ČSSD je strana, která se neumí poučit z porážek. Budoucnost levice leží mimo ni

Saša Gr.

ČSSD prohrála v důsledku kolaborace s oligarchií a nevěrohodnosti svých představitelů. Dění před sjezdem nasvědčuje tomu, že je nepoučitelná. Budoucnost levice leží v nových subjektech, jako jsou Idealisté.cz.

Že je strana opravdu v koncích, se pozná nejlépe podle toho, že ji chtějí zachraňovat lidé, kteří ji k nim přivedli. Foto FB Jana Maláčová

Poslední bitva vzplála, dejte se na odchod. Komunisti konečně nejsou v parlamentu. To se mělo stát už dávno. Zároveň mě ale naplňuje smutkem i obavami, že v parlamentu momentálně nemáme jedinou skutečně levicovou, a přitom demokratickou a moderní stranu.

Jan Hamáček doma sedí na bedně předražených roušek a diví se, jak se to mohlo stát. Co tedy bylo příčinou debaklu ČSSD?

Asi bych se nestal jedním z členů Hnutí Idealisté, kdybych nevěřil, že pravda a ideály mají přednost před osobním prospěchem či krátkozrakou politickou strategií. V tom jsem se lišil od — údajně cca — 58 % členstva ČSSD, které se rozhodlo podpořit před zhruba čtyřmi léty účast své strany ve vládě, přestože jí měl předsedat trestně stíhaný agrobaron a ekonomický žralok s řadou skandálů, usvědčený z mnoha lží.

Tehdy jsem stranu opustil, protože už jsem se nedokázal „podepsat“ pod to, co dělá. Nutno ale dodat, že řada členů čelila přesvědčovací masáži pečlivě naordinované z čelních míst ČSSD.

Oligarchova onuce

Strana sama sebe vykreslila jako hrdinu, který v patové volební situaci zabrání koalici ANO s komunisty a SPD, a zachrání tak demokracii v zemi za cenu toho, že se spojí se svým úhlavním volebním nepřítelem. Výsledkem byl pravý opak. Donedávna nepřípustné praktiky v nejvyšší politice byly i díky ČSSD legitimizovány a naše země se začala vzdalovat západní Evropě a politicky mířila na Východ.

Argument ČSSD o obraně proti SPD a komunistům bylo samozřejmě nutno vzít v potaz a rozhodování pro sociální demokraty nebylo jednoduché. Přece však věřím, že věci se mají říkat jasně a řešit přímočaře. Je lepší postavit se zlu čelem a hned, nežli se s ním paktovat a za jeho zády vymýšlet, jak na něj.

Andrej Babiš je svým založením hrozbou naší demokracie právě tím, že postrádá ideály. Jeho jediným skutečným ideálem je osobní zájem. Mnohokrát prokázal, že ho nezajímá právo a právní stát — a to nejen svými korupčními kauzami, přístupem k dotacím a střetu zájmů, ale například i tím, jak toleroval prezidentovy kroky na nebo za hranicí ústavnosti, případně z nich i osobně těžil. Navíc tu vzniká otázka, v čem potom se vlastně Andrej Babiš a jeho hnutí liší od extrémistických stran, jestliže jediným způsobem, jak ho odradit od vlády s nimi, je předhodit mu ideově vybrakovanou mršinu dříve moderní a svébytné ČSSD?

Nevyčítal bych tolik ČSSD angažmá ve vládě, kdyby opravdu prokázala, že hodlá být jasnou bariérou nedemokratických úkazů. V první řadě měla podmínit účast ve vládě tím, že v ní nebude Andrej Babiš. To sice udělala, ale když na to ANO nepřistoupilo, stáhla ocas a podřídila se.

Od té doby se ČSSD stala trapnou hlasatelkou nepřekročitelných hranic, ze kterých nakonec vždy ustoupila, vše za cenu udržení se ve vládě. Koalici komunistů a SPD de facto nezabránila, tito neformální koaliční partneři získali díky podpoře vlády velký vliv a například brzdili modernizaci české armády.

