Svět kolem se mění: systémy starého světa se rozpadají, co platilo, přestává platit. To, čemu jsme rozuměli, se přežilo — a my se teprve vžíváme do toho, co nastává a čemu (ještě) nerozumíme.

Dnes nás zaráží, že se vytratila „diskursivní hegemonie“, tj. „většinově sdílený režim řeči“ (Václav Bělohradský, Společnost excesů a povolnosti, Právo 27. 2. 14) Veřejná rozprava (také žurnalistika) chřadne: argumentace platí stejně málo jako veřejné mínění; s jedním ani s druhým už nelze počítat.

S čím je třeba počítat a na co je třeba brát ohled, je prospěch, ještě větší úspěch. Jen to má váhu! Co naopak ztratilo vážnost, je slušnost, spravedlnost, dobro (idea idejí, pozdější národy mluvili o bohu nebo božstvech, jak připomíná Weizsäcker). Hranice toho, co platí za slušné nebo pravdivé, se nejen rozvolňují, ale stávají se nezajímavými a nedůležitými!

„Argumentace ve veřejném prostoru“ nic neplatí; „veřejné užívání rozumu“ skoro nikoho nezajímá, asi proto, že je nezbytně „staromilské“. Jiné ani být nemůže! Ani když se kriticky staví k byvšímu a tradičnímu, nedělá to, aby je negovalo, ale aby zachránilo, co je v něm zdravé (dobré pro zdraví). Veřejné užívání rozumu nemá za cíl negovat, ale oživovat a uchovávat tradici.

Veřejné užívání rozumu oživuje a uchovává to, co v postmoderním nadšení sám V. Bělohradský zpochybňoval, když pravdu (Nietzsche ji chápal jako to, co život potřebuje) přirovnával ke kusu špeku v pasti na myši: uživuje a uchovává „civilizační statky“ a „zápas o reprezentaci celku“.

Veřejné užívání rozumu tak samo sebe uchovává a oživuje. Tak „se realizuje člověk“. Dějinně se utváří. Srv. Karel Kosík, Dialektika konkrétního, s. 165 až 167. „První základní premisou dějin je skutečnost, že je tvoří člověk, druhou stejně základní premisou je nutnost, aby v tomto tvoření existovala kontinuita. Dějiny jsou vůbec možné jen proto, že člověk nezačíná vždy znovu a ze začátku, nýbrž navazuje na práci a výsledky minulých generací. Kdyby začínalo vždy znovu…, nehnulo by se lidstvo z místa a jeho existence b se pohybovala v kruhu periodického opakování absolutního začátku a absolutního konce.“

Tato souvislost praxe lidstva, „nazývaná substancí, objektivním duchem, kulturou či civilizací… vytváří historicky dosažený ‚rozum‛ společnosti, na každém jednotlivém individuu nezávislý, a proto nadindividuální, ale reálně existující jen skrze činnost a rozum individuí.“

Společenská substance „v podobě materializovaných výrobních sil, jazyka a forem myšlení je nezávislá na vůli a vědomí jedinců, ale existuje jen skrze jejich činnost, myšlení a řeč“. — Existuje tak, aby mohla promlouvat nejen „jedním jazykem“, ale takřka „jedním hlasem“?

Skutečnost