Před třemi lety jsme se s několika sousedy trochu nesměle zúčastnili mezinárodního protestu proti Turówu, který se tradičně konal na Trojzemí u Hrádku nad Nisou. Váhali jsme dlouho — nikdy jsme nebyli nijak veřejně činní, zkrátka naprostí „aktivističtí“ zelenáči. Naše podomácku komunitně malovaná cedule s textem „My jsme první na ráně” ale připoutala pozornost jak lokálních médií, tak také politiků.

Tím dnem začaly tři náročné roky plné rozhovorů do médií českých i mezinárodních, sbírání podpisů pod petice, vysvětlování problému na sociálních sítích. Spolu s Libereckým krajem jsme přesvědčili ministra Brabce, aby za Českou republiku vyjádřil nesouhlas se záměrem rozšiřování těžby.

Začátkem roku 2020 jsme s radním pro životní prostředí Libereckého kraje Jiřím Löffelmanem předávali petici s více než třinácti tisíci podpisy předsedkyni petičního výboru Evropského parlamentu. při jejím projednání jsme pak dostali možnost ke členům petičního výboru živě promluvit. Vše vypadalo slibně, měli jsme za cíl dosáhnout dobrého kompromisu ohledně délky trvání budoucí těžby i jejího geografického rozsahu a doufali jsme, že i Liberecký kraj má tentýž cíl.

Zlom nastal v momentu, kdy byla — z důvodu ignorace našich práv ze strany Polska — podána žaloba u Soudního dvora EU. Od té chvíle bylo stále jasnější, že představitelé kraje neusilují o dobrý kompromis, ale především o finanční kompenzace na vodovodní infrastrukturu.

V rámci platformy Společně pro vodu jsme několik měsíců varovali před unáhleným podpisem dohody s Polskem, která ukončí obtěžující mezistátní sousedský spor jen za cenu ztráty naší pitné vody. Vše vypadalo částečně nadějně potom, co paní ministryně Hubáčková souhlasila s osobní schůzkou.

Bohužel jsme záhy pochopili, že ministryně se rozhodla náš lokální vodní zdroj odepsat a česko-polská smlouva se o jeho záchranu ani pokoušet nebude. Námitky, že stát je povinen ze zákona chránit své území a jeho přírodní zdroje, odmítla. V pořadu 168 hodin dokonce popřela, že by její resort takovou povinnost měl.

Jen pár dní po schůzce s ministryní Hubáčkovou se objevila nečekaná zpráva, že do Prahy míří polský premiér Morawiecki. Předmětem neohlášené návštěvy měla být „bilaterální spolupráce“. Ovšem hodinu po poledni jsme se na tiskové konferenci dozvěděli, že byla podepsána dohoda o dolu Turów a mezinárodní žaloba tak bude stažena. Ironií osudu v ten samý den, kdy České republice dal znovu za pravdu Soudní dvůr EU.

Ten šok lze popsat jen těžko: jak je to možné, vždyť dohoda ani nebyla na programu vlády? Jaký existuje relevantní důvod k projednání této dohody v utajeném režimu? Toto má být nová politická kultura, kterou Petr Fiala sliboval? Zveřejnění smlouvy proběhlo až po silném veřejném tlaku a přineslo opět další zklamání: už tak slabá dohoda byla uzavřena v ještě slabší podobě.

Že ODS je bližší partnerství s PiS, než my, občané Libereckého kraje, bylo patrné z tweetů europoslance Zahradila už v říjnu 2021. Ovšem u dalších stran bylo zklamání velké a stále trvá. Především u Pirátů, kteří se jako jediní o naši situaci dlouhodobě zajímali.

Pro hejtmana Libereckého kraje Martina Půtu, který značnou část tříletého úsilí využíval naši občanskou aktivitu k tlaku na MŽP i evropské instituce, jsme se stali terčem na sociálních sítích. Prý zastupujeme jen minimum lidí a problém se beztak „týká především Václavic“, to znamená pár stovek lidí. Proč tedy kraj organizoval petici více než desítky obcí, kterou jsme společně předávali v Bruselu, pokud se „jedná jen o Václavice“?

Liberecký kraj vyhlásil sám sobě závod v rychlosti stavby vodovodního přivaděče z Liberce, který je zásobován z 23 km vzdáleného vodního díla Josefův důl. Snad kraj svůj závod vyhraje a bude k nám jizerskohorská voda přivedena trubkami dříve, než ta místní definitivně odteče do dolu.

A naše hodnocení vlastní tříleté aktivity? O problému Turówa a jeho negativních vlivech, zasahujících do dvou okolních států, dnes ví spousta lidí. Nejen u nás, ale také v Evropě. Tam nyní směřují naše poslední naděje, že těžba by nemusela trvat dlouhých dvaadvacet let v plném rozsahu dobývacího prostoru.

Tuzemská politika se projevila jako zcela bezhodnotová a bezzásadová; pozitivní ale je, že zdaleka ne všichni jsou s touto „novou politickou kulturou“ spokojení a uzavření dohody se setkalo také se značnou kritikou. Kompromis nakonec dojednán byl, ale hodně slabý.

Prakticky bez šance zachránit naši vodu, bez pokusu začít pracovat na budoucnosti polské části našeho regionu, bez jakékoli dlouhodobé vize. Domácí politici selhali a my jsme stále stejně první na ráně, jako před třemi lety.