Demokracie potřebuje kritiku a to jak na teoretické, tak na praktické úrovni. Oba příspěvky autora vítám. Myslím, že demokracii slouží jak kritika liberální (Pehe, Bělohradský, Barša), tak kritika marxistická (Keller, Hauser, Heller). Významu kritiky pro demokracii si byl vědom Masaryk, poté Rádl, pak chartisté, po revoluci Kosík, ale po revoluci převládalo nekritické nadšení z demokracie, které bylo následně vystřídáno ztotožněním demokracie a trhu bez přívlastků, a tak Kosíkův hlas zanikal, ostatní levicoví a pravicoví intelektuálové se buď neozývali nebo nebyli bráni vážně. Myslím, že nyní znovu, také díky krizi a neoliberální vládě, která žádnými novými idejemi neoplývá, ale jen nám předkládá mnohokrát přežvýkaného Klause, objevujeme sílu kritiky.

Chci poukázat na zajímavou shodu: dva autoři (Zdeněk Vyšohlíd a Markéta Hrbková) uzavírají své dnešní úvahy slovy o „dobré vůli“. Je to symptomatické pro nálady v současné společnosti?
A ještě jízlivá otázka na katolickou církev: Čím to, že tato slova (Gloria) v katolických kostelích zaznívají JENOM o nedělích a svátcích?

Souhlasím s tím, co Zdeněk Vyšohlíd píše o řeči a o vztahu řeči a demokracie (proto také odmítám řadu současných školských "reforem", které řečí pohrdají). Současně se mi vybavují tato slova Franze Kafky: "Logika je sice nezvratná, ale člověku, který chce žít, neodolá." Myslím, že demokracie může demonstrovat dobrou vůli jen tehdy, zohledňuje-li "jasná řeč" dialektický vztah všech podstatných složek struktury lidského žití. Myslím, že zde je nutno mj. zdůraznit i roli dialogu.

Relativní samostatnost, ba samopohyb řeči – to pan Vyšohlíd jistě nastolil zajímavé téma, které přímo provokuje k otázce: Co na to marxismus? I když se v tomto necítím odborníkem ani v rámci marxismu, pokusím se na ni odpovědět.
Marxismus upozorňuje, že řeč není jen duchovní jev, že je zatížena kletbou materiálnosti (už samo biologické vybavení člověka, souvislost řeči s prací a dalšími aktivitami, včetně produkce rodu apod., ale i řeč jako zprostředkování materiální praxe, včetně realizace výrobních vztahů).V tomto smyslu řeč odráží v denní praxi opakované figury materiální praxe. I v tom je to páně Vyšohlídovo (a Gadamerovo) vyplnění ducha. Opravdu těžko je možné změnou řeči převálcovat u lidí zaběhanost prvků materiální praxe (a nejde jen o materiální, ale i nadstavbovou praxi – např. taková korupce se těžko okecává). Zdá se mi ale, že pan Vyšohlíd akcentuje jen pozitivní úlohu řeči (např. v politice),ale tak tomu není. Řeč při vší relativní samostatnosti odráží třídní strukturu a zájmy tříd, fixuje je – vezměme si např. jak se po listopadu propaganda vyhýbala pojmu „kapitalismus“ a nahrazovala ho pojmy „tržní či demokratická společnost“. Viz třeba i německé pojmy „Arbeitgeber“ – zaměstnavatel, doslova „dávající práci“ (pro vykořisťovatele – abstrahujeme od maloburžoasie) a „Arbeitsnehmer“ – zaměstnanec, doslova „přijímající práci“ (pro vykořisťované, kteří Arbeitsgebery živí) - jak to krásně zamotává podstatu problému v zájmu buržoasie. A ještě- krásné slovo „podnikatel“, pod které se schová jak vykořisťující kapitalista, tak chudák maloburžoa, který někdy nerealizuje ani hodnotu své pracovní síly. Tedy řeč jako slouha vládnoucí a vlastnící třídy,jako nositel její ideologie. A tyto ideologické obsahy pod řečovými figurami se nesmazatelně vrývají do vědomí lidí, včetně těch vykořisťovaných- ti se jistě brání i pomocí svých řečových figur (např. papaláši, páni, ti nahoře, politika je svinstvo atd.),jenže i zde platí zákon zdůrazněný Leninem – dělníkovi (v širším významu neprivilegovanému) proniká do hlavy snadno a automaticky ideologie vlastnické a vládnoucí třídy, ne jeho vlastní ideologie (tedy i řeč vládnoucí třídy se svými zaběhanými obsahy). K proniknutí té jeho ideologie jsou nutné různé a náročné zprostředkující mechanismy, zejména praktická zkušenost ( u Lenina politická, podle mne zejména vlastnická – v samosprávě). A tato praktická zkušenost zase je konec konců tím, co hlavně mění roli řeči ve společenských procesech – různé triky řeči samé – přejmenování apod. – jsou konec konců druhotné. Ale jak jsem psal v diskusi k předchozímu článku pana Vyšohlída – druhotné neznamená, že nemá relativní samostatnost a aktivní roli. Šlo mi jen o jedno – nepřeceňovat samostatnost řeči a nevkládat do ní přílišné naděje, zejména ne v politice, kde se sice může stát prostředkem komunikace, ale také ji může pěkně zablokovat.

Jen drobnost k tomu, co říká Martin Šimsa. Keller není marxista. I když politicky je samozřejmě dost nalevo, metodologicky je vědomě jinde než marxisté.

Pan Škabraha má pravdu.Prof. Keller se od marxismu liší tím, čím snad všichni sociologové, co znám, včetně těšch z okruhu KSČM. Drží se v podstatě strateifikační metodologie a ta není s to od sdebe odlišit dvě relativně samostatné roviny diferenciace - 1) Rovinu třídní, založenou na výrobních, vlastnických vztazích, včetně řady ostínů realizace těchto vztahů,
2) rovinu sociálně profesní, kde hrají roli takové ukazatele jako je technický druh práce, výše příjmu, různé povrchní aspekty způsobu života - např. bydlení atd., společenská prestiž, někdy i podíl na moci - t.j. vlastně míra účasti na řídící práci, hodně často i sebehodnocení. Tohle všechno stratifikátoři míchají dohromady. Takže když hovoří o středních vrstvách, mají v tom zamíchané příslušníky nejrůznějších tříd a skupin třídního typu spojené třeba jen formální výší příjmu (tedy různé zásadní zájmy, různá zainteresovanost na změně společnosti, zejména vlastnictví, apod. Kellerovy střední vrstvy např. zahrnují příslušníky buržoasie, maloburžoasie (pozor - to není malá buržoasie, kvaliutativně odlišný jev), námezdně zaměstnané řídící pracovníky vykonávající funkce za kapitalisty, osobní obsluhu kapitalistů i část kvalifikovaných vykořisťovaných zaměstnanců, vykonavatele služeb placených státem či samosprávou nrebo politickými stranami, odbory apod. Takže tady jsou vedle jak jedle.
Ale jinak - zaplaťmarx za Kellera.