Gerhard Schröder, dítě padlého vojáka z posledního roku války, podle vlastních údajů z tehdy velmi chudé rodiny mimo hlavní společnost, se během poválečného hospodářského zázraku v západním Německu vypracoval. Stal se advokátem a politikem sociální demokracie.

Jeho kariéře lze porozumět až po hlubším studiu životopisu. Během kancléřské periody Willyho Brandta a Helmuta Schmidta byl jako mladý sociální demokrat již v politické špičce své generace. Po roce 1989, tehdy v opozici vůči křesťanskému demokratu Helmutu Kohlovi, vytvořil jakýsi triumvirát s Oskarem Lafontainem (dnes Die Linke — Levice) a Rudolfem Scharpingem. Ti se posléze během kancléřské periody Gerharda Schrödera stali ministry jeho vlád.

Jenže triumviráty, již od těch římských, končí dominancí jednoho a odstraněním druhých dvou. Od samého začátku se projevil mocenský až arogantní styl chování Gerharda Schrödera, který své konkurenty smetl takovým způsobem, že Rudolf Scharping později raději jezdil na kole, zatímco Oskar Lafontaine přestoupil k postkomunistické Die Linke, kde dlouho hrál značnou roli v duu s Gregorem Gysim.

Schröder se stal kancléřem takzvané rudo—zelené koalice 1998—2002, která pokračovala i v letech 2002—2005, kdy Schröder nejdříve odmítl účast na válce v Iráku (2002), protože neměla posvěcení OSN, což byl svého druhu uplatnitelný argument. Schröder pak zahájil reformu platového a sociálního systému pod názvem Agenda 2010 (takzvané Hartzovy reformy).

Dodnes se diskutuje, zda toto prosazení tržních principů na pracovním trhu a zároveň vytlačení zajištěných zaměstnanců do riskantních pracovních poměrů, kde pak stát musí dotovat starobní zabezpečení, bylo správné. Korekturu tohoto systému zahrnul do svého volebního programu i současný šéf sociální demokracie Martin Schulz.

Schröder pak v politice skončil rychle, téměř překotně. Jeho pokus, obnovit mocenskou základnu SPD rok před dalšími volbami takzvaným konstruktivním vyslovením nedůvěry vedl k jeho porážce. Známé scény, ve kterých se v televizi, snad pod vlivem alkoholu, snažil dehonestovat nastávající kancléřku Merkelovou, jsou dodnes slavné.

Smluvní partner Putina

Dnešní problematika kolem Gerharda Schrödera spočívá v tom, že velmi rychle začal vyhodnocovat své politické znalosti jako lobbista. Většinou se vychází z toho, že vysloužilý špičkový politik absolvuje nejdříve jakousi karenční dobu, půl roku či rok, než začne svých vědomostí využívat. U Gerharda Schroedera šlo o dny. A je také zřejmé, že jako lobbista vkročil na pole, které si již jako kancléř připravoval.

↗

Gerhard Schröder vkročil jako lobbista na pole, které si jako kancléř již nějakou dobu připravoval. Foto Wikimedia

Pokračuje také ve svém skluzu k autoritářským režimům — Rusku a Číně. Dodnes známou anekdotou ze života Gerharda Schrödera je jeho průpovídka, že Putin je „lupenreiner Demokrat” čili v češtině něco jako „křišťálově čistý demokrat”. Putin mu nabídl pozici v Gazpromu, Schröder ji podle vlastního svědectví nejdříve odmítl, ale brzy přijal. Stává se lobbistou v řadě firem, například v nakladatelství Ringier (u nás známé jako nakladatelství privatizující české noviny), ale hlavně v plynovodu Nordstream, ruské státní firmě, která je nasazena jako vlivová páka zasahující i do Evropské unie. Je to hlavně proto, že obchází baltské státy a Polsko.

V téže době začal „křišťálově čistý demokrat“ Putin pronásledovat šéfa jiného konce rnu — Jukos. Michail Chodorkovskij se dostal do vězení a roli při jeho odstranění hrál fakt, že na něj byla uvalena exekuce na daňové nedoplatky a současně mu nebylo umožněno dostat se k aktivům společnosti. Je dostatečně známo, že procesy s Chodorkovským byly manipulované a uvedly Jukos na okraj bankrotu.

Nyní, uprostřed roku 2017, se Gerhard Schröder stává činovníkem v paralelním koncernu — Rosněft. Schröder, který ještě před několika dny mluvil na sjezdu německých sociálních demokratů, se touto svojí kolaborantskou činností stává pro svou stranu zátěží. Sám sice tvrdí opak, ale kandidát na kancléřství a předseda strany Martin Schulz reagoval jednoznačně — on by po skončení kariéry do podobných lobbistických vztahů nešel.

Užitek z tohoto konfliktu bude mít kancléřka Angela Merkelová, pro kterou je tato souvislost výbornou pobídkou k volebnímu boji. Celou situaci popsal šéf Zelených Cem Özdemir slovy: Není možné, aby kancléř, který sloužil Německu, se hned potom stal smluvním partnerem Putina, který chce rozbít Evropu.