V Dolní Lutyni, kde přes odpor místních stát nadále připravuje plochu pro výstavbu gigafactory neznámého investora, organizuje v srpnu hnutí Limity jsme my pátý český klimakemp. Hlavním tématem bude spravedlivá transformace. V čí prospěch se transformace odehrává? Na koho spravedlivá transfrormace myslí a na koho ne? Čí hlasy mohou zaznít? Co je myšleno touto spravedlivostí? Kteří aktéři a aktérky mají možnost nastolovat směr, kterým se transformace má ubírat?

Kontext spravedlivé transformace

Moravskoslezský kraj bude muset projít transformací ekonomiky, která byla poslední století stavěna převážně na těžbě uhlí a navazujících průmyslových odvětvích. Investice ve výši až 220 miliard korun do projektu gigafactory s deklarovaným příslibem tisíců pracovních míst v Dolní Lutyni tak v tomto kontextu může působit jako potenciální klíčový projekt pro transformaci regionu. Zvláště pokud se má jednat o projekt zaměřený na výrobu baterií do elektromobilů, což může přispět jak k nutnému snížení emisí skleníkových plynů, tak i samotné transformaci českého automobilového průmyslu.

Usilujeme-li však o spravedlivou transformaci, nelze setrvat pouze v úzkém technokratickém pojetí, v němž jsou hlavními ukazateli úspěchu snížení emisí, objem investic či počet nově vytvořených pracovních míst.

Koncept spravedlivé transformace — který zjednodušeně říká, že cenou za ekologickou transformaci nemají být negativní sociální dopady — má kořeny v 70. letech v americkém odborovém hnutí. V českém prostředí bývá často chápan pouze v kontextu evropského Fondu spravedlivé transformace, který finančně podporuje zranitelné regiony při odchodu od fosilních paliv. Naše tři uhelné regiony z něho v letech 2021—2027 mají získat 1,58 miliard eur.

Od občanské společnosti, ale i přímo z regionů však opakovaně zaznívá, že transformaci uhelných regionů nespasí jediný fond a že je potřeba ji vnímat v širším měřítku: bude se jednat o několik desetiletí trvající proces, během kterého dojde k ekonomickým, sociálním, ale i přírodním proměnám. Je přitom potřeba zajistit, aby jeho náklady nedopadly na nejzranitelnější skupiny obyvatelstva.

Nespravedlivá pro lidi

Projekt gigafactory je na oficiálním webu prezentován jako „hybná síla transformace“ nebo „šance pro transformaci regionu“: dle vypracované dopadové studie by měl nabídnout vznik přes 12 tisíc pracovních míst (přímých i nepřímých v dodavatelském řetězci), nárůst HDP o 221,9 miliardy korun, do veřejné kasy přinést 52,4 miliard korun, samotné obci by mělo do rozpočtu přitéct až 902 milionů korun.

Kvůli záboru až 280 hektarů orné půdy, blízkosti evropsky chráněných území, lidských obydlí a záplavového území či porušení Deklarace porozumění o ukončení výstavy průmyslové zóně v Dolní Lutyni je výběr lokality již od samého počátku kontroverzní, a tak projekt vzbuzuje jak obavy, tak odpor.

Mnozí místní vnímají celý záměr výstavby optikou nespravedlnosti. Investor je podle nich na prvním místě a rozhodování probíhá v režimu „o nás bez nás“ nebo „jako za komunismu“. Zástupci projektu ale naopak mluví o důležitosti spolupráci s místními a jejich participaci. Kde se bere tenhle rozkol?

Během loňského roku zástupci projektu zorganizovali dvě veřejné besedy, čtyři propagační stánky, spustili web a sociálně sítě projektu, které z jejich pohledu nabízí prostor pro participaci. V praxi tyto veřejné akce znamenaly spíše prezentaci projektu a momentálního stavu příprav s prostorem pro dotazy nebo připomínky z publika, než možnost se přímo spolupodílet na rozhodování.

Proces rozhodování o výstavbě můžeme rozlišit na dvě úrovně: systémovou (Má být gigafactory či jiná průmyslová zóna zde postavena?) a implementační (Jak má být stavba provedena? Jaké kompenzace vám můžeme nabídnout?). Veřejné akce organizované zástupci projektu dovolovaly alespoň částečně dát zpětnou vazbu do implementační úrovně. Místní obyvatelstvo má ale zájem zapojit se do systémové úrovně, k čemu ovšem nedostává možnost. Z toho mohou pramenit pocity nespravedlnosti („investor na prvním místě“) či pocity rezignace či lhostejnosti („už je dávno rozhodnuto“).

Prohlášení zástupců projektu o tom, jak moc jim jde o participaci a zapojení občanů, pak místní spíše dráždí. Titíž aktéři totiž zároveň delegitimizují místní, když prohlašují, že odmítají gigafactory jen proto, že se má stavět „u nich na dvorku“. Jak pak z pozice místního obyvatelstva rozumět takovému rozporu?

My už dobré sousedy máme

V Dolní Lutyni se nejedná výlučně o lidský konflikt, v různých souvislostech a pozicích do něho totiž vstupuje „příroda“ či její jednotlivé části. Povodně, ptactvo, kuňka žlutobřichá či obecně „příroda“ se stávají argumentem, proč by v Dolní Lutyni gigafactory neměla vyrůst.