Že tak oba extrémní protipóly činily v podivuhodné shodě se zájmy Kremlu, snad není třeba zdůrazňovat. Mimoto se stal neformálním členem vlády i Miloš Zeman, když zcela proti duchu ústavy a demokratické praxe v ČR zasahoval vládě do volby ministrů.

ČSSD měla několikrát možnost prásknout do stolu a na jasné porušení koaliční smlouvy zareagovat odchodem z vlády. Mohla si zkrátka zachovat tvář a ukázat lidem, že má sebeúctu jakož i úctu k dosavadním demokratickým zvyklostem v zemi. Jsem přesvědčen, že by dnes díky takovému gestu byla v parlamentu. Namísto toho opět sklonila hlavu.

Pokorně plnila přání Babiše i Zemana a měnila své ministry prakticky na jejich lusknutí prstem. Ze strany, která tvrdila, že se chce postavit oligarchovi, se stala oligarchova onuce.

Vedlo to mimo jiné k diskreditaci demokratické levice v ČR jako takové. Pokud ČSSD dříve oslovovala a částečně i sdružovala široký záběr levicově smýšlejících lidí od dělníků po intelektuály, pod vedením Jana Hamáčka se čím dál více zaměřovala pouze na úzkou konzervativní skupinu nízkopříjmových lidí, které celkem logicky a pochopitelně více než demokracie zajímá holé živobytí.

Je samozřejmě správné a nutné bojovat za spravedlivější mzdovou a sociální politiku a není to tak, že ČSSD by neudělala vůbec nic. Zásluhy si však připsalo hnutí ANO, před čímž byla ČSSD mnohokrát už na začátku vládní spolupráce varována. Navíc se nepodařilo zavést rozumnou daňovou progresi, zabránit vyvádění kapitálu do daňových rájů, donutit nadnárodní společnosti typu Google, aby u nás platily daně, a tak dále.

Velká většina levicových voličů vinou ČSSD levici nevolila

Ty skupiny voličů, na které ČSSD nejvíce cílila, pak v nedávných volbách daly svůj hlas ANO. Zbývající dřívější elektorát ČSSD, kam patří zejména lidé, kteří nevidí svět pouze zjednodušujícím prizmatem 19. století jako souboj dělníků s kapitalisty, ale zajímá je kromě sociálních témat také ekologie, lidská práva, genderová rovnost, demokratická kultura nebo vylepšení evropské integrace a posílení našeho postavení v EU, nemohli dát ČSSD svůj hlas.

Může snad ekologicky smýšlející člověk volit stranu, která celou svou nedávnou historií ukázala, že se po volbách opět spojí s antiekologem Babišem? Za vlády Babiše přestaly v ČR klesat emise skleníkových plynů, naše země v EU ostudně hlasovala proti zákazu pesticidů hubících včely, učinili jsme naprosto nedostatečná opatření proti suchu, ačkoliv sucho bylo hlavní příčinou kůrovcové kalamity a tím i drastického úbytku lesů. Nepochopitelnou neschopnost ba i neochotu prokázala vláda a úřady při prošetřování ekologické katastrofy na řece Bečvě. Takto bychom mohli pokračovat dlouho.

Skoro to vypadá, jako by v té vládě seděl někdo, kdo fandí více velkým neekologickým agrokoncernům než přírodě. Přitom důsledky klimatické změny a škod na životním prostředí nejsou jen na papíře, nýbrž už je delší čas sami prožíváme.

Stejně ostudná byla ve společné vládě ANO a ČSSD i naše zahraniční politika, nejen proto, že ji svými slabomyslnými stařeckými manýry sabotoval Miloš Zeman.

