Podivuhodný kvas, který tento týden propukl ve Věcech veřejných, ilustruje fenomenální úpadek politické kultury, který je ovšem v České republice v chodu nejméně od jejího vzniku v roce 1992. Kdykoli se na chvíli zazdá, že už hlouběji klesnout nebude možné, že už jsme se dotkli dna, od nějž se odrazíme vzhůru, objeví se někdo jako Vít Bárta a jeho veverky, aby nás pádně přesvědčil o tom, že ano, že se vskutku lze provrtat ještě hlouběji.

Přesto bychom neměli dopustit, aby fascinace posledním výronem korupčně-klientelistické politické pakultury, který se před námi odehrává takřka v přímém přenosu, zatemnila naši schopnost rozumět situaci vcelku a všímat si na ní toho, co je opravdu podstatné.

Nikdo soudný nebude polemizovat s tezí, že instituce typu Věcí veřejných, která opravdu není politickou stranou hodnou toho jména, se nikdy neměla ocitnout v Poslanecké sněmovně, natožpak ve vládě. Myslím, že ani za normalizace by se někdo jako Josef Dobeš nemohl stát ministrem školství, což je na pováženou.

Nadto současné chování Věcí veřejných nemůže být pro nikoho se zájmem o veřejné dění překvapením. Kdo jsou lidé, kteří je volili, a co si mysleli, když to činili? Autor těchto řádků se musí přiznat, že ze své nevyléčitelné lásky ke svým spoluobčanům do poslední chvíle nevěřil ve sněmovní účast této pastrany. Když se člověk dívá na skupinové foto shromážděných protagonistů Věcí veřejných, těžko vzdoruje pocitu, že hledí do tváře organizovaného zločinu. Ale kdo chtěl, mohl to vědět předem.

A tedy z principu nelze nic namítat proti snaze sociálních demokratů povalit vládu prostřednictvím rozdrolení Věcí veřejných či proti legitimnímu požadavku na rezignaci Víta Bárty a Radka Johna, i když, jak může Josef Dobeš v tomto spolku chybět, zůstává záhadou, kterou by bylo zapotřebí vysvětlit.

Buď jak buď, je namístě varovat před zveličením tohoto terče a nabádat k nadhledu, který nedopustí, aby silná estetika posledních eskapád Věcí veřejných zakryla, že ony nejsou na této vládě, ba ani na české politice tím nejhorším. Moudrý sociální demokrat nebude o tento primát připravovat architekty současné politiky záludně vydávané za reformy a neopomene se nikdy zmínit o trvající temné roli hradního pána, bez nějž by takto epochální úpadek české politiky nebyl vůbec myslitelný.

Byla by zkrátka opravdická škoda, kdyby Nečasova vláda padla kvůli něčemu tak banálnímu jako je předvídatelné korupční chování nejmenšího koaličního partnera, a nikoli proto, že společnost jako celek silou své občanské neposlušnosti odmítla její nelidskou politiku. Avšak nejenže by to byla věčná škoda, ale navíc se to prakticky ani nemůže stát.

I kdyby se totiž klub Věcí veřejných rozdělil na dvě stejně velké poloviny, vládě by stále pohodlně stačila jedna z nich k udržení sněmovní většiny. Pro ODS předčasné volby výhodné nejsou, TOP 09 je sama nevyvolá a dostatečnou část poslanců VV si obě strany bezpochyby dokáží udržet na své straně. Nejpravděpodobnějším vysvětlením současného manévru je ostatně právě plán zúžit koalici na dva členy, a zbavit ji stranickopolitické divize firmy ABL, jíž jsou Věci veřejné.

Sociální demokraté stupňující tlak na Bártu a Johna, jako by oni dva byli těmi nejhoršími poupaty v české politice, tak dost možná hrají part ve hře, kterou režírují Miroslav Kalousek s Václavem Klausem. To není šťastné.

Nepřehlédněme, že se poslanci Škárkovi před tím, než se stal prvním uprchlíkem v současné Sněmovně, spolehlivě podařilo dobýt si v ní v nesnadné konkurenci i trofej pro nejnechutnějšího politika svými výroky o spodině cestující věcí veřejnou jménem tramvaj. Poslanec Huml i poslankyně Kočí přece také neučinili doposud nic, co by z nich činilo důvěryhodnější bytosti nežli třeba z poslance Novotného či z poslankyně Peake.

A tak současný hrůzostrašný děj ve Věcech veřejných vyvolává spíše nežli cokoli jiného soubor otázek, u nichž není radno spěchat s odpověďmi. Pro tuto chvíli se zastavme u sedmi:

1. Jsou Věci veřejné skutečně tím nejhorším na současné vládě?

2. Jsou tím nejhorším, s čím jsme se setkali, pokud jde o korupci?

3. Je to, co se nyní děje, v počínání vlády tak výjimečné?

4. Jak je to vůbec možné, že se takové věci dějí?

5. Bylo možné tyto výkony Věcí veřejných i vlády předvídat?

6. Proč jsme to nepředvídali?