Dnes se často mluví o roli oligarchů ve společnosti. V časech masarykovské republiky patřil k této kategorii Jaroslav Preiss (1870-1946). Nejbohatší z tehdejších Čechů, bojovník za hospodářkou moc české buržoasie, který měl vliv na více než polovinu klíčového průmyslu v zemi. Po abdikaci Edvarda Beneše se o něm dokonce uvažovalo pro volbu prezidenta takzvané druhé republiky. Po válce byl vyšetřován za kolaboraci, ale propuštěn. Koncem dubna jsme si připomněli sedmdesát let od jeho úmrtí.

Otázkou pro politology i sociology je jak obecně porozumět tomuto fenoménu. Oligarchizace je jakousi rakovinou demokracie. Mění ji ve více či méně skryté autoritářské vládnutí.

Na druhé straně v každém společenství se formují nějaké hospodářské elity, které hrají ve společnosti významnou roli. A v minulosti bylo formování těchto elit součástí naší národní emancipace. Lze říci, že v 19. století se z české maloburžoasie formovali reprezentanti moderní tovární výroby. Na procesy koncentrace finančního kapitálu ovšem české prostředí zaostávalo minimálně do rozpadu habsburské monarchie.

Jaroslav Preiss je produktem těchto procesů. V mládí se angažoval v hnutí Omladina. V počátcích působil jako hospodářský redaktor v Národních listech a ve Finančních listech. Studoval právo, ale učil se na fakultě i ekonomickou teorii od významného představitele české školy Albína Bráfa. Ještě za mladočechy byl zvolen do Říšské rady.

V roce 1907 mu Karel Kramář přihrál práci v tehdy jen malé provinciální Živnobance (vznikla svépomocí českých záložen a koncesi dostala od c. k. ministerstva v roce 1868), kde rychle stoupal k vrcholu pyramidy.

Schopný Preiss se v této první ryze české bance záhy stal zástupcem vrchního ředitele. Když ale odmítl žádost Vídně o válečnou půjčku, dostal se roku 1916 do vězení a hrozil mu nejvyšší trest za velezradu. Ve vězení čekal na smrt s takovými lidmi, jako byli právě Kramář či Rašín.

Vývoj na evropských válčištích a především výměna na vídeňském trůnu jim zachránily život. Po propuštění na amnestii císaře Karla byl v Živnobance jako hrdina odboje nakonec okázale zvolen vrchním ředitelem. A to se mu už stalo životním osudem. Správní radu banky opustil až v roce 1942.

Na našem území bylo tehdy umístěno na 60 procent průmyslu habsburské monarchie. Nostrifikační zákony v letech 1919-1921 umožnily přenést sídla společností na území z nástupnických států k nám. Ve správních orgánech těchto firem museli sedět českoslovenští občané. A nařízena byla i takzvaná repatriace akcií, tedy hromadný výkup akcií od zahraničních vlastníků. To se týkalo cca 700 podniků.

Během první republiky tvořil český kapitál odhadem na 75 procent akciového kapitálu v naší republice. Pokud jde o hospodářské elity, tak za první republiky existovalo přes tři stovky Čechů, jejichž roční příjem přesahoval milion korun.

Pro vznik českého kapitálu byla důležitá také měnová odluka, která zabránila nekontrolovanému přílivu inflačních peněz z nástupnických států a usnadnila odpoutání se od Vídně a Budapešti.

Jaroslav Preiss sám se věnoval spíše praktickému organizování vztahů průmyslu. Preissův přítel, ministr financí Alois Rašín ale přišel s měnovou reformou, která měla vrátit sílu měnu na předválečnou úroveň. Česká koruna se měla stát silnou a žádanou měnou. V období 1921-1923 tak vzniklo deflační období, které posilovalo roli věřitelů na úkor dlužníků a také zlevňovalo dovozy oproti vývozům.