Jasný posun od hodnot Evropské unie k hodnotám autoritářství a sobeckého prosazování vlastních zájmů na úkor ostatních by vystačil na samostatný článek. To, že si Andrej Babiš povolal ke své předvolební kampani na pomoc Viktora Orbána, snad hovoří za vše.

Na výše uvedeném vidíme, že před levicovým voličem stála v nedávných volbách nelehká otázka. Nad slunce jasná premisa zněla, že pokud se ČSSD pod Hamáčkovým vedením dostane do parlamentu, bude nadále podporovat ANO v čele s Babišem.

Ten, kdo si vládu Babiše přál, dal hlas přímo Hnutí ANO, ten, kdo si ji bytostně nepřál, nemohl podpořit ani jejího jistého spojence ČSSD. Kdo měl tedy vlastně volit sociální demokraty? Voliči odpověděli celkem jasně sami: téměř nikdo, respektive jen zhruba 250 tisíc těch nejvěrnějších.

Populismus je slepá ulička

ČSSD nevyšla snaha mluvit co nejprimitivnějším jazykem, aby uzmula zpět voliče, kterým imponuje ANO. V míře primitivnosti totiž nelze Andreje Babiše nikdy porazit.

Možná si měli volební manažeři ČSSD vzpomenout na to, že i Miloš Zeman kdysi oslovil elektorát víceméně intelektuálskou rétorikou, schopností budit dojem velmi fundovaného a vzdělaného člověka. Volič není hlupák, pozná, když se snažíte jeho potřeby vychytrale zredukovat.

Ani změna barvy z oranžové na rudě červenou — kupodivu — nepomohla. Je jisté, že mnoho levicových voličů tak — mnohdy poprvé ve svém životě — v roce 2021 nevolila levici. Sám jsem byl tímto dilematem donucen dát hlas středovým Pirátům, a poprvé v životě jsem byl rád, že se do parlamentu nedostala ČSSD, i když nejsem šťastný z pravicové vlády. Všechno je lepší než vláda populisty Babiše.

Hrdě se hlásím k tolik kritizovanému programu „ANTIBABIŠ“. Podle mě bylo zcela správně, že se všechny normální politické strany dohodly, že je to nejdůležitější téma voleb. Škoda je jen to, že se k nim ČSSD nepřidala.

Je to příznakem toho, co vedlo k onomu debaklu ČSSD — naprostého hodnotového vyprázdnění. To, že za to byla voliči potrestána, pak přece jenom svědčí o jisté vyspělosti a úrovni českých voličů.

Žijeme ve světě, kde populismus ohrožuje samu podstatu našeho způsobu života a světa, jak ho známe. Rusko, které nás označuje za nepřátele, masivně investuje do hybridní války. Snaží se zlomit jednotu EU, podpořit nejednotu a chaos, zhatit snahy o úspěšný boj s pandemií pomocí rozšiřování dezinformací a podobně.

Populistická vláda tak neznamená jen krátkodobé zhoršení v agendě státu. Absencí hodnotového ukotvení je každá populistická vláda ideálním spolupracovníkem vnějších nepřátel.

Odmítnout nebezpečí nedemokratického populismu je daleko podstatnější než všechna ostatní témata. Pokud se snad někdo domnívá, že se demokracie „nenajíme“, nechť se podívá, v jaké ekonomické kondici jsou všechny světové diktatury ve srovnání s demokratickými režimy.

Budoucnost levice leží mimo ČSSD

Proměnu ČSSD z moderní pluralitní a širokoproudé levice západního střihu na konzervativní skorokomunisty podle střihu Michala Haška bude těžké zvrátit. Přišla o velké množství členů, kteří v ni ztratili důvěru. Určitě nepomůže jen změna ve vedení strany.

Parafrázuji-li známý výrok, strana má takové vedení, jaké si zaslouží. Pokud si členové strany neuvědomí, že z hodnot demokracie nelze slevovat, a že pro vytvoření skutečně funkční levicové strany potřebuje jak dělníky, tak intelektuály, nebude pro velkou část voličstva atraktivní.

