Podivuhodný kvas, který tento týden propukl ve Věcech veřejných, ilustruje fenomenální úpadek politické kultury, který je ovšem v České republice v chodu nejméně od jejího vzniku v roce 1992. Kdykoli se na chvíli zazdá, že už hlouběji klesnout nebude možné, že už jsme se dotkli dna, od nějž se odrazíme vzhůru, objeví se někdo jako Vít Bárta a jeho veverky, aby nás pádně přesvědčil o tom, že ano, že se vskutku lze provrtat ještě hlouběji.

Přesto bychom neměli dopustit, aby fascinace posledním výronem korupčně-klientelistické politické pakultury, který se před námi odehrává takřka v přímém přenosu, zatemnila naši schopnost rozumět situaci vcelku a všímat si na ní toho, co je opravdu podstatné.

Nikdo soudný nebude polemizovat s tezí, že instituce typu Věcí veřejných, která opravdu není politickou stranou hodnou toho jména, se nikdy neměla ocitnout v Poslanecké sněmovně, natožpak ve vládě. Myslím, že ani za normalizace by se někdo jako Josef Dobeš nemohl stát ministrem školství, což je na pováženou.

Nadto současné chování Věcí veřejných nemůže být pro nikoho se zájmem o veřejné dění překvapením. Kdo jsou lidé, kteří je volili, a co si mysleli, když to činili? Autor těchto řádků se musí přiznat, že ze své nevyléčitelné lásky ke svým spoluobčanům do poslední chvíle nevěřil ve sněmovní účast této pastrany. Když se člověk dívá na skupinové foto shromážděných protagonistů Věcí veřejných, těžko vzdoruje pocitu, že hledí do tváře organizovaného zločinu. Ale kdo chtěl, mohl to vědět předem.

A tedy z principu nelze nic namítat proti snaze sociálních demokratů povalit vládu prostřednictvím rozdrolení Věcí veřejných či proti legitimnímu požadavku na rezignaci Víta Bárty a Radka Johna, i když, jak může Josef Dobeš v tomto spolku chybět, zůstává záhadou, kterou by bylo zapotřebí vysvětlit.

Buď jak buď, je namístě varovat před zveličením tohoto terče a nabádat k nadhledu, který nedopustí, aby silná estetika posledních eskapád Věcí veřejných zakryla, že ony nejsou na této vládě, ba ani na české politice tím nejhorším. Moudrý sociální demokrat nebude o tento primát připravovat architekty současné politiky záludně vydávané za reformy a neopomene se nikdy zmínit o trvající temné roli hradního pána, bez nějž by takto epochální úpadek české politiky nebyl vůbec myslitelný.

Byla by zkrátka opravdická škoda, kdyby Nečasova vláda padla kvůli něčemu tak banálnímu jako je předvídatelné korupční chování nejmenšího koaličního partnera, a nikoli proto, že společnost jako celek silou své občanské neposlušnosti odmítla její nelidskou politiku. Avšak nejenže by to byla věčná škoda, ale navíc se to prakticky ani nemůže stát.

I kdyby se totiž klub Věcí veřejných rozdělil na dvě stejně velké poloviny, vládě by stále pohodlně stačila jedna z nich k udržení sněmovní většiny. Pro ODS předčasné volby výhodné nejsou, TOP 09 je sama nevyvolá a dostatečnou část poslanců VV si obě strany bezpochyby dokáží udržet na své straně. Nejpravděpodobnějším vysvětlením současného manévru je ostatně právě plán zúžit koalici na dva členy, a zbavit ji stranickopolitické divize firmy ABL, jíž jsou Věci veřejné.

Sociální demokraté stupňující tlak na Bártu a Johna, jako by oni dva byli těmi nejhoršími poupaty v české politice, tak dost možná hrají part ve hře, kterou režírují Miroslav Kalousek s Václavem Klausem. To není šťastné.

Nepřehlédněme, že se poslanci Škárkovi před tím, než se stal prvním uprchlíkem v současné Sněmovně, spolehlivě podařilo dobýt si v ní v nesnadné konkurenci i trofej pro nejnechutnějšího politika svými výroky o spodině cestující věcí veřejnou jménem tramvaj. Poslanec Huml i poslankyně Kočí přece také neučinili doposud nic, co by z nich činilo důvěryhodnější bytosti nežli třeba z poslance Novotného či z poslankyně Peake.

