Mocipáni a demokracie III - Mafiánství a politická hra

Zdeněk Vyšohlíd

Pozoruhodným rysem soudobé české politiky je, že se jako hra vymyká pravidlům slušnosti. Ale pořád se ještě hraje. Pozornosti však uniká, že se přestává hrát na veřejném poli, občanům na dohled. Hřištěm už dávno není společnost. Hrají jen vyvolení.

Hra

I

Článek o mocipánech a rozpadu demokratických struktur osvětloval politické dění jako souHRU a soupeření politických sil: subjektů, kterým jde o výHRU či proHRU. Nabízí se možnost přenést pojmenování „hra“ ze šachovnic i z fotbalových hřišť do parlamentních lavic. Také politika je hra: má také nejen své vítěze a své poražené, ale má také svůj smysl a někdy i průběh, někdy strhující a zajímavý, jindy fádní, jednou férový, jindy nikoli. Může být i nechutná — až to bere chuť hrát dál. A někdy prostě „z hračky bejvaj plačky“, jak se lidově a moudře říká.

Pozoruhodným rysem soudobé české politiky je, že se jako hra vymyká pravidlům slušnosti. V parlamentu si ukazují prostředníček, nedostojí svým slibům a berou svá slova nadarmo… Je to holý boj o moc — spor o rés publica se už nevede; boj o věc veřejnosti se nekoná, už jde jen a jen o moc, o pozici u penězotoků. Ale pořád se ještě hraje! Bohužel však, jak se zdá, uniká pozornosti, že se přestává hrát na veřejném poli, občanům na dohled a koneckonců nějak přístupném; hřištěm už dávno není POLIS, ani společnost. Hrají jen vyvolení.

Už to není hra na občanské bázi: přísně vzato, hra se rozpadá, běží druhý poločas rozpadu demokratických struktur.

Politika jako hra ztrácí smysl — ale mluvit o ní jako o hře smysl zatím ještě neztrácí. Naopak. „Metaforické užití má jako vždy, tak také tady metodickou přednost,“ říká Gadamer, a i když sleduje „zkušenost umění“ a nikoli politiky, jeho slova platí také o politice.

II

Také o politické hře platí, že „subjektem hry nejsou hráči,“ jak vysvětluje Gadamer, „ale dílo (Kunstwerk) samo“: jak umělecké, tak politické dílo lze chápat jako hru — a „způsob bytí hry se stává významným právě v tomto bodě“, právě tehdy a jenom tehdy, když hra je tím podstatným — a nezávisí na vědomí těch, kteří hrají: „Denn das Spiel hat ein eigenes Wesen, unabhängig von dem Bewu3tsein derer, die spielen.“ (Gadamer) Tak se to má se hrou, takové je „bytí hry“.

V české politické hře současnosti zduřely operace, jak jsme uvedli v předchozím textu; zbytněly natolik, že se jim herci věnují víc než svým rolím, které zapomínají a nehrají. A tak se hra vytratila, nebo ještě vytrácí. Zbývá jen tristní a kýčovitě nevěcné sebeobdivování. Tomu se herci věnují: své výkonnosti, aby byli OPERATIVNÍ, operativně použitelní — a prosperovali.

Z národní politické hry se stala národní prohra. Je důsledkem toho, že se vytratila politická hra. Zdegenerovala a je z ní jen pouhá souhra faulů, intrik, spiknutí. Předpokladem této bídy, který ji umožnil a inicioval, byl proces, který média, resp. veřejná kritika včas nerozpoznala a nezastavila: že se setřela hranice mezi operacemi a smyslem hry, mezi intrikami a spikleneckým partajničením na jedné — a rés publica na druhé straně. Kde jsou ty hranice? Kam až to má smysl hnát, tohle vrůstání intrik do res-publiky: Kam až „to jde“? To už žádný, ach, žádný neví. Snad ani se žádný, žádný politik takto netáže. Proto ožilo zlo ve hře vlastní silou! Už zase se blížíme bodu, kdy budeme mít důvod nazírat politickou hru jako uskutečňování Zla. Uskutečňování Zla, jehož se ale občan neúčastní. To je fatální prohra politiky jakožto hry.