↗

Jaroslav Preiss byl nejvýznamnějším bankéřem a také nejbohatším mužem první republiky. Co nám může jeho osud povědět o naší dnešní situaci? Foto diaryofthewinners.cz

Rašínova deflace z roku 1921 vyvolala spor konkurujících si skupin české buržoasie. Více vyhovovala skupině Živnobanky, protože ta kontrolovala hlavně těžký průmysl, která měl zájem levně dovážet suroviny ze zahraničí a draze prodávat na domácím trhu. Lehký zpracovatelský a exportně zaměřený průmysl to viděl naopak.

Rychle postupující koncentrace a centralizace kapitálu vedla k tomu, že byla zmonopolizována rozhodující část průmyslové výroby. Rozhodujícími centrálami těchto koncernů byly banky. Kapitálově nejsilnější byla skupina reprezentovaná Živnostenskou bankou, politicky měla tato skupina blízko k národně demokratické straně. Finanční oligarchie pronikala přes své exponenty na klíčová místa ve správě.

Mezi lidmi vyvolávala tehdejší hospodářská politika nenávist, protože firmy reagovaly na tlak vysokých nákladů propouštěním. Extrémní podoby dosáhla tato nenávist v lednu 1923, kdy ministra Rašína zavraždil v Žitné ulici v Praze nezaměstnaný mladý anarchista Josef Šoupal se slovy, že chce „zabít kapitalismus rdousící tisíce lidí“.

Rašínova deflace prodloužila poválečnou krizi, přispěla však k nebývalému posílení kapitálové skupiny kolem Živnobanky. České firmy si povětšinou chodily pro peníze do českých bank a tak Živnobanka třímala významné úvěrové otěže. Kontroluje tak podniky jako byly ČKD, Zbrojovka, Poldovka, Ringhoferovka, Spolchemie a další.

Od roku 1930 předsedal Jaroslav Preiss také Unii českých průmyslníků. Těsně před Mnichovem kupuje Preiss severočeské doly od uhlobarona Petschka, který utíkal před Hitlerem.

Živnobanka se v 30. letech obrátila k Německu a Preiss se orientoval k říšským německým bankám jako očekávanému zdroji moci a stability (zejména Dresdner Bnak a Deutsche Bank). Po anšlusu Rakouska ale Živnobanka přišla ve dospěch německého kapitálu o svou vídeňskou pobočku. Podobně své podíly ve firmách v okupovaném pohraničí musela Živnobanka po Mnichovu za nevýhodných podmínek prodat Němcům. Byla to ale jediná česká banka, která udržela svou činnost i za protektorátu.

Český Rothschild

Jaroslav Preiss může být právem označován za oligarchu. Někteří v něm viděli finančního upíra, byl označován za českého Rothschilda. Byl svého času nejmocnějším mužem českého bankovního sektoru a z pozadí ovlivňoval za masarykovské republiky mnohé.

I když se jejich politické názory příliš neshodovali, Masaryk ho respektoval jako finančníka. Vnímán je jako zastánce hospodářského liberalismu, prakticky ale představitel finančního monopolu a velkých koncernů. A nesmazatelně patří i ke krizím, kterými první republika procházela.

Co nás může příběh a osud prvorepublikového oligarchy naučit o dnešku? Už nežijeme v časech národní emancipace. Finančnictví je v podstatě v zahraničních rukou. Zbohatlické špičky u nás vznikly ve vybraných oblastech z procesů privatizace. V časech globalizace však již nevedou k českému kapitalismu jako před sto lety.

Personální propojení velkého kapitálu a politiky existuje i nyní. Nebezpečí, že mocenská reprodukce oligarchů půjde na úkor demokratické reprezentace, je však možná dokonce ještě větší.

Z hospodářských elit, jejichž vzestup souvisí s jejich schopností zvládat civilizační výzvy, se totiž snadno mohou stát privilegovaní autoritáři, konzervující sociální nerovnosti a blokující sociální pokrok.