Metafora „mafiánství“

Proč nemluvím o mafiánství, ale o rozpadu demokracie? Protože mafián, to je pro mě Sicilián, nebo později Al Capone. Má nablýskané boty, ale vraždí; nepatří do slušné společnosti.

Slovo „mafie“ prostě pojmenovává tajné organizované skupiny osob (výlučně mužských), ilegálně obchodující, jak čteme v encyklopedii Diderot, „s různým zbožím přinášejícím velké zisky“. Odtud „mafianizace“, tzn. „pronikání vlivu mafie“, a to do politiky, resp. tzv. „slušné společnosti“. Co je „mafiánské“, patří ale pořád do oblasti ilegálního kšeftování: týká se mafie a patří k mafii. Co je spjato s mafií, je protistátní, proto také FBI razantně a úspěšně mafii v USA ve druhé polovině XX. století potíralo. Přesto takovéto kriminální organizace ve Spojených státech přežívají a pokoušejí se infiltrovat do státu, mít někoho nakloněného v úřadech, politice, justici nebo policii. Ale je to pronikání mafie do státu zvnějšku, ZVENČÍ.

Odtud pak český úzus mluvit o „justiční mafii“: tu se přenáší pojmenování mafie z podsvětí do prostředí talárů a soudních síní — a dále pak přenášené ze soudních síní někam až na odlehlé dvory ke garážím, kde si ostřelovači z dálky vyhledávají své cíle a berou si na mušku kmotry, zabíjejí je — zatímco jiní kmotři zdálky všechno řídí… Nepatří sem jen Mrázek, který měl kontakty „až nahoru“, ale mnohé neveřejné komploty, intriky, spiknutí.

„Mafiánství“ se ale netýká jen nekalých a utajovaných praktik hamižných politiků-mocipánů. Když Karel Kosík psal o „boji proti zlořečenému mafiánství, které jako CIZORODÉ TĚLESO a vetřelec ohrožuje pochod lidstva k všeobecnému blahobytu“, měl na mysli Zlo, ale nikoli zlo ze sicilského statku ani ilegální palírny alkoholu, nýbrž Zlo, které zakládá a posiluje svou sílu v nejmocnějších politických pozicích.

Ano, vždyť dnešní politika přinesla něco nového: ministr se chce ukázat ve své politické straně, a zajistit korupční penězovod na půl miliardy. Pak to náhodou praskne — ale on, místo aby tím svou stranu poškodil, ba znemožnil, získává v ní přímluvce a zachránce.

Karel Kosík také tenhle neblahý způsob vývoje české politiky označoval metaforicky jako „mafiánství“, ale zdůrazňoval, že to není něco, co do politiky proniká ZVENČÍ, ale co je CIZORODÝM TĚLESEM v demokratickém společenském organismu. Metafora „mafiánství“ trochu zastírá a zatajuje, že nejde o něco, co do politiky proniká zvenčí, ale že je to produkt soudobých politických stran, dokonce i vrcholných stranických funkcí. Právě protože to tato metafora zastírá, raději jsem se jí vyhýbal a snažil se mluvit o demolování demokratických struktur: to dělají strany a politici z vlastních sil, vlastním přičiněním a — do jisté míry — ve vlastním zájmu.

Od doby Sinhy a Bácze se „vývoj“ nezastavil: je hůř.

Doba mocipánů už sama ve svém středu generuje spiknutí a mafiánské manýry. To už je něco jiného než byla kdysi snaha mafiána dostat se nahoru, získat tam konexe a uznání jako občan.

V době mocipánů se mafiáni nevnucují do politických kruhů, ale politici už sami nedovedou své praktiky odlišit a oddělit od mafiánských. Mocipán tyto praktiky vidí (mocipán jako rod, jako nadindividuální síla vidí tyto korupční a zaběhnuté praktiky jako nutné: „Tak je to všude! Jinak to nejde!“), vidí tyto praktiky jako tu pevnou větev, na které sedí — a kterou proto nelze podříznout.

Obecně řečeno: Zlo nepřichází ze sicilského statku ani z bezmoci vládních struktur, ale realizuje se jako rozklad společenských institucí a demokratických struktur. Mocipáni jsou realizací zla. Síla rozumné řeči a metafory dokáže tuto říši jako říši zla vymezit. V tomto smyslu pořád ještě „má navrch“. Pořád ještě je možný kritický pohled, nadhled a kritické posouzení konkrétní politické situace, funkce i stavu veřejného prostoru, mediální situace i politické atmosféry. I když rozumná řeč pak nevyznívá optimisticky a mluví o ohrožení nebo rozkladu demokracie, pořád ještě je pánem situace. Je pánem situace, i když není jejím vlivným hráčem.

Reálné situace, také politické, v sobě skrývají dynamit; je jím síla řeči bořit a překonávat vžitá schémata myšlení, opouštět jeho zaběhnuté stezky a prorážet zautomatizované klasifikace. To dělá řeč zejména svou silou