I

„Jsoucno je konkrétní.“ Politika je spíš tváří než jen součástí společenské, řečí spjaté skutečnosti. Proto se filosofie nemá zabývat politikou jako zvláštní sférou společenského života (objektivního ducha): nesmí zapomínat, že filosofování je politické, týká se politiky a ve svých důsledcích politiku ovlivňuje. Neboť jsoucno je konkrétní a skutečnost dalekosáhle překračuje dimenze toho, co „tvoří součást přírody chápané jako předmět (moderní) přírodovědy“. (Leo Strauss)

Když filosof pozoroval hvězdy a padl při tom do jámy, prostá dívka se tomu smála. Píše o tom Karel Kosík. Smála se tomu, že tam spadl. Měla se smát tomu, že jako filosof neměl zapomenout, „že jsoucno je konkrétní. Pozorování vzdálených nebeských těles nemůže přehlížet přitažlivost země a skutečnost není pouze vážná: je i humorná, je i směšná a občas také vyvolává radostný smích.“

Je to týž filosof Karel Kosík, který se s respektem sklání před silou smíchu, před jeho rolí jakéhosi vyslance pravdy — a zároveň se kriticky distancuje od politických praktik a odvrací od společenských procesů 90. let min. stol.: filosof, který pochopil, že bytí je významné, že reálná skutečnost a reálná politika jsou samou svou podstatou významné.

Bude třeba pochopit skutečnost radikálně jinak než jako danou předmětnost k ní přidaný popis (zobrazení, zrcadlení), aby bylo možné vysvětlit jednotu občana a politiky jinak než z vydaného nařízení nebo dosažené dohody — aby se tato „jednota“, jakkoli komplikovaná a nepřehledná, ukázala jako pohyb, jehož celistvost musíme akceptovat, i když o všech souvislostech „všeho se vším“ nevíme a metodicky a vědomě od mnohého odhlížíme. Tak také musíme akceptovat jednotu občanského politického „mluvení, myšlení a jednání“. (G.Abel)

Reálné politické dění, tato interakce „mluvení, myšlení a jednání“ jednotlivců i jejich nezbytná kooperace, má samým svým založením v povaze klást etické nároky. Společenskou a politickou skutečností je právě toto dění. Jsoucno pak je v tomto pohybu, v tomto dění, je to NĚCO v této hře a souhře podstatného i nahodilého, rozumného i nesmyslného, pravdy i omylu.

II

Protože ne každému je významným totéž — a totéž se nezdá každému stejně významné, mění se i pohled na to, co se ve společnosti prosazuje jako srozumitelné a rozumné, a proto praktické a schůdné. Mění se i pohled na politiku: řád politiky a pořádek ve věcech politických „a forma politického systému už nemá být chápána jako řád a vědění, nýbrž jako pořádek mínění a přesvědčení, a jako takový nemá být překonáván, nýbrž má mu být přitakáno,“ (Abel) má se mu dostat souhlasu a potvrzení.

Toto odsouhlasení a potvrzení jako přitakávání politice je věcí jedince, občana. Ale žijeme ve sdíleném, a to znamená politickém světě. Ten je třeba vidět spíš jako praxi (jako život ve společenství a také soukolí), tedy ani jako sklad nápadů i harampádí postmoderního myšlení, ani jako „racionálně reflexivní odůvodnění teorie diskursu“. (Abel) V pohledu filosofie interpretace „nikdy a nikde nemáme co dělat se světy-jsoucími-o-sobě, nýbrž vždy jen s individualizovanými světy-interpretacemi“. (Abel)

Interpretace, tedy to, jak se orientujeme a jaký význam něčemu nazíranému přikládáme (jak smyslově nazírané bereme na vědomí), je „původní a konstitutivní“. Také praxe jako bytí člověka se odehrává jako činné rozumění: má „co do činění“ s reálnou předmětností, kterou nazírá tak, jak se v ní orientuje — a na kterou působí, jak myslí, že má, nebo jak musí působit — podle své nebo jiné, „silnější“ vůle.

