Dnes se často mluví o roli oligarchů ve společnosti. V časech masarykovské republiky patřil k této kategorii Jaroslav Preiss (1870-1946). Nejbohatší z tehdejších Čechů, bojovník za hospodářkou moc české buržoasie, který měl vliv na více než polovinu klíčového průmyslu v zemi. Po abdikaci Edvarda Beneše se o něm dokonce uvažovalo pro volbu prezidenta takzvané druhé republiky. Po válce byl vyšetřován za kolaboraci, ale propuštěn. Koncem dubna jsme si připomněli sedmdesát let od jeho úmrtí.

Otázkou pro politology i sociology je jak obecně porozumět tomuto fenoménu. Oligarchizace je jakousi rakovinou demokracie. Mění ji ve více či méně skryté autoritářské vládnutí.

Na druhé straně v každém společenství se formují nějaké hospodářské elity, které hrají ve společnosti významnou roli. A v minulosti bylo formování těchto elit součástí naší národní emancipace. Lze říci, že v 19. století se z české maloburžoasie formovali reprezentanti moderní tovární výroby. Na procesy koncentrace finančního kapitálu ovšem české prostředí zaostávalo minimálně do rozpadu habsburské monarchie.

Jaroslav Preiss je produktem těchto procesů. V mládí se angažoval v hnutí Omladina. V počátcích působil jako hospodářský redaktor v Národních listech a ve Finančních listech. Studoval právo, ale učil se na fakultě i ekonomickou teorii od významného představitele české školy Albína Bráfa. Ještě za mladočechy byl zvolen do Říšské rady.

V roce 1907 mu Karel Kramář přihrál práci v tehdy jen malé provinciální Živnobance (vznikla svépomocí českých záložen a koncesi dostala od c. k. ministerstva v roce 1868), kde rychle stoupal k vrcholu pyramidy.

Schopný Preiss se v této první ryze české bance záhy stal zástupcem vrchního ředitele. Když ale odmítl žádost Vídně o válečnou půjčku, dostal se roku 1916 do vězení a hrozil mu nejvyšší trest za velezradu. Ve vězení čekal na smrt s takovými lidmi, jako byli právě Kramář či Rašín.

Vývoj na evropských válčištích a především výměna na vídeňském trůnu jim zachránily život. Po propuštění na amnestii císaře Karla byl v Živnobance jako hrdina odboje nakonec okázale zvolen vrchním ředitelem. A to se mu už stalo životním osudem. Správní radu banky opustil až v roce 1942.