Stalo se zvykem vykládat Marxe jako ekonoma (analytika politické ekonomie). Tak se bohužel opomíjí kontext duchovní atmosféry osvícenství a německé klasické filosofie, mizí její etický patos. Tak se opomíjí rozum, „Verstand“ a zvláště „Vernunft“, „mohutnosti“ a podněty lidského jednání, které jsou podle Kanta pomyslné, „intelligibel“. Také se opomíjí práce a vůbec předmětná dimenze lidského jednání a veškerého počínání. V neposlední řadě se tak také jednostranně interpretuje, že „lidé tvoří sociální svět prostřednictvím svých vlastních činností“.

Připomeňme si, že společnost, kterou Marx analyzoval a chtěl změnit, byla společností jak doby rozvoje průmyslu, tak i vzletných myšlenek… Analyzoval stávající pořádky s cílem změnit je, aby se provoz světa nerozvíjel na úkor důstojnosti pracovní síly a aby — jak říká český filosof Kosík o sto let později — aby provoz světa člověku nebránil být poeticky.

„Zpředmětněná a objektivovaná praxe lidstva je přetrvávajícím a fixovaným elementem lidské skutečnosti,“ čteme v Dialektice konkrétního. Dědictvím Kosíkovým, dnes aktuálním, je o tomto „elementu lidské skutečnosti“ filosofovat.

V každodenním životě se lidé neptají: „Co je skutečnost?“ Ani se nikdo netáže, co znamená „element“? Element, to je součást, prvek nebo základ, také živel. Otázka „Co je skutečnost?“ je v životě (jazyce a řeči) jako ryba ve vodě: je ve svém živlu.

Podstatná je otázka po „vztahu k Bytí, které není redukovatelné na souhrn jsoucen, ani na Boha či bohy“. (Jinoch a smrt) Jak rozumíme svému bytí? A jestliže nám to nedělá starosti, nepropadli jsme pouhé bezděčnosti a ztrátě smyslu?

Rozumění je vždy už předznamenáno jazykem, řečí, kulturou… Řídíme se nejen tím, co nás smyslově láká a po čem toužíme, ale také tím, o čem se domníváme, že „bychom měli“ — a to je pouze „pomyslné“, Kant říkal „intelligibel“.

Kantova filosofie podává obraz člověka, který je „sám pro sebe zčásti jevem či fenoménem (součástí světa přírodních věd, jejich předmětem — ZV), zčásti pouhým inteligibilním předmětem, totiž se zřetelem k jeho jistým schopnostem, které nazýváme rozvažování a rozum.“ (K.d.r.V., A 547 ad.) Veškeré jednání člověka totiž nelze přičítat jen „smyslové receptivitě“, jen tomu, na co má chuť, hlad či žízeň, resp. co se mu líbí. I kdyby těchto „přirozených důvodů“, které mě „pohánějí k chtění“, bylo sebevíc, nikdy by mě nepřiměly jednat, jak jednat se má, „können nicht das Sollen hervorbringen“. To je výsadou rozumu, říká Kant; rozum říká ono „měl bys dělat“ a „měl bys mít smysl pro míru a cíl, zákaz a závažnost či zřetel (respekt)“. Svobodné jednání člověka, které se řídí idejemi rozumu, pak znamená invenci do přírodních kauzálně spjatých souvislostí, resp. jejich překonání: člověk se vymaňuje z oblasti toho, co je jenom kauzálně podmíněné.

Filosofie praxe tematizuje skutečnost. Nechce malovat žádné tzv. „transcendentální Já“, nechce jen vykreslovat a ilustrovat transcendentální subjekt — a skutečnost při tom odstavit na vedlejší kolej, dát do závorky. Takovýto subjekt fenomenologie nebo Kantovy filosofie, totiž transcendentální Já není skutečné. Kant je si toho dobře vědom. „Však také neříká, že ´transcendentální ´Já´ skutečně existuje. V modu ´skutečnosti´jsou podle něj jen předměty jednajícího subjektu, který se spoléhá na to, co má za pravdu, čemu jako pravdivému ´věří´.“ (Josef Simon)

Kosíkova filosofie i jeho kritika se týkají reálných procesů, směřování společnosti: mafiánství, zpozdilost, vzepětí člověka k otevření se Bytí, jež snoubí zemi s nebesy. Jeho myšlenky jsou (ač kritické a pesimistické) poslové vzletných myšlenek, hlásají nárok člověka být poeticky, těšit se z možnosti být ve veřejném prostoru, který nedeformuje občanský ani politický život tak, aby ztrácel smysl pro to, co „býti má“. Ano, je to pouze inteligibilní - ale právě v tom rozumné.