A tak současný hrůzostrašný děj ve Věcech veřejných vyvolává spíše nežli cokoli jiného soubor otázek, u nichž není radno spěchat s odpověďmi. Pro tuto chvíli se zastavme u sedmi:

1. Jsou Věci veřejné skutečně tím nejhorším na současné vládě?

2. Jsou tím nejhorším, s čím jsme se setkali, pokud jde o korupci?

3. Je to, co se nyní děje, v počínání vlády tak výjimečné?

4. Jak je to vůbec možné, že se takové věci dějí?

5. Bylo možné tyto výkony Věcí veřejných i vlády předvídat?

6. Proč jsme to nepředvídali?

7. Lze tomu do budoucna předcházet?

Popořadě:

1. Jsou Věci veřejné skutečně tím nejhorším na současné vládě?

Opravdu ne. Věci veřejné nejsou ničím jiným než bizarním populistickým výhonkem doktríny trhu bez přívlastků, kterou tu s vervou věrozvěsta zahnízďoval Václav Klaus. Má-li být vše na prodej, nakonec se zcela logicky začalo obchodovat i s univerzitními tituly, funkcí prezidenta, s výsledky průzkumů veřejného mínění, ba i s účastí ve vládní koalici. Bárta je jen přičinlivý, pilný a tvořivý Klausův žák.

Tím nejhorším na současné vládě je ona sama, její vlastní politika, kvůli ní a pouze kvůli ní by měl přijít její pád. Bez nadsázky zločinné plány s důchody, se školstvím, s právy zaměstnanců, s policií, se státními zaměstnanci, s odbory, se zdravotnictvím, s Šumavou, s lidskými právy, s ministerstvem životního prostředí, s účastí veřejnosti ve správních řízeních a tolerance prezidentových nebetyčných drzostí na mezinárodních fórech — toto by měly být důvody k hlasování o nedůvěře ještě před Bártovým nakupováním poslušnosti.

Vedle Klause s Kalouskem se Bárta s Johnem vyjímají jako dva pěšci na šachovnici vedle dvojice střelců.

2. Jsou tím nejhorším, s čím jsme se setkali, pokud jde o korupci?

No tak věru ani to ne. Případ Čunek, ale už předtím nikdy pořádně neprošetřené působení ministra Dlouhého na ministerstvu průmyslu a obchodu či ministra Kalouska na ministerstvu obrany byly jistě systémově nebezpečnějšími jevy. V současné vládě zcela jednoznačný prim patří ministru Drobilovi. Ten by měl podle všech veřejně dostupných indicií trávit své dny ve vyšetřovací vazbě, a přitom namísto toho se stává vrchním ideologem ODS, ba dokonce možná má zamířit zpět do vlády.

A případným slabým bodem, o nějž se měla zapřít páka směřující k povalení či rozkládání vlády, byl jistě spíše ministr Dobeš, který podle všech veřejně dostupných poznatků řídí svěřený úřad jako král Ubu dobytou provincii. Radek John vedle něj vypadá pro kondici české společnosti asi tak nebezpečně jako v reklamě T-Mobilu Chuck Norris pro vánočního kapra.

3. Je to, co se nyní děje, v počínání vlády tak výjimečné?

Kupodivu vážně ne. Nedávno zesnulý znamenitý brněnský novinář Jaromír Procházka měl báječný zvyk zásobovat se výstřižky ke všem tématům, která dlouhodobě sledoval. Touto prostinkou metodou se mu pouze kladením výroků veřejných představitelů na časovou osu často dařilo obnažit nejeden vládní podnik jako korupční ničemnost. Tak tento dobrý muž pomocí svých výstřižků například vysvlékl donaha dálniční mýtné a státní maturity.

Člověk nicméně nemusí oplývat příkladnou svědomitostí Jaromíra Procházky, aby si vybavil z existence dvou posledních vlád vedených předsedy ODS Topolánkem a Nečasem dost příhod prokreslujících, že hulvátská korupčnost patří k české pravici tak jako ke slepýšovi špatný zrak.

