Myšlenka demokratizace hospodářství jako jedna z prvních obětí normalizace
Lukáš UlrychDemokratický proces nelze omezovat pouze na politiku. Neopominutelnou součástí je také demokratická kontrola ekonomické moci. A na to bychom zejména v dnešní době neměli zapomínat.
Pražské jaro je tradičně spojováno s demokratizací života v tehdejším Československu pod taktovkou reformního vedení KSČ. Často se však zapomíná na to, že pokud by reformní proces násilně nepřerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy, měly se v některých oblastech poměry demokratizovat daleko radikálněji, než jak tomu bylo po Sametové revoluci. Jedná se zejména o otázku ekonomické demokracie.
Nedílnou součást reformního procesu vyhlášeného Akčním programem KSČ tvořila demokratizace hospodářství. Podniky měly být nově kontrolovány podnikovými radami pracujících. Tímto způsobem měla přejít moc nad hospodářstvím skutečně do rukou občanů. Podnikové rady pracujících měl ustavit zákon o socialistickém podniku, který byl tehdy projednáván. K jeho schválení však nakonec kvůli invazi nedošlo.
Nicméně i tak spontánně během Pražského jara vzniklo kolem 150 podnikových rád, které však byly po okupaci nuceně rozpuštěny. Demokratizace hospodářství se tak stala jednou z prvních obětí normalizace. Normalizátoři totiž moc dobře věděli, že její uskutečnění by narušilo mocenský monopol KSČ.
O myšlence demokratizace hospodářství a podnikových rad pracujících se opět začalo diskutovat na konci 80. let. Tehdy se proti ní ohrazovali komunističtí podnikoví ředitelé, ze stejných důvodů, z nichž ji odmítli normalizátoři. Jejich prakticky neomezené panování nad podniky by skončilo.
Po Sametové revoluci v roce 1989 se proces obnovení demokracie omezil pouze na politickou sféru a ekonomiky se nedotkl, ačkoli tento princip není nijak v rozporu s tržní ekonomikou. A tak místo toho, aby byla kontrola nad ekonomickou mocí vložena do rukou všem občanům, byla předána prostřednictvím privatizace do rukou několika mála, ze kterých se v důsledku procesu centralizace vlastnictví stalo ještě méně.
Držitelům ekonomické moci totiž už přestalo stačit ovlivňovat politiku nepřímo korupcí, financováním kampaní, lobbingem, ale začínají ji ovlivňovat přímo prostřednictvím různých politických projektů, jejichž prostřednictvím kolonizují stát. Ten dnes opravdu není neutrální institucí měřící každému stejně. Dotační a daňová politika státu je zcela jasně vychýlena ve prospěch nejbohatších. Konečným výsledkem privatizace je privatizace státu těmi nejbohatšími.
Toto vše se netýká jen České republiky, ale prakticky celého světa, jinak by osm lidí nikdy nemohlo nabýt stejné výše majetku jako chudší polovina celého světa dohromady. Vedoucí úlohy komunistické strany jsme se sice zbavili, ale vedoucí úloha byznysu zapouští své kořeny.
Liberální demokracie je ohrožována vlastní nedůsledností, s jakou omezuje demokratický proces pouze na politiku a zcela opomíjí demokratickou kontrolu ekonomické moci. Liberální demokracii dnes může před sebou samou zachránit jen více demokracie. Stojíme tak před následující volbou: ekonomická demokracie, nebo barbarství oligarchie.
Krátce řečeno, ten základní problém vězí v tom, že jakmile podniky začnou být ovládány jejich zaměstnanci, tak tito zaměstnanci si - naprosto přirozeně - jako první věc odhlasují zvýšení mezd. A je jim naprosto lhostejné, že ty zvýšené mzdy nejsou nijakým způsobem kryty jejich vlastním zvýšeným výkonem. Dochází tedy v důsledku toho nevyhnutelně k zásadním ekonomickým disproporcím, kdy peněžní prostředky (oběživo) nejsou kryty odpovídajícími reálnými hodnotami v podobě zboží.
Ta Šikova ekonomická reforma byla v prvé řadě zaměřena na zvýšení ekonomické samostatnosti podniků; nikoli na podnikovou samosprávu, v tom smyslu že by podniky měly být řízeny a ovládány jeho zaměstnanci. Šlo především o to obnovit ekonomickou motivaci ekonomických subjektů - tedy jak podniků tak i zaměstnanců.
Podniky měly být zbaveny diktátu centrálního plánu; ale zároveň měly být vystaveny tlaku konkurence. Pro zaměstnance by ta ekonomická reforma měla v prvé řadě spíše negativní důsledky: propouštění v důsledku toho, že by se v nyní mnohem efektivněji pracujících podnicích stali nadbytečnými. Teprve v druhé fázi by ti zaměstnanci profitovali z té vyšší efektivity tím, že by dostávali vyšší (reálné) platy.
V zásadě by tedy tato reforma sotva vedla k nějakým jiným výsledkům, než k jakým vedla ryze kapitalistická transformace V. Klause.
Jistě, pokud vycházíme z postulátu h u m a n i z a c e ekonomické, produkční činnosti člověka, pak bez jisté míry spoluúčasti zaměstnanců na řízení jejich podniků či firem tato humanizace možná není.
Na straně druhé ale - jak se ukázalo - "totální" demokratizace, ryzí samospráva také není řešením. Pokud totiž podniky mají vyrábět, pracovat efektivně, pak tady musí být i ten určitý "tlak shora". To se nedá nic dělat; ale ty zájmy vedení a zájmy osazenstva nikdy nebudou stoprocentně homogenní; a oběma stranám je nutno nechat jejich práva. Všechno, naprosto všechno záleží na tom, jestli se podaří vynalézt nějaký model, který by toto umožňoval. Tedy aby jak řečeno obě strany měly svou pozici, svou spoluúčast na řízení podniků, aniž by tento o sobě protikladný vztah měl podobu neustálého střetu.
K vytvoření takovéhoto modelu je ovšem nezbytné zásadně změnit i rámcové ekonomické podmínky. Za podmínek kdy jediným kritériem a cílem všeho snažení je míra zisku, pak by jakýkoli takovýto model dělené účasti na vedení byl kontraproduktivní, neboť by oslaboval právě tu možnost vydolovat vedení z podřízených dostat co nejvyšší možný výkon.