„Jestliže lidé definují situace jako reálné, pak jsou reálné ve svých důsledcích,“ zní slavný Thomasův teorém. Věří-li lidé v čarodějnice, mohou je i upalovat; věří-li vědci po tisíciletí v existenci atomů, mohou nakonec založit vědu o rozbíjení atomů a technicky toho využít. Věří-li člověk v Dobro nebo v Království Boží, může o ně usilovat a pro ně žít. Záleží na příběhu Velkého Vyprávění, pro který se člověk rozhodne; může věřit v revoluci, šťastnou budoucnost národa nebo možnost zažehnat cyklické krize…

Podle Thomasova zjištění „lidé tím, že situace definují, je konstruují a tvoří a v tomto procesu tvorby a konstruování reality jsou omezeni minimálně; lidé mohou věcem, událostem a situacím přisuzovat nové a jiné významy než původně měly, čímž vzniká nová sociální realita, stejně pravá a skutečná jako všechny reality předchozí“ (M. Petrusek). To platí směrem „dolů“, k „nižším“, tj. méně obecným rovinám, ke každodennosti… Ale směrem „vzhůru“, k „nejvyššímu“, tj. k rovině nejobecnější nelze zakládat nic nového, žádnou novou tradici, leda zachovávat pradávnou, od pradávna tradovanou tradici Otevřena jako vztahu k Bytí, jež nelze redukovat na Boha ani bohy.

Pruský osvícenec Kant nabízí poučení: „Idea světa mravnosti (einer moralischen Welt) má objektivní realitu“, zasahuje do reálného života (praxe). Nejde tu o směřování k „inteligibilnímu názoru“, ale o zaměření i poslání „k smyslovému světu, avšak jako předmětu čistého rozumu v jeho praktickém užití“. (A 809)

Ve světě, který není jen hromadou věcí, ale má logickou povahu, platí, že jej LOGOS nejen zakládá, ale také jím vládne! Člověku se tak otevírá svět respektu vůči rozumu a spravedlnosti. V tomto světě nelze prostě škrtnout, co je „jen inteligibilní“; jde o víc než o přízemní cíle, i když ty dočasně vítězí jako „symbióza, trojice ekonomie, vědy a techniky“ nebo jako lákavá „jeskyně, vybavená vším komfortem a opatřená uměleckými předměty a považovaná lidmi za domov a jedinou realitu“. (Století Markéty…) Proto se Karel Kosík ptá, zda „má dnešní demokracie tolik imaginace, tolik odvahy, tolik moci, aby se postavila na odpor proti expandující devastaci jeskyně a pokusila se o osvobozující průlom z ní?“

Dokud jsme schopni se takto ptát, jsme schopni „chápat člověka jako světodějnost a vybízet ho k zakládání světa. Demokracie je moc lidu zakládajícího svět, v němž by lidé mohli přebývat poeticky“. Svět, který nás fascinuje, ba pro který mnohdy žijeme, je pomyslný, podle Kanta: „intelligibel“.

Kant věří, že „existují čisté ´mravní´ zákony, které zcela a priori určují, co má rozumná bytost dělat a od čeho má jako rozumná bytost těšící se svobodě upustit“. (A 808) V životě jde o vyšší cíle a ve hře jsou vyšší motivace. Člověk nejedná jen z požitkářské vypočítavosti — ale svou důstojnost a své štěstí nalézá v něčem vyšším, ve vyšším poslání být mravní bytostí „bez ohledu na blaženost“. Kant věří v mravní zákon „z Boží vůle (dem Göttlichen Willen gemä3)“. (A 920) Jde o to nerušit bohulibý stav, neporušený a vyrovnaný stav věcí, jejich spravedlivé uspořádání. Nerušit stav věcí, který si přejí Zeus nebo Diké: to, co je Spravedlivé.