Během této mobilizace je různě upevňovana a mobilizovaná dichotomie kultura versus „příroda“. V Dolní Lutyni jsem však během svého výzkumu narazila také na navazování více-než-lidských sousedských či spojeneckých vztahů, které poukazují na posuny ve vnímání jiných-než-lidských entit i mimo tuto západní binární dichotomii.

Čejka chocholatá. Chřástal vodní. Moták pochop. Orel mořský. Překladatelka a spisovatelka z Bohumína. Čáp bílý. Koncertní umělkyně původem z Bohumína. Srnec obecný. Ťuhýk obecný. Morčák velký. My už dobré sousedy máme.

Výše zmíněné bytosti byly na sociálních sítích místního spolku Zachovejme Poolší, bojujícího proti výstavbě gigafactory, představeny jako dobří sousedé a sousedky. Příspěvky náražely na neznámého investora, kterého se zástupci projektu snažili vykreslit jako dobrého souseda. V komentářích pod příspěvky se objevovaly souhlasné reakce, jiné-než-lidské bytosti byly označovány za obyvatelstvo, které má domov v oblasti Poolší.

Kategorie sousedstvo, obyvatelstvo a domov jsou většinou používány jen pro lidi. V Dolní Lutyni ale podle místních nemá domov jen lidské obyvatelstvo, ale také kuňky a ptactvo. Dobrým sousedstvem nejsou jen srnec a ťuhýk, ale také lidské sousedky z Bohumína.

Tato argumentace a rétorika je samozřejmě — minimálně částečně — instrumentální. Zároveň můžeme toto rozšiřování kategorií vnímat také jako jeden z posunů směrem k širšímu pojetí spravedlnosti — takovému chápání, kde subjekty spravedlnosti nejsou jen lidé, ale i zvířata, rostliny, řeky a skály.

Redefinice a rozšiřování subjektů spravedlnosti směrem k jiným-než-lidských bytostem stojí v jádru vícedruhové spravedlnosti. Tento koncept a požadavek je rozvíjený hlavně v zemích globálního Jihu, a je tím pádem často rozpracovaný na indigenních příkladech vycházející z odlišných kosmologií než naše západní, která je zakotvena v binární oddělenosti kultury od „přírody“. Cílem není pouhé začlenění jiných-než-lidských entit do současného právního systému a uznání jejich práv, ale radikální změna samotné ontologické podstaty konceptu spravedlnosti.

Proč by ale pojetí vícedruhové spravedlnosti muselo vždy používat jen jazyk spravedlnosti, práv a soudů? Není možné ve středoevropském kontextu proměňovat a rozšiřovat naše chápání spravedlnosti právě skrze více-než-lidské sousedství a společný domov?

Kromě lingvistické roviny je také důležitá praxe těchto více-než-lidských sousedských vazeb. Ta může mít různou podobu: od pravidelného pozorování a navázání sociálního vztahu s čapím párem, přes materiální výstavbu obydlí pro ptačí obyvatelstvo v podobě budek přes učení se soužití s řekou v sousedství, která se jednou za čas vyleje ze svého koryta.

Vstříc více-než-lidské spravedlivé transformaci

Antropologové Cymene Howeová a Dominic Boyer ve své monografii Ecologics/Energopolitics pokládají centrální otázku antropocénu, jakým způsobem může dojít k přechodu na nízkoemisní ekonomiku. Mám za to, že na tuto otázku musíme hledat odpovědi odspoda a společně — a když píši společně, mám na mysli společně také s jinými-než-lidskými entitami.

Do současné polykrize, tedy vzájemně se prolínajících a podporujících krizí v čele s krizí klimatickou, jsme se dostali mimo jiné kvůli našemu vztahu s „přírodou“, v rámci kterého jsou jiné-než-lidské bytosti považované za pouhé objekty a zdroje k dosahování lidských projektů. Pokud chceme z této šlamastyky ven, musíme proměnit i naše porozumění a způsoby vztahování se k jiným-než-lidským „přírodním“ entitám.

Tato změna nemusí mít nutně podobu radikálních ontologických obratů. Často probíhá skrze drobné každodenní posuny — například tehdy, když lidé navazují sousedské vztahy s kuňkami, netopýry či čejkami, díky čemuž mohou chápat krajinu jako sdílený domov. A pokud Dolní Lutyně není domovem pouze pro lidi, ale i pro tyto jiné-než-lidské bytosti, proč by i ony neměly být zahrnuty do procesu spravedlivé transformace?

Je potřeba přehodnotit spravedlivou transformaci směrem k takzvanému více-než-lidskému pojetí. Pokud má být transformace na nízkoemisní ekonomiku opravdu spravedlivá, musí brát ohled nejenom na nejzranitelnější skupiny lidí, ale také na ptactvo, stromy, řeky.

Rozšiřovat naši imaginaci vstříc více-než-lidské spravedlivé transfrormací není jednoduchým úkolem a ještě těžší je uvádění těchto představ do praxe. Právě Klimakemp však představuje jeden z prostorů, kde je možné otevírat podobně složité otázky a společně na ně načrtávat odpovědi.