Podobně jako Česká republika plánují i další postkomunistické státy investovat miliardy do nových jaderných bloků. Trvají na tom navzdory jak notorickým, tak nově se objevujícím problémům. Na jaře letošního roku vytvořily země jako Rumunsko, Polsko, Bulharsko či právě Česká republika jadernou alianci pod francouzským vedením, v rámci které si slíbily jadernou energetiku všestranně prosazovat a rozvíjet. Jak přitom ukazují informace od partnerů DR v projektu přeshraniční spolupráce PULSE, do jádra se lijí už i reálné peníze.

„Rumunská vláda má navýšení produkce z jádra jako jeden z hlavních cílů Národního klimatického a energetického plánu. Chce pořizovat dva nové konvenční reaktory, zaplatit opravy starých jaderných zařízení z osmdesátých let, založených na kanadských technologiích, a dobudovat několik modulárních reaktorů,“ sdělila DR Claudia Pîrvoiuová z rumunského zpravodajského serveru HotNews.ro. Na investice prý Bukurešť zatím počítá s dvanácti miliardami eur.

V Polsku zas míní vláda od amerického Westinghousu nakoupit reaktory pro novou elektrárnu v lokalitě Lubiatowo-Kopalino. Polský Národní klimatický a energetický plán počítá s provozem nových jaderných bloků kolem roku 2035. Stavbu podporuje i konzervativní opozice.

V Bulharsku se pak nakupují dva nové velké konvenční reaktory АР1000 pro již stojící elektrárnu Kozloduj, a to rovněž od Westinghousu a od korejské společnosti Korean Hyundai Engineering and Construction. Investice by měla vyjít na šestnáct miliard eur.

„Podle harmonogramu schváleného parlamentem by měl být první reaktor uveden do provozu do konce roku 2034,“ uvedla pro DR Vladislava Peevaová z bulharského Mediapoolu.

Plány versus realita

Všechny státy takzvané jaderné aliance vidí v jaderné energetice „cestu ke klimaticky neutrální, konkurenceschopné a odolné Evropské unii“. V souhrnu do ní míní dle agentury Bloomberg investovat cca 130 miliard eur. Podle standardních dat či zprávy mezinárodního Energetického institutu nicméně celé odvětví spíše pomalu upadá. Hlavními důvody jsou astronomické ceny nových reaktorů a dlouhé, obvykle několikrát prodlužované doby výstavby.

Jedněmi z mála nově spuštěných reaktorů v Evropě jsou v posledních letech blok ve slovenských Mochovcích a reaktor ve finském Olkiluoto, který byl spuštěn po osmnácti letech výstavby. Také proslulý reaktor ve francouzském Flamanville, jenž nabíhá aktuálně, má již dvanáctileté zpoždění. Naprostá většina evropského jaderného parku je přitom stará více než třicet let.

Obnovitelné zdroje naproti tomu stále expandují. Zatímco v roce 2019 se podílely na výrobě elektrické energie v Evropě z čtyřiatřiceti procent, v roce 2023 činil jejich podíl dle portálu Carbon Brief čtyřiačtyřicet procent.

Nejnovější studie portálu Fakta o klimatu přímo argumentuje, že pro dosažení stabilní, čisté a levné energetiky v České republice jsou důležité zcela jiné kroky než výstavba jaderných reaktorů: „Hlavní roli v následujících deseti letech budou hrát energetické úspory, rozvoj flexibility a rozvoj obnovitelných zdrojů, z hlediska celoroční domácí výroby je obzvláště důležitý urychlený rozvoj větrné energetiky,“ uvádí studie.

Analytici think tanku Ember argumentují, že totéž platí i pro zbytek blízké části Evropy. „Větrné a solární elektrárny jsou nejen ekonomickým přínosem, ale vzhledem k historii regionu a jeho blízkosti k Rusku také naprosto zásadním nástrojem pro budování energetické bezpečnosti,“ upozorňuje Pawel Czyzak z Emberu.

Cesta větru

Jde-li o zmíněnou trojici států, investice do obnovitelných zdrojů jádro alespoň doplňují. Podle dat poskytnutých Deníku Referendum energetickou expertkou Klaudií Janikovou z Reform Institut instalovali v Polsku od roku 2019 4,5 gigawatt výkonu větrných elektráren, tedy přibližně 900 megawatt výkonu každý rok. Jde o výkon srovnatelný s dvěma reaktory jaderné elektrárny v Temelíně.

Poláci přitom plánují toto tempo ještě navýšit. „Přístup Polska k Baltskému moři poskytuje významný potenciál pro rozsáhlé projekty větrné energie, což z něj činí klíčový prvek strategie rozvoje obnovitelné energie v zemi. Polsko plánuje dosáhnout kapacity větrných elektráren na moři šest gigawatt v roce 2030 a osmnáct v roce 2040,“ uvedla pro naši redakci Klaudia Janiková.

Své projekty větrných elektráren na pobřeží zahajuje i Rumunsko a velký potenciál má větrná energetika také v Bulharsku. „Rok 2024 může v Bulharsku znamenat začátek velkolepého růstu větrné energie na moři, který povede k mnoha ekonomickým přínosům. Avšak musíme jednat rychle a dohnat zbytek Evropy,“ upozorňuje ve studii Emberu bulharská expertka na energetiku Kostantsa Rangelova.