Stalo se zvykem vykládat Marxe jako ekonoma (analytika politické ekonomie). Tak se bohužel opomíjí kontext duchovní atmosféry osvícenství a německé klasické filosofie, mizí její etický patos. Tak se opomíjí rozum, „Verstand“ a zvláště „Vernunft“, „mohutnosti“ a podněty lidského jednání, které jsou podle Kanta pomyslné, „intelligibel“. Také se opomíjí práce a vůbec předmětná dimenze lidského jednání a veškerého počínání. V neposlední řadě se tak také jednostranně interpretuje, že „lidé tvoří sociální svět prostřednictvím svých vlastních činností“.

Připomeňme si, že společnost, kterou Marx analyzoval a chtěl změnit, byla společností jak doby rozvoje průmyslu, tak i vzletných myšlenek… Analyzoval stávající pořádky s cílem změnit je, aby se provoz světa nerozvíjel na úkor důstojnosti pracovní síly a aby — jak říká český filosof Kosík o sto let později — aby provoz světa člověku nebránil být poeticky.

„Zpředmětněná a objektivovaná praxe lidstva je přetrvávajícím a fixovaným elementem lidské skutečnosti,“ čteme v Dialektice konkrétního. Dědictvím Kosíkovým, dnes aktuálním, je o tomto „elementu lidské skutečnosti“ filosofovat.

V každodenním životě se lidé neptají: „Co je skutečnost?“ Ani se nikdo netáže, co znamená „element“? Element, to je součást, prvek nebo základ, také živel. Otázka „Co je skutečnost?“ je v životě (jazyce a řeči) jako ryba ve vodě: je ve svém živlu.

Podstatná je otázka po „vztahu k Bytí, které není redukovatelné na souhrn jsoucen, ani na Boha či bohy“. (Jinoch a smrt) Jak rozumíme svému bytí? A jestliže nám to nedělá starosti, nepropadli jsme pouhé bezděčnosti a ztrátě smyslu?

Rozumění je vždy už předznamenáno jazykem, řečí, kulturou… Řídíme se nejen tím, co nás smyslově láká a po čem toužíme, ale také tím, o čem se domníváme, že „bychom měli“ — a to je pouze „pomyslné“, Kant říkal „intelligibel“.

Kantova filosofie podává obraz člověka, který je „sám pro sebe zčásti jevem či fenoménem (součástí světa přírodních věd, jejich předmětem — ZV), zčásti pouhým inteligibilním předmětem, totiž se zřetelem k jeho jistým schopnostem, které nazýváme rozvažování a rozum.“ (K.d.r.V., A 547 ad.) Veškeré jednání člověka totiž nelze přičítat jen „smyslové receptivitě“, jen tomu, na co má chuť, hlad či žízeň, resp. co se mu líbí. I kdyby těchto „přirozených důvodů“, které mě „pohánějí k chtění“, bylo sebevíc, nikdy by mě nepřiměly jednat, jak jednat se má, „können nicht das Sollen hervorbringen“. To je výsadou rozumu, říká Kant; rozum říká ono „měl bys dělat“ a „měl bys mít smysl pro míru a cíl, zákaz a závažnost či zřetel (respekt)“. Svobodné jednání člověka, které se řídí idejemi rozumu, pak znamená invenci do přírodních kauzálně spjatých souvislostí, resp. jejich překonání: člověk se vymaňuje z oblasti toho, co je jenom kauzálně podmíněné.