V rozhovoru pro Českou televizi citoval bývalý ředitel ČEZ Jaroslav Míl zprávu ministerstva financí o předpokladech výstavby čtyř jaderných bloků v České republice. Odhadem by náklady na výstavbu čtyř nových jaderných zdrojů měly atakovat částku dvou bilionů, tedy dvou tisíců miliard korun, což by podle Mílem citované zprávy ministerstva financí šlo financovat za následujících podmínek: „Vyrovnaný státní rozpočet každý rok po dobu dvaceti let, realizace důchodové reformy, kontinuální ekonomický růst po dobu dvaceti let, trvalá politická stabilita a podpora vlád po dobu dvaceti let a pochopitelně společenská stabilita a nekrizový vývoj v Evropě.“

U soustavy zcela nerealistických předpokladů týkajících se stability českého politického a sociálně-ekonomického prostředí by debata o nových jaderných blocích mohla a měla skončit. Pokud si někdo myslí, že takový příznivý vývoj nastane a někdy kolem roku 2055 bude Česká republika disponovat čtyřmi novými jadernými bloky, zřejmě spadl z jiné planety.

Každému je zjevné, že by případný pokus o realizaci v realitě neukotvených jaderných plánů zatížil veřejné rozpočty v řádech stovek miliard korun na několik příštích dekád. Příklady britského Hinkley Point C, francouzské Flamanville nebo finské Olkiluoto 3 ukazují, jak nesmyslně drahým a nejistým podnikem jaderná energetika dnes v Evropě je.

Francouzská elektrárna Flamanville se prodražila z původních tří miliard euro na třináct, a ačkoliv měla být dokončena k roku 2012, doposud nebyla spuštěna. Finské Olikiluoto se místo plánovaných pěti stavělo osmnáct let a cena se z plánovaných tří vyšplhala na 11 miliard euro. Hinkley Point C, které se staví od roku 2017 už nyní provázejí vážné problémy a zprávami o zdrženích a prodraženích nás bude jistě zásobovat i v následujících letech. Tento typ problémů ostatně patřil k jaderné energetice vždy.

Není žádný důvod se domnívat, že by to v českých zemích, které ostatně mají svou veskrze nepříznivou zkušenost s dostavbou Temelína z 90. let, mělo být jinak. Budeme to pak my, generace současných dvacátníků a generace příští, které budou muset platit astronomické částky a nést bezpečnostní rizika spojená se současným od reality odtrženým aktivismem jaderných nadšenců ve vládě Petra Fialy.

Pozoruhodné ostatně je, že nikdo z mladých lidí do debat zatím nepromluvil. Jaderní boomeři naprosto ovládli debatu o rozhodnutí, jehož astronomické náklady ponese generace jejich dětí. Posunutí tendru na dostavbu nejméně jednoho dukovanského reaktoru a žádost o položení závazné nabídky na výstavbu tří bloků adresovaná francouzské firmě EDF a jihokorejské KHNP ze strany české vlády se tak rovná prakticky vyhlášení války všem budoucím generacím.

Nikdo neví, kde na nové reaktory vzít. A to je vlastně dobře

Zcela zjevným problémem aktuálních jaderných plánů české vlády je financování. Očekávané příjmy státního rozpočtu pro rok 2024 odhaduje ministerstvo financí na 1940 miliard korun. Při zohlednění vývoje cen v jaderném sektoru za poslední roky by se cena čtyř jaderných bloků mohla pohybovat někde kolem dvou bilionů korun, předpovídá ministerstvo, tedy více než jsou příjmy státní pokladny za jeden rok.

Přitom vezmeme-li v úvahu obvyklá překročení rozpočtu jaderných projektů, počítejme s několikanásobnou cenou. Je to absurdní, zcela nerealistická suma, která z příštích generací udělá dluhové otroky jednoho zpupného, od reality zcela odtrženého rozhodnutí Fialovy vlády s minimální veřejnou podporou, a tedy bez demokratické legitimity.

Přesto rezort ministra Stanjury tvrdí, že česká státní kasa v příštích dvaceti letech náklady na stavbu čtyř bloků může zvládnout. Nic jiného mu ani v dané situaci nezbývá. Spíše než reálné ekonomické rozvaze se ale takové tvrzení podobá modlitbě zoufalce ztraceného v poušti.

Státní dluh podle makroekonomické predikce ze srpna 2023 činí 3447,7 miliard korun. Pokud by financování elektráren vzal na svá bedra stát, zvětšil by se oproti současnosti státní dluh o 72 procent — a to nepočítáme pravděpodobné několikanásobné překročení rozpočtu jaderných projektů. Je jasné, že nikdo na sebe takové podnikatelské riziko nevezme a celou sumu — doslova i s úroky — bude muset hradit už tak těžce zadlužený český stát.