Současná krize ve Věcech veřejných není o nic otřesnější než nahrávka, kterou zveřejnil v roce 2006 Jiří Zlatuška, dokládající, jak se vybíraly do stranické pokladny brněnské ODS od stavebních firem kvazidaně za přidělené zakázky. Nemyslím, že by se tehdy kvůli tomu přijímala vůbec jaká opatření.

4. Jak je to vůbec možné, že se takové věci dějí?

To je nejlepší otázka. Samozřejmě se nabízí svést všechno zlé na komunisty, ale dnes už je to odpověď stejně užitečná jako vysvětlování druhé světové války tou první.

Pokud budeme poctiví, budeme se muset propříště ve vysvětlování polistopadových špatností omezit na tendence založené v posledních dvaceti letech, anebo je přinejmenším nebudeme moci pominout. Co se korupce týče, svědomitá analýza nás po mém soudu přivede k tomu, že nechutné normalizační pořekadlo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ našlo po listopadu své zdánlivě ušlechtilé ospravedlnění v doktríně trhu bez přívlastků.

Bezskrupulózní obohacování se najednou stalo systémově konformním počínáním, které mělo přinést blaho všem. Od Pepy z Hongkongu k Vítu Bártovi nevede tak dlouhá a klikatá cesta. Je to stále stejný model a stále pod trenérským dohledem téhož specialisty, který byl do funkce prezidenta mimochodem zvolen dvakrát menším počtem hlasů než 51 % volitelů. To může znamenat, že je soustavně populární přesně napůl, anebo také to, že se za hlasy volitelů neutrácelo víc, než bylo nezbytně nutné.

Má to ale i druhou stránku: v české společnosti chronicky scházejí instituce, které by ji z popsaného marasmu soustavně a neochvějně povznášely. Scházejí takové občanské iniciativy a ty, do nichž česká společnost vložila velkou důvěru, dnes v něčem selhávají. Člověk v tísni pracuje často víc pro americkou propagandu než pro lidská práva, ekologické organizace se často snaží být směšně státotvornější než Ústavní soud a média jsou nejtristnější kapitolou ze všech: kdyby se jimi někdo zabýval tak soustavně jako ona politikou, zjistilo by se nejspíš, že jsou na tom ještě hůř než ona.

5. Bylo možné tyto výkony Věcí veřejných i vlády předvídat?

Bylo. Potřebné zdroje informací i analýzy jsou dnes k dispozici i v mnohem subtilnějších otázkách. V případě Věcí veřejných byl kritický odstup až krajní skepse převládajícím tónem většiny médií hlavního proudu už před volbami. Spíše je tedy s podivem, jak to, že se jim přesto podařilo prorazit.

Nejpravděpodobnější výklad není příliš povzbudivý: existuje zde politicky zcela dezorientovaná, avšak ve volbách se politicky aktivně projevující skupina lidí, která za jistých okolností hlasuje pro marketingově slušně zvládnutý populistický projekt. Projevilo se to poprvé v politických úspěších Vladimíra Železného.

Je to selhání politiky a médií, které představuje současně klíčový společenský problém, jemuž je nutné se věnovat. Věci veřejné ohledávají prostor, jehož by se mohl v budoucnosti zmocnit obratný manipulátor s vyloženě fašistoidní tendencí. Je to věc natolik vážná, že nad potřebnými opatřeními, která tento prostor důsledně zahradí, je namístě spolupracovat i s komunisty, ba i s Nečasem a Kalouskem, budou-li to s to pochopit.

Nejde o nic menšího než o státní program na upevnění a prohloubení demokracie, jehož součástí bude kromě potírání korupce především všestranné posilování kontroly veřejnosti nad výkonem státní správy i samospráv. A to musí být prvořadý státní zájem, i když to právě pro pravici, alespoň v té podobě, k jaké se vinou Klausovy inspirace u nás vyvinula, bude krátkodobě krajně nevýhodné. Ale dlouhodobě jí to prospěje; a vím, že jsou na pravici lidé, kteří se v tom se mnou shodnou.

