Hra

I

Článek o mocipánech a rozpadu demokratických struktur osvětloval politické dění jako souHRU a soupeření politických sil: subjektů, kterým jde o výHRU či proHRU. Nabízí se možnost přenést pojmenování „hra“ ze šachovnic i z fotbalových hřišť do parlamentních lavic. Také politika je hra: má také nejen své vítěze a své poražené, ale má také svůj smysl a někdy i průběh, někdy strhující a zajímavý, jindy fádní, jednou férový, jindy nikoli. Může být i nechutná — až to bere chuť hrát dál. A někdy prostě „z hračky bejvaj plačky“, jak se lidově a moudře říká.

Pozoruhodným rysem soudobé české politiky je, že se jako hra vymyká pravidlům slušnosti. V parlamentu si ukazují prostředníček, nedostojí svým slibům a berou svá slova nadarmo… Je to holý boj o moc — spor o rés publica se už nevede; boj o věc veřejnosti se nekoná, už jde jen a jen o moc, o pozici u penězotoků. Ale pořád se ještě hraje! Bohužel však, jak se zdá, uniká pozornosti, že se přestává hrát na veřejném poli, občanům na dohled a koneckonců nějak přístupném; hřištěm už dávno není POLIS, ani společnost. Hrají jen vyvolení.

Už to není hra na občanské bázi: přísně vzato, hra se rozpadá, běží druhý poločas rozpadu demokratických struktur.

Politika jako hra ztrácí smysl — ale mluvit o ní jako o hře smysl zatím ještě neztrácí. Naopak. „Metaforické užití má jako vždy, tak také tady metodickou přednost,“ říká Gadamer, a i když sleduje „zkušenost umění“ a nikoli politiky, jeho slova platí také o politice.

II

Také o politické hře platí, že „subjektem hry nejsou hráči,“ jak vysvětluje Gadamer, „ale dílo (Kunstwerk) samo“: jak umělecké, tak politické dílo lze chápat jako hru — a „způsob bytí hry se stává významným právě v tomto bodě“, právě tehdy a jenom tehdy, když hra je tím podstatným — a nezávisí na vědomí těch, kteří hrají: „Denn das Spiel hat ein eigenes Wesen, unabhängig von dem Bewu3tsein derer, die spielen.“ (Gadamer) Tak se to má se hrou, takové je „bytí hry“.

V české politické hře současnosti zduřely operace, jak jsme uvedli v předchozím textu; zbytněly natolik, že se jim herci věnují víc než svým rolím, které zapomínají a nehrají. A tak se hra vytratila, nebo ještě vytrácí. Zbývá jen tristní a kýčovitě nevěcné sebeobdivování. Tomu se herci věnují: své výkonnosti, aby byli OPERATIVNÍ, operativně použitelní — a prosperovali.

Z národní politické hry se stala národní prohra. Je důsledkem toho, že se vytratila politická hra. Zdegenerovala a je z ní jen pouhá souhra faulů, intrik, spiknutí. Předpokladem této bídy, který ji umožnil a inicioval, byl proces, který média, resp. veřejná kritika včas nerozpoznala a nezastavila: že se setřela hranice mezi operacemi a smyslem hry, mezi intrikami a spikleneckým partajničením na jedné — a rés publica na druhé straně. Kde jsou ty hranice? Kam až to má smysl hnát, tohle vrůstání intrik do res-publiky: Kam až „to jde“? To už žádný, ach, žádný neví. Snad ani se žádný, žádný politik takto netáže. Proto ožilo zlo ve hře vlastní silou! Už zase se blížíme bodu, kdy budeme mít důvod nazírat politickou hru jako uskutečňování Zla. Uskutečňování Zla, jehož se ale občan neúčastní. To je fatální prohra politiky jakožto hry.

III

K. Kosík říká: „Odvěký zápas Dobra se Zlem probíhá za našich dnů, máme-li věřit ideologům, jako střetání dvou druhů kapitalismu: dobrotivého a mafiánského.“ Protože my starší máme v živé paměti něco podobného z doby budování komunismu („Idea je dobrá, ale lidi to dělají špatně.“), raději se soustředíme jen na možnosti a sílu, ale i na možné kazy demokracie.

Metafora mafiána sice není nejvhodnější, ale je po ruce. A tak se Zlo prezentuje nejen jako „zlořečené mafiánství“, ale také nebo právě proto jako „cizorodé těleso a vetřelec“, jako by se tam vetřelo zvenčí jako činění zla, zlo-činění. Tak se snažili dostat do slušné a etablované společnosti mafiáni. Dnes ale, jak upozorňuje sám K. Kosík, je to jinak: demokratické struktury, strany a politické síly Zlo samy produkují — nikoli že by k nim přicházelo ZVENČÍ, ale vychází z jejich grémií, možná i srdcí.

Co je Zlo? To, že demokratické struktury samy plodí Zlo; že duch obce ke Zlu mlčí. To ochromuje politický život a kalí až k nechutnosti živou vodu, kterou demokracie tolik potřebuje: jasnou řeč.

A také deformuje politické prostředí, protože ve zdravém politickém prostředí ten, kdo jasnou řečí nevládne, deklasuje sebe. Jen nezdravé politické prostředí dopustí, aby kal, zlo a špatnost deklasovalo samu politiku.

Zlá řeč a Zlo

Mafián, když dost zbohatne, chce otevírat dveře i v nóbl společnosti — ale zůstává mafiánem, kterému by měly zůstat zavřené.

