Když vláda na nedávné tiskové konferenci oznámila, že prodlouží rozhodování o tendru na pátý dukovanský reaktor a zároveň požádá uchazeče o stavbu o závaznou nabídku celkem až čtyř reaktorů, bylo to pro mnohé redaktory a komentátory překvapení. Pro pozorné čtenáře Deníku Referendum jistě ne, protože o chystaných záměrech české vlády už se zde mohli dočíst.

Teprve teď řadě lidí dochází, o jak velkých penězích a jakém zadlužení dalších generací Fialova vláda rozhoduje. Nepůjde totiž o pouhých 160 miliard korun za reaktor, které do veřejného prostoru dostal ČEZ spolu s ministrem Karlem Havlíčkem.

Rozhodne-li se vláda opravdu objednat po dvou reaktorech pro Dukovany a pro Temelín, bude muset vyřešit, z čeho ty skoro dva biliony zaplatit. Vždyť je to objem ročního státního rozpočtu České republiky. A zde přichází skutečné překvapení pro všechny — vláda ani ministerstvo financí to neví! Nepůjde to z rozpočtu ČEZu, protože to by energetická firma nestavěla nic. Ministr Zbyněk Stanjura ohlásil, že vznikne pracovní komise, která nějaký návrh do konce roku předloží.

Každopádně je jasné, že výsledkem bude obrovský účet pro daňové poplatníky, a pokud někdy po roce 2040 reaktory začnou dodávat elektřinu, bude drahá a bude zatěžovat účty za elektřinu dalších třicet, ale také možná šedesát let. Ruku v ruce s tak obří investicí půjde šetření v sociální oblasti, v investicích do vzdělání, dopravních staveb, transformace energetiky, obraně a podobně. Jak v televizní debatě řekl Miroslav Kalousek, mohou se kvůli tomu zvednout i daně.

Ministerstvo financí ve své analýze napsalo, že čtyři bloky lze ufinancovat „zejména za předpokladu plnění fiskálního pravidla strukturální bilance, které determinuje výdajové rámce státního rozpočtu. To s sebou nese vyřešení řady tlaků, které budou veřejné finance zatěžovat — stárnutí populace, klimatické změny, bezpečnost a obrana nebo rostoucí náklady na dluhovou službu atd. Vláda (budoucí vlády) musí stanovit výstavbu nových jaderných zdrojů prioritou a provádět strukturální reformy.“

Kromě toho je zde ještě plán dalších deseti středních či malých modulárních reaktorů, které chce stavět ČEZ, a potenciální zájem mají i další investoři. Ovšem jen za předpokladu stejně velkorysé vládní finanční podpory, jako platí pro ty velké. Technologie malých modulárních reaktorů ještě nejsou komerčně dostupné, ale většina dostupných analýz říká, že jejich cena na jednotku výkonu bude přinejlepším stejná jako u těch velkých. Takže k 4 800 MW velkých reaktorů za dva biliony korun by mohlo přibýt 3 000 — 4 700 MW z modulárních reaktorů za další dva biliony.

Skutečně nečekanou novinkou ale je, že ČEZ se souhlasem vlády nebude o závaznou nabídku na další reaktory žádat kanadsko-americkou firmu Westinghouse, která tedy u nás nejspíš nebude stavět nic. Důvodem má být zejména fakt, že se firma v tendru nechtěla zavázat k pevné ceně reaktoru, jejíž překročení by musela hradit sama. Ostatně zkušenosti s bankrotem již má.

Zbývající uchazeči, francouzská firma EDF a korejská KHNP, zřejmě takovou garanci dali. Obě firmy ovšem spojuje také to, že ani jedna z nich typ reaktoru, který nabízí pro Českou republiku, ještě nikdy nepostavila. Bude to první stavba tohoto reaktoru na světě, takže zpoždění a zdražení jsou v podstatě jisté.

Český daňový poplatník však nebude hradit jen biliony na vybudování reaktorů, nýbrž i řadu dalších souvisejících nákladů. Patří k nim desítky dopravních staveb, o jejichž financování rozhodla ve středu 7. února vláda. Nepřímá dotace firmě ČEZ má činit do roku 2034 celkem 13,54 miliardy korun.

Jak se již stalo neblahým zvykem, navzdory proklamacím vlády i některých koaličních stran o transparentnosti nebyl materiál avizován ani v programu vlády, ani v jeho dodatku a ministr dopravy Martin Kupka ho přinesl až na jednání. I to je jeden z projevů atomového státu — země, která vsadila svou budoucnost na jadernou energetiku a kde s pomocí státu sílí firmy, jež se točí kolem jaderného byznysu.