Ve filmech Larse von Triera můžeme vždy počítat s nějakým obratem, který po dlouhé expozici nově osvítí dění na plátně. Příkladem je  Dogville, v němž se přátelští obyvatelé vesnice, kteří mezi sebe přijmou prchající dceru gangstera, postupně přemění v rafinované tyrany.

Ve filmu Antikrist se ukazuje snad ještě lépe než v jiných filmech, že tento obrat není jenom obratem v rámci dané látky, nýbrž nenápadně převrací naše celkové vnímání věcí. V tom je Trier osobitým čtenářem Nietzscheho, jeho přehodnocení hodnot. Trier podobně jako Nietzsche své obraty a převrácení nepřišívá k nějaké pevné významové osnově, která by měla nahradit osnovu předchozí. U Triera to jsou pravá nietzscheovská převrácení: Po jejich provedení se dostáváme na zcela neznámý terén, který uniká zavedeným pojmům, a nikdy se nedá shrnout ani do pojmů nových. Je to vstup do radikální otevřenosti.