×
Diskuse
??
June 2, 2011 v 11.40
Pane Vyšohlíd, je to vynikající vyústění seriálu.
Dovolím si jen Vámi popisované procesy trochu zobecnit, resp. jinak vyjádřit a pojmenovat. Popisujete ( z určitých stránek) postupný rozklad společensko-ekonomické formace a její vládnoucí třídy, to, jak ztrácí pokrokovost, schopnost plnit civilizační funkce dostává se do rozporu se zájmy většiny společnosti. (Mluvíte o kapitalismu, ale uvědomujete si, že tohle jsme zažili i jako původní stoupenci protosocialismu, který jsme považovali za skutečný socialismus) Tím pádem ztrácí přitažlivost její ideologie, která na počátku pevně seděla v hlavách celé společnosti a úspěšně maskovala rozpor mezi slovy a realitou (který až dosud byl v každém řádu – jednou to tak nebude). Lidé začínají ten rozpor vidět, stále méně věří ideologii vládnoucí třídy a více si uvědomují to, co bylo vlastně špatné od začátku, jenom to neviděli. Vládnoucí třídu přestává neformálně, z vnitřního přesvědčení, podporovat stále více slušných lidí, zhoršuje se mravní kvalita té vládnoucí třídy. Ale ono i objektivně to jde více ke zlému. Objektivní ekonomické rozpory nutí vládnoucí třídu, aby jednala (vykořisťovala) stále bezostyšněji a otevřeněji, tomu se přizpůsobují i formy politiky a ideologie. Konkrétně naše buržoasie – v kontextu globálního kapitalismu patří ty její části, které jsou za českou politikou, k těm outsiderům, kteří nerealizují tak vysoký zisk jako nadnárodní kapitál – musí si to nějak vykompenzovat a tak využívají toho, že jim nadnárodní kapitál přenechal roli určitých politických „místodržících“, kteří mu slouží a zametají pod koberec jeho zločiny. Ke svému dodatečnému zisku se proto musí dostat přes politiku, stát, jeho neoliberální model – prosazují takové politické kroky (zákony), které sbírají dodatečný zisk od pracujících (včetně maloburžoasie) formou daní, poplatků za veřejné služby apod. a pak si to nějak přerozdělují. Jak se tenčí odbytové možnosti, možnosti prosadit se v konkurenci normálním podnikáním, stávají se pro tyto menší zloděje stále atraktivnější státní zakázky a přečerpávání části peněz daňových poplatníků do svých kapes zvýhodněním těchto zakázek pomocí korumpování aoparátu, a to jim také umožňuje obstát proti konkurentům. Ti ovšem bojují taky – takže se rvačka o kost – státní zakázky - stává stále bezostyšnější a stále hůře se jí daří zamaskovat nepravdivou ideologií a krásnými slovíčky – z nátěru odprýskává lak. To vidí i ten zdravý selský rozum oblbnutý ideologií v některých zásadních otázkách (např. vírou, že kapitalismus je jediný možný systém a bude trvat věčně, že jakákoli změna by znamenala gulagy a fronty na banány, antikomunismusmem, xenofobií, různými idealistickými až iracionálními formami světového názoru apod.). I takto blokovaný „zdravý selský rozum“, vědecky „běžné vědomí“, vidí ty jevové formy rvačky a kost a vnímá rozpor mezi krásnými slovy o svobodě, legitimitě atd. a reálnou rvačkou o žvanec neoddělitelnou od korupce. To jste (stejně jako Kosík) postihl dobře.
Jedna připomínka – píšete o tom, že to špatné dílo se pohybuje jaksi samo, že aktéři –politikové přestávají hrát své role. Trochu jinak – to zlo je podstata objektivně předepsané sociální role těch aktérů jako lokajů reakční třídy a je tak velké, že aktérům už nezbývá čas ho podávat v elegantní formě, která by ho zakrývala. Ta podstata sociální role vystupuje i nepřesvědčivým výkonem aktérů (kteří už ve svou sociální roli taky přestávají věřit, slušní lidé odcházejí a zbývají ti bezpáteřní, slouhovští – ovšem taky stále více cyničtí - Bárta, Kočí, Kalousek). Král, je stále více nahý a lidé už to křičí, jenom nevědí, kdo místo něj a jak to udělat. Tohle všechno se odráží i v řeči, která na jedné straně je stále více bezostyšnou lží, na druhé – u lidí – stále přesněji (ve srovnání s počátkem systému) postihuje realitu.