Dnešní mocipáni přicházejí ze samého centra dění: rodí se v politické hře a ovlivňují ji. Politické dění jako fraška - to je jejich dílo. Pracují na něm často za zavřenými dveřmi, ale zavřenými zevnitř sálů moci. Politická moc tak zavřela dveře před občanem, zabouchla mu je před nosem. Tito novodobí „mafiáni“ jsou tam, kde je moc moci a moc málo zákona, slušnosti a zodpovědnosti. Nemají potřebu sem pronikat, už jsou tu doma.

Jsou to mocipáni. Protože jejich spolky a strany nejsou Cosa Nostra, jsou to „mafiáni“ v uvozovkách. Zajímavé je sledovat je ve světle metafory hry. Tak se ukazuje rozkol a destrukce soudobé politické hry zvlášť ostře. Gadamerova slova platí i o naší politické skutečnosti: „Když se nějaké slovo přenese do oblasti užití, kam původně nepatří, pak vlastní ´původní´ význam vystoupí a vyniká se zvláštním důrazem.“ (Gadamer)

Politická hra

Metafora politické hry vrhá pozoruhodné světlo na procesy, které „ovládají společnost“, které jsou, jak ukázal Karel Kosík, neodvratné, fatální: „Nejvyšší šéf, … kmotr dneška, jehož nepsaným příkazům a doporučením se podřizují mafiáni i lidé s čistýma rukama, osoba bez tváře, dirigující z pozadí globální dění, je anonymní proces.“ (Poslední eseje, s. 178)

Protože podřizující se „mafiáni i lidé s čistýma rukama“ nejednají mravně, jak otevřený veřejný prostor demokracie vyžaduje, proto zakládají anonymní proces generalizovaného mafiánství. Tu už není místa prohru: stádo se dalo na pochod.

Patří ke kapitalistickému růstu nutně „srůstání (propojení) politické moci s mocí ekonomickou, finanční, peněžní?“, táže se K. Kosík a vidí to pesimisticky. Kde hledat sílu k optimismu?

Kosík nepřipisuje příliš velké možnosti veřejné rozpravě. Očekává spíš „úbytek nebo dokonce zánik ducha“ a mluví o „vytunelování a podtunelování smyslu lidské existence“.

Kde hledat důvody k optimismu? Snad bychom neměli ještě odepisovat možnosti veřejné rozpravy, její možnou sílu. Rozklad demokracie je spjat s degradováním role řeči (politické argumentace, státnické řeči), resp. s dehonestací věci politiky a republiky na pouhou stranickou směrnici či „vůli“.

Tuto dehonestaci způsobilo přesunutí politického jednání do „předběžného ujednání“ v kuloárech, do „předjednání“, které pak z vlastního jednání dělá pouhou scénu pro vyjádření loyality, ne pro argumentování. Když pak v kuloárech zvítězil zájem zisku, prosperity, ustoupila politika jako jednání a projednávání státních věcí a věcí veřejnosti prosazování jiných cílů: službě procesu růstu. Ten není, jak se říká, „objektivně daný“!

Není ničím nevyhnutelným. „Kmotr dneška“ či „anonymní proces růstu“ není žádnou jedinou možností ani nutností, není absolutní, tj. nerelativizovatelnou silou! Pokud je tak brán, tedy uznán „jako fatalita (neodvratnost) přírodních živlů“, neděje se tak v duchu Kosíkova kritického myšlení! Kosík přece kritizuje, co se ukazuje, že totiž „společnost ovládají procesy, které se prosazují se zaslepeností a urputností přírodních sil“. Ukazuje v kritickém světle, že „hlavní slovo mají abstraktní a anonymní procesy bez tváře: modernizace, koncentrace, globalizace“. K. Kosík tu kritizuje metafyziku daného a nepodmíněného; je přece filosofem praxe, a tzn. bytí jako transcendování daného, bytí, které překnává každou danost — a ví to o sobě!

Anonymní proces není svébytnou skutečností; na tom nic nemění, že se může jevit jako nezvratný a fatální: je ve skutečnosti integrován v širších souvislostech bytí, a to společenského, politického, rozumného dění. Sice se vymyká dohledu a pohledu společenství veřejné rozpravy, nebývá zpravidla její součástí, avšak svou bytostnou vztaženost k veřejné debatě a politice nemůže popřít ani zničit. Tuto relaci nemůže anulovat. Proto není pánem rozumu — ba sám prosperuje jen jako „abstraktní proces bez tváře“ — a je ohrožen kritickou silou rozumné řeči, která vidí jsoucno s vědomím, že je konkrétní.

Proto lze konstatovat, že tento anonymní proces sám nemá ve své moci vzdorovat veřejné rozpravě; i když to má chudinka těžké, dává rozumu šanci.

Anonymní proces nemůže vzít veřejnosti veřejný prostor. Leda by ho celý skoupil — a z-vlastnil. Ale pak by nebyl veřejným! Už z definice je to jasné alogické: Veřejný prostor se nedá koupit.

Koupené už není veřejné — a veřejnost je zpravidla tm, kde ještě všecho koupené není.

Deformovaná a zlotřilá politika je ohrožena pravdou občanské souhry kritického rozumu (hegelovsky: objektivního ducha, kosíkovsky: praxí, která do poměrů zrozena, z poměrů vycházejíc, poměry utváří).

Politická skutečnost je skutečností otevřených možností, resp. Otevřena. Rozumná řeč i metaforou otevírá nové možnosti.

Rozklad demokracie zatím ještě probíhá ve světle metafory. Proto způsob, jak je kriticky osvětlen, může, pořád ještě se může stát věcí veřejnosti.