Poslední bitva vzplála, dejte se na odchod. Komunisti konečně nejsou v parlamentu. To se mělo stát už dávno. Zároveň mě ale naplňuje smutkem i obavami, že v parlamentu momentálně nemáme jedinou skutečně levicovou, a přitom demokratickou a moderní stranu.

Jan Hamáček doma sedí na bedně předražených roušek a diví se, jak se to mohlo stát. Co tedy bylo příčinou debaklu ČSSD?

Asi bych se nestal jedním z členů Hnutí Idealisté, kdybych nevěřil, že pravda a ideály mají přednost před osobním prospěchem či krátkozrakou politickou strategií. V tom jsem se lišil od — údajně cca — 58 % členstva ČSSD, které se rozhodlo podpořit před zhruba čtyřmi léty účast své strany ve vládě, přestože jí měl předsedat trestně stíhaný agrobaron a ekonomický žralok s řadou skandálů, usvědčený z mnoha lží.

Tehdy jsem stranu opustil, protože už jsem se nedokázal „podepsat“ pod to, co dělá. Nutno ale dodat, že řada členů čelila přesvědčovací masáži pečlivě naordinované z čelních míst ČSSD.

Oligarchova onuce

Strana sama sebe vykreslila jako hrdinu, který v patové volební situaci zabrání koalici ANO s komunisty a SPD, a zachrání tak demokracii v zemi za cenu toho, že se spojí se svým úhlavním volebním nepřítelem. Výsledkem byl pravý opak. Donedávna nepřípustné praktiky v nejvyšší politice byly i díky ČSSD legitimizovány a naše země se začala vzdalovat západní Evropě a politicky mířila na Východ.

Argument ČSSD o obraně proti SPD a komunistům bylo samozřejmě nutno vzít v potaz a rozhodování pro sociální demokraty nebylo jednoduché. Přece však věřím, že věci se mají říkat jasně a řešit přímočaře. Je lepší postavit se zlu čelem a hned, nežli se s ním paktovat a za jeho zády vymýšlet, jak na něj.

Andrej Babiš je svým založením hrozbou naší demokracie právě tím, že postrádá ideály. Jeho jediným skutečným ideálem je osobní zájem. Mnohokrát prokázal, že ho nezajímá právo a právní stát — a to nejen svými korupčními kauzami, přístupem k dotacím a střetu zájmů, ale například i tím, jak toleroval prezidentovy kroky na nebo za hranicí ústavnosti, případně z nich i osobně těžil. Navíc tu vzniká otázka, v čem potom se vlastně Andrej Babiš a jeho hnutí liší od extrémistických stran, jestliže jediným způsobem, jak ho odradit od vlády s nimi, je předhodit mu ideově vybrakovanou mršinu dříve moderní a svébytné ČSSD?

Nevyčítal bych tolik ČSSD angažmá ve vládě, kdyby opravdu prokázala, že hodlá být jasnou bariérou nedemokratických úkazů. V první řadě měla podmínit účast ve vládě tím, že v ní nebude Andrej Babiš. To sice udělala, ale když na to ANO nepřistoupilo, stáhla ocas a podřídila se.

Od té doby se ČSSD stala trapnou hlasatelkou nepřekročitelných hranic, ze kterých nakonec vždy ustoupila, vše za cenu udržení se ve vládě. Koalici komunistů a SPD de facto nezabránila, tito neformální koaliční partneři získali díky podpoře vlády velký vliv a například brzdili modernizaci české armády.

Že tak oba extrémní protipóly činily v podivuhodné shodě se zájmy Kremlu, snad není třeba zdůrazňovat. Mimoto se stal neformálním členem vlády i Miloš Zeman, když zcela proti duchu ústavy a demokratické praxe v ČR zasahoval vládě do volby ministrů.

ČSSD měla několikrát možnost prásknout do stolu a na jasné porušení koaliční smlouvy zareagovat odchodem z vlády. Mohla si zkrátka zachovat tvář a ukázat lidem, že má sebeúctu jakož i úctu k dosavadním demokratickým zvyklostem v zemi. Jsem přesvědčen, že by dnes díky takovému gestu byla v parlamentu. Namísto toho opět sklonila hlavu.