ČSSD se stává stále rigidnější. Chybí jí moderní a jednoduchá vnitřní organizace, využívání moderních technologií snad trochu napomohla koronavirová pandemie, i tak má ale strana co dohánět.

Strana se zcela odcizila mladým lidem. Nezná a nechápe jejich témata. Když se od ní například distancoval spolek Idealisté, nepochopila, že je to varovný signál. Nadšené mladé a aktivní lidi se nepokusila získat zpět, ale výpady některých svých představitelů je naopak začala dehonestovat.

Stranu také opustily populární osobnosti. Lidé jako Bohuslav Sobotka nebo Josef Bernard dokázali na rozdíl od Jana Hamáčka veřejnost oslovit. Co by dnes ostatně strana dala za čtrnáctiprocentní podporu, kterou měla, když Sobotka abdikoval na jejího předsedu. Tehdy mu nízkou popularitu vyčítali titíž lidé, kteří stranu dnes přivedli k debaklu. Zkrátka a dobře, za špatným volebním výsledkem stojí nepřeberné množství chyb, neschopnost spojovat a neochota bojovat.

Není tedy celkem překvapením, že v relativně nedávné době vzniklo několik nových levicových subjektů tvořených vesměs mladými lidmi, kteří pochopili, že v rámci ČSDD — tak jak nyní funguje — nemají šanci cokoliv prosadit. Ani to vás, milí sociální demokrati, neprobudí?

Prozatimní signály mě utvrzují spíše v tom, že nějaký obrodný proces v ČSSD bude velmi zdlouhavý a že si strana musí lidově řečeno vyžrat krizi, kterou si nadrobila, se vším všudy. Budoucnost levice vidím spíše v levicových hnutích sdružujících vícero subjektů, z nichž jedním by snad někdy v budoucnu mohla být i reformovaná sociální demokracie.

Riziko spolupráce vidím v jasném hodnotovém ukotvení. Nesmíme dopustit, aby se v budoucnu levice opět stala přisluhovačem populistických či nedemokratických subjektů. Místo naší krásné země je v demokratické Evropě a v hnutí Idealisté cítím jistotu tohoto směřování. Chcete-li nám v tom pomoci, přidejte se k nám.

advertisment
Diskuse
JP
December 9, 2021 v 11.33

Srdečný pozdrav směrem k Idealistům. :-)

S naprostou většinou řečeného je možno plně souhlasit. Především já sám už dlouhou dobu tvrdím, že (česká) levice se musí nejen reorganizovat, ale i zásadně nově definovat; a že tedy do budoucna je zapotřebí zásadně nový levicový subjekt.

Jenom před oním deklarovaným Antibabišismem bych si dovolil varovat: nikdy není dobré příliš personalizovat záležitosti, které mají ve své podstatě systémový charakter. Svého času v německé zemi Bavorsku vládl ne po celá léta, ale po celá desetiletí "zemský kníže" konzervativní Franz Josef Strauß. Troufám si tvrdit, že život pod ním byl ještě mnohem úmornější nežli pod Babišem; už proto že Babiše bylo možno odvolit, zatímco u Strauße to fakticky možné nebylo. Díky jeho neotřesitelné oblibě u konzervativního bavorského voličstva. Nicméně i v Bavorsku (respektive v Mnichově) se proti němu ustavila aktivní opoziční skupina či hnutí, s názvem "Stoppt StrauSS". Přičemž poslední dvě písmena jeho jména byla s oblibou psána ve formě (nacistických) run SS.

Proč to zmiňuji? - Jednoho dne tento "StrauSS" zemřel - a tato iniciativa jeho odpůrců se náhle ocitla zcela bez svého fundamentu. Neměli žádnou jinou ideu než své ryzí antistraussovství - a po jeho eliminování se sami rozplynuli v nicotě.