Tázání po alternativě II - Občan a politika
Zdeněk VyšohlídTázání po alternativě, aby mělo smysl jako tázání a ne jako povel k útoku, předpokládá kultivaci skutečnosti. Ta je v principu snadná: pojmenovávat prostě a opakovaně, co je neslušné, jako neslušné a nazývat sprostotu sprostotou. Opakování je matka moudrosti.
I
„Jsoucno je konkrétní.“ Politika je spíš tváří než jen součástí společenské, řečí spjaté skutečnosti. Proto se filosofie nemá zabývat politikou jako zvláštní sférou společenského života (objektivního ducha): nesmí zapomínat, že filosofování je politické, týká se politiky a ve svých důsledcích politiku ovlivňuje. Neboť jsoucno je konkrétní a skutečnost dalekosáhle překračuje dimenze toho, co „tvoří součást přírody chápané jako předmět (moderní) přírodovědy“. (Leo Strauss)
Když filosof pozoroval hvězdy a padl při tom do jámy, prostá dívka se tomu smála. Píše o tom Karel Kosík. Smála se tomu, že tam spadl. Měla se smát tomu, že jako filosof neměl zapomenout, „že jsoucno je konkrétní. Pozorování vzdálených nebeských těles nemůže přehlížet přitažlivost země a skutečnost není pouze vážná: je i humorná, je i směšná a občas také vyvolává radostný smích.“
Je to týž filosof Karel Kosík, který se s respektem sklání před silou smíchu, před jeho rolí jakéhosi vyslance pravdy — a zároveň se kriticky distancuje od politických praktik a odvrací od společenských procesů 90. let min. stol.: filosof, který pochopil, že bytí je významné, že reálná skutečnost a reálná politika jsou samou svou podstatou významné.
Bude třeba pochopit skutečnost radikálně jinak než jako danou předmětnost k ní přidaný popis (zobrazení, zrcadlení), aby bylo možné vysvětlit jednotu občana a politiky jinak než z vydaného nařízení nebo dosažené dohody — aby se tato „jednota“, jakkoli komplikovaná a nepřehledná, ukázala jako pohyb, jehož celistvost musíme akceptovat, i když o všech souvislostech „všeho se vším“ nevíme a metodicky a vědomě od mnohého odhlížíme. Tak také musíme akceptovat jednotu občanského politického „mluvení, myšlení a jednání“. (G.Abel)
Reálné politické dění, tato interakce „mluvení, myšlení a jednání“ jednotlivců i jejich nezbytná kooperace, má samým svým založením v povaze klást etické nároky. Společenskou a politickou skutečností je právě toto dění. Jsoucno pak je v tomto pohybu, v tomto dění, je to NĚCO v této hře a souhře podstatného i nahodilého, rozumného i nesmyslného, pravdy i omylu.
II
1.problém - už samotná filozofie interpretace - jistě zjednodušuji, ale tady prostě pevně sedí postmoderní relativizace objektivní reality - pan Vyšohlíd uzná její konkrétnost, ale nakonec se stejně dovíme, že více méně žádná nezávislá objektivní realita postižitelná lidským poznáním neexistuje, že záleží na tom, jak ji každý jedinec chápe, byl by tu jistě i problém se znaky, kterými ji zobrazuje, s řečí apod. - ale nic o možnosti poměřovat pravdivost interpretací, o kriteriích pravdy, vlastně o pravdě vůbec
2. Politika je podle pana V. vztah a aktivita ničím nedeterminovaných jedinců, kteří si zde řeší jakési abstraktně mravní problémy, mohou být dobří, ale také selhat - to je čistě jejich individuální věc.
Heslovitě - marxismus - politika vztah mezi třídami determinovaný ekonomikou, druhotný oproti ekonomickému vlastnickému vztahu, kde si třídy srovnávají své zájmy týkající se zaměření společenské správy, společenské organizace. V našem světě ji dominuje buržoasie a svět je interpretován převážně podle třídního zájmu buržoasie vyjádřeného v různých formách její ideologie - v této logice je vysvětlení naší reality i cesty k řešení problémů.
3. Politika není jedna z mnoha realit, má své místo v hierarchii těchto realit, její složitý vztah s ekonomickou vlastnickou základnou (prvotnost ekonomiky i prvenství politiky) a naopak zase klíčová úloha vůči jiným vztahům, realitám v nadstavbě (morálka,právo, náboženství, věda, umění).
To je jen tak načrtnutí důvodu, proč si marxista při výkladu pana V. rve vlasy (v mém případě si už není co rvát).