Právníci z organizace Frank Bold vydali v pondělí analýzu, ve které popisují, proč by mělo jednání o Turówu pokračovat. Stávající dohoda podle nich nezaručuje České republice dostatečnou ochranu před ztrátou vody a jejím uzavřením porušují obě země národní i evropské právo. To totiž státy zavazuje konat tak, aby nezpůsobovaly škody na cizím území.

Polsko neprokázalo, že těžbou nepůsobí sousedům újmu, jak mu ukládá evropské i vlastní právo. Navíc předložilo pouze starý plán týkající se ochrany vody, který je nedostačující. Zohledňuje totiž pouze data o vlivu těžby na českou krajinu nashromážděná do roku 2015.

Na jejich základě byla naplánována stavba podzemní bariéry. Tento způsob řešení problému s ubýváním vody na české straně je ale již neaktuální, protože voda mezitím začala odtékat i jinudy, s čímž plán nemůže počítat. Místem, kde je výstavba bariéry plánována pak už paradoxně neuniká skoro vůbec.

V českém pohraničí klesají hladiny vod kvůli těžbě už od osmdesátých let 20. století, přičemž zásadní pokles přišel v roce 2017. Původní hydrologický model na současnou situaci nereaguje. Polsko ho neaktualizovalo, ani nepřišlo s novým návrhem.

Jak informují právníci z Frank Bold, Česká republika v samotné dohodě nový hydrogeologický model vůbec nepožaduje. Z textu vyplývá, že Polsko musí prokázat funkčnost podzemní bariéry, kterou slíbilo vybudovat, a tím zamezit úbytku vody na české straně. Už ale není povinné zabývat se tím, zda hladina vody v ČR neklesá.

Bariéra proto může svůj účel zdánlivě plnit, ačkoli ji bude voda například podtékat nebo obtékat. Polsko nemá podle smlouvy povinnost stěnu upravit ani v případě, že bude voda na české straně dál mizet. To, že bude voda unikat i v místech, kde žádná bariéra nebude, tak dohoda vůbec nereflektuje.

„Pokud se ČR nepodaří na Polsku zamezení škod vynutit, je povinna se obrátit na Evropskou komisi a iniciovat přeshraniční řízení podle směrnice o odpovědnosti za škody na životním prostředí,” říká právnička Frank Bold Laura Otýpková.

Problém spatřují analytici také v tom, že se oba státy dohodly na dodržování jen určitých pravidel, která si dohodnou mezi sebou. To ale z právního hlediska striktně vzato nelze. Česká republika i Polsko jsou povinni své území chránit před vznikem škod. Podpisem smlouvy o Turówu dala však ČR najevo, že se jí toto pravidlo pět let nebude týkat.

Podle právničky Petry Urbanové je postup vlády ČR nelegální, protože žádný zákon nedovoluje devastaci životního prostředí výměnou za finanční kompenzace. Domnívá se, že kabinet Petra Fialy (ODS) na jeho ochranu jednoduše rezignoval.

V tomto ohledu porušil povinnosti, které vládě kladou Ústava a Listina základních práv a svobod, stejně jako zákon o životním prostředí, zákon o předcházení ekologické újmě, vodní zákon, i povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. „Uzavření mezivládní dohody mimo meze stanovené zákonodárci navíc naráží na princip dělby moci,” doplňuje Urbanová.

Analýza varuje, že vládě hrozí právní odpovědnost v oblasti evropské i veřejné legislativy, a také odpovědnost za vzniklé škody na majetku obyvatel poškozeného území.

„Tím, že vláda rezignovala na ochranu vody, porušila normy ústavního práva — článek sedm Ústavy ČR, který stanoví, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství a článku třicet pět Listiny základních práv a svobod, který zaručuje všem lidem právo na příznivé životní prostředí,“ píše se v analýze organizace Frank Bold.

Česká republika nebude sice z peněz daňových poplatníků platit vodovody určené pro postižené oblasti, protože už finance dostala jako kompenzaci za pokračující těžbu v dole, poškozování krajiny ale rozhodně nezabrání.