Kosík v tomto duchu připomíná: „Země má svou přirozenou a trvalou míru: střídání dne a noci, příliv a odliv, roční období, souše a vodstvo, roviny a hory, život a smrt. Této míře se člověk přizpůsobuje a ve shodě s ní na Zemi hospodaří.“ (Poslední eseje) Nehledat shodu se Zemí a nerespektovat míru je zlá svévole. Tu vystavuje řeč odhalení. „Kdo se neoprávněně, vně práva vyvyšuje, toho řeč posměchem poníží a zařadí ho tam, kam patří… Nikoli odplata a pomsta, ale spravedlnost. Kdo ruší míru, tj. spravedlnost, toho zve zdánlivě bezmocná řeč na soud, volá ho k odpovědnosti a odsuzuje ho k trestu nejvyššímu: přisuzuje mu výsměchem a smíchem jeho pravé místo.“ (Století…)

Dimenze toho, co je „jen inteligibilní“, je dimenzí skutečnosti. Kantovo osvícenství, Marxovo patetické volání po změně světa i Kosíkova kritičnost dokazují, že „Slovo se stalo světlem lidí“. To má politické konsekvence. „Myšlení, básnění, láskyplné, osvobozující konání jsou způsoby, jimiž se prolamuje uzavřenost jeskyně a přechází se do Otevřena. Také politika má odstavný vztah k Otevřenu. Každá politika, která není vedena ideou Otevřena a za své kolbiště považuje jeskyni, degeneruje dříve nebo později na špatnou rutinní řemeslnost a stane se politikařením.“

K demokracii (je to „moc lidu zakládajícího svět“) patří, že lpí na důvěře v možnost takového utváření světa, které by bylo inspirováno tím, co býti má. Proto požaduje, aby svět byl poetický i mravní. Demokracii nenaplňuje, že každý má svůj hlas a „víc hlav víc rozumu“. Arcibiskup Jan Graubner správně připomíná, že „hodnoty jako právo a spravedlnost a mnohé jiné, včetně mravnosti, se nemohou stanovovat souhlasem většiny.“ Demokracie není ani cíl, ani záruka; je jen prostředkem, navíc velmi zranitelným.

„Demokracie je jen metoda vládnutí. Ona sama hodnoty nevytváří, ona nevychovává lidi, ona dobře funguje, když ji tvoří kvalitní a moudří lidé, ale vychovat a vzdělat je musí někdo jiný. Hlavní roli tu jistě má hrát rodina a škola včetně církve, ale také sdělovací prostředky,“ připomíná Jan Graubner v Právu. Veřejný prostor funkční demokracii zakládá, nikoli naopak; demokracie sama není spásou ani zárukou. Souhlas většiny instaloval nacionální socialismus v Německu i třídní boj v poválečném Československu, režimy svévolné a zlovolné, které neznaly míru ani spravedlnost.Ta se však ukazuje každému, kdo se s pokorou otevírá inteligibilní dimenzi skutečnosti: Otevřenu. To je „to podstatné“.

Z řečeného vyplývá, že hlavní roli sehrává tradic Slova (jazyka, řeči) a příběh Slova, jeho dějiny, jak otevírají inteligibilní skutečnost, Kosík říká: Otevřeno!

Požadovat, aby politika respektovala „jen inteligibilní“ přirozenou míru věcí a spravedlnosti, je ta nejpodstatnější a nejdůležitější věc veřejnosti, rés publica.

Jazyk a řeč zakládá a otevírá inteligibilní dimenzi skutečnosti; kultivovaná veřejná rozprava „definuje situace jako reálné“, a v tomtéž duchu, v němž „lidé definují situace jako reálné, pak jsou reálné ve svých důsledcích“. Reálná politika tak buď zachovává dimenze kultivované veřejné rozpravy, nebo z nich vybočuje. Reálné vládnutí podle Kanta zodpovídá idejím rozumu. I kdyby celý národ nadšeně tleskal nerozumným heslům (Nic než národ! Nebo Nic než národní stát!), nemohl by to změnit. Hloupost, získá-li většinovou podporu, nepřestává být hloupostí.

Popírat, co je „jen inteligibilní“, se příčí způsobu bytí člověka, tj. praxi. Realita je podřízena „vyššímu principu, reálné poměry jsou bytostně vystaveny kritickému pohledu z jeho hlediska, z hlediska vyššího principu. To není metafyzika zásvětních sil, ale princip, jímž je obdařen způsob, jímž jsme my pozemšťané schopni nazírat svět. Není nic většího. Formulace je to stará (Anselmova), ale přivádí na mysl filosofa 20. stol., který se vyznal: „Jsem ateista, nikoli neznaboh… Rozdíl obou postojů je propastný. Neznaboh nezná, co znamená: Bůh… Ateistovi není lhostejné, že současná epocha odepsala Boha.“ Proč? Protože jestliže svět „ztratil míru a vyvíjí se bez míry“, „v podstatné volbě se může člověk obracet o radu k Bohu“. (Třetí Mnichov, In: Století…)