilo dosti pochybným počinem, ale v zásadě na tom nebylo nic nelegálního.
Ke skutečnému překročení všech hranic došlo až právě v tom okamžiku, kdy Putina označil za "křišťálově čistého demokrata". Tady bylo už skutečně jasné: Schröder se nechal koupit. Definitivně změnil fronty: demokracii vyměnil za peníze. On sám si to možná ani tak ostře vůbec neuvědomuje, Putin s ním samozřejmě jedná jako s přítelem, a blízkému příteli ovšem rádi promineme nějaký ten malý prohřešek, není-liž pravda?
A tak se bývalý německý sociálnědemokratický kancléř Schröder nakonec opravdu nechal zapřáhnout do služby ruského autoritativního režimu, aniž by v tom on sám viděl nějaký zásadní mravní problém.
Bylo by zajímavé vědět, jaký skutečný názor má Putin na svého "drahého přítele" Schrödera. Zda ho považuje opravdu za něco lepšího, nežli pouze za klasického užitečného idiota.