Každý souhlas či nesouhlas předpokládá určitou interpretaci: „Bez interpretace není užití řeči ani rozumění řeči, není dorozumění a nejsou žádné diskursy.“ To všechno z interpretace vychází, resp. „z praxe interpretace, z naší žité praxe vychází a k ní směřuje“. (Abel)

Jednání, to není jakékoliv dění, „pouhý průběh pohybů“, protože jednání „má svůj výklad či interpretaci“ (Deutung). „Jednání mohou být proto pojata jako ´interpretační konstrukty´.“ (Abel) Tak exponuje politickou skutečnost pozoruhodný proud soudobé filosofie. Klade důraz na reálnou předmětnost, resp. reálně předmětné jednání, činy či skutky: „Nikoli slova, nýbrž jednání fungují jako interpretanty praktických, blíže etických a politických vět. Etické a politicko-praktické věty jednání jsou tak usazeny v životě hlouběji než např. vědecké hypotézy.“

Nežijeme podle pravidel a kalkulu, nýbrž žijeme, mluvíme a jednáme, trpíme nebo se radujeme, smějeme se nebo se zlobíme právě v této skutečnosti rozumění či praktické interpretace: ve skutečnosti individuálního, občanského, sociálního a politického života. Tato skutečnost či interpretace má etickou a politickou dimenzi. Musí se uskutečňovat jako souhra. Politici rozkládající svou ne-zodpovědností a neslušností dimenze slušné politiky a politické slušnosti, dopouštějí se zlo-činění, zločinů, i když pro ně zatím nenalezli paragrafy; je to zlo-činění, protože zneužívají pravomocí, jsou to zločiny proti elementárnímu lidskému bytí, proti lidskosti.

III

Je to zlo-činění proti demokratickému systému. Odtud odpověď na tázání po alternativě: jen zachování kultivovaného veřejného prostoru může pomoci zachovat skutečnosti její etický a politický rozměr a jednotlivým občanům zdravého ducha a zdravý rozum. Bez toho ztrácí hledání alternativ smysl.

Tázání po alternativě, aby mělo smysl jako tázání a ne jako povel k útoku, předpokládá kultivaci skutečnosti. Ta je v principu snadná: pojmenovávat prostě a opakovaně, co je neslušné, jako neslušné a nazývat sprostotu sprostotou. Opakování je matka moudrosti.

V Česku se ale - bohužel - už dlouho a opakovaně mlčí i k nehoráznostem do nebe volajícím.

Ale i přesto má pořád ještě smysl se tázat, klást otázky dřív než velet k útoku. Povelu, rozkazu předchází orientace a interpretace, aby byl nasnadě, „visel ve vzduchu“. Čas destrukce „shora“ dozrává tázáním a jiným viděním „zdola“.

Zdeněk Vyšohlíd

P.S.

Jakkoli jsem článkem měl snahu uvažovat o politice zcela obecně a nevěnovat se žurnalisticky aktuálním otázkám, rozjitření veřejného života i rozvířené bahno českého politického rybníčku mi nedá, abych nepřipsal toto “post scriptum“ o „lidech“ a „papaláších“.

O lidech všichni shodně tvrdí, že jsou bráni za rukojmí: podle politiků stávkujícími, podle stávkujících politiky. Moc se nepřipomíná, že také stávkující jsou lidi, a přestože jich je víc než papalášů a jsou rozptýlení a nekoordinovaní, takže se těžko sjednoceně ozvou, neměl by se jimi nikdo ohánět, jako by byli jen beztvarou masou, anonymním „lidem“.

Čtvrtek měl ukázat, zda převládají mezi lidmi občané, kterým vadí papaláši, nebo občané, kteří papalášům fandí, anebo zda jsme už zase „vyzráli“ natolik, že v české politice zase už hraje roli LID, který mlčí, přihlíží a nereaguje. Převládli ti, kteří „šli od toho“, vyklidili ulice měst — ale určitě tím nechtěli demonstrovat podporu vládní aroganci. Spíš dali najevo, že nevěří v možnost naší demokracie nějak se očistit. Člověk se začíná cítit zase jako LID.

Stávka ukázala přednosti stávkujících: argumenty odborářů a slušnost i ohleduplnost, aby příliš nebolela. Ale mediální kaly to bohužel interpretují jako slabost. V Česku vítězí cynismus: co moc nebolí, to nic neznamená. Poučení napříště?