6. Proč jsme to nepředvídali?

Zásadním faktorem, který se podílel na vzestupu Věcí veřejných, je depolitizace společnosti: představa, že není nutné, ba dokonce že je v něčem pokleslé se politice každodenně věnovat. Češi si nechali pokroutit své totožnosti, takže jsou více spotřebiteli nežli občany.

To nebyl malý výkon v národě Havlíčka, Masaryka, Vaculíka či Karla Kosíka, který v roce 1968 napsal: „Nezájem o politiku ještě nikdy nikoho neochránil před jejími důsledky.“ Bylo k tomu zapotřebí dvaceti let práce Husáka a dvaceti let práce Klause, aby Češi ve své většině ztratili tuto prostopravdu, na níž jsou však životně závislí, ze zřetele.

Znovu a znovu se v těchto debatách bude vracet otázka médií. Shodou okolností dnes začíná v Bostonu konference o reformě médií ve Spojených státech, která se právě zamýšlí koncepčně nad otázkou, jak kvalitu amerických médií systémově vylepšit.

Američané se podobají Čechům v tom, že jsou jedním z nejmanipulovanějších národů na světě. Je to důsledek horší tamější politické tradice, kvůli které názory do veřejné debaty nevstupují s vahou danou jejich relevantností, ale množstvím peněz, které se za nimi shromáždí. To přímo ohrožuje kvalitu americké demokracie, která právě kvůli této okolnosti podstatně zaostává za kvalitou demokracie kanadské nebo demokracií skandinávských.

Američané se ale od nás liší v tom, že depolitizovaný jejich svět tedy rozhodně nikdy nebude. Na rozdíl od nás mají mimořádně vyspělou i příznivou politickou tradici, která se pokouší kvalitu demokracie zvyšovat a prostor veřejné debaty rozviřovat a rozšiřovat. Právě z ní vyrůstá hnutí, které si uvědomuje, že předpokladem hlubších změn v politice jsou změny v médiích, jež s nimi musí jít ruku v ruce.

Klasickým případem až rozkošné zmanipulovanosti Čechů dnes je jejich nekrofilní láska k jaderné energetice, které se zde nebudeme podrobněji věnovat, abychom neodběhli od podstaty problému. Ale fakt, že si i v jiných ohledech bystří lidé zarputile namlouvají, jak jsou moudřejší než německá či rakouská občanská společnost, jež jsou v tolika jiných ohledech o tolik vyspělejší než jejich tuzemský protějšek, je skutečně povážlivý.

Pro tuto chvíli si z toho vezměme poznatek, že žádná politika není možná, pokud nemá komunikační prostor, v němž se o ní lidé mohou dovídat. A naopak: cokoliv je v politice možné, pokud média nemají sílu a kvalitu, aby stanovila rozumné hranice přijatelného.

Věci veřejné se vší svou zkorumpovaností jsou možné i proto, že jsou věrným zrcadlem stavu českých médií, jejichž obsahu lidé obvykle věří méně nežli tomu, že je více či méně prodejný.

7. Lze tomu do budoucna předcházet?

Jistěže ano. Vyžaduje to odvahu ostrůvků pozitivní deviace v občanské společnosti jít až na hranice toho, co se v danou chvíli jeví možné, ba dokonce odvahu zkoumat, kde ty hranice přesně jsou.

Třeba se brzy prolomí ledy v některé z českých ekologických organizací a začne opět mluvit směle, jak by bylo zapotřebí. Třeba se vyvine nová trvanlivá kvalita ze současných iniciativ proti vládě. Třeba se ukáže jako nejodvážnější ze všech ostrůvků pozitivní deviace nové vedení sociální demokracie a dokáže celou společnost strhnout. Třeba se navzdory všem pravděpodobnostem dokáže zbavit břemen Bursíkovy a Liškovy éry Strana zelených a zase po letech začne sunout věci kýženým směrem. Třeba se neúprosný a trvalý tlak na kultivaci veřejného i mediálního prostoru podaří opřít o naše noviny. Anebo to bude synchronická souhra více předešlých faktorů.

Jisté je, že šance na posuny jedním či druhým směrem se otevírají pořád a pokaždé jde vždy znovu jen o to, zda se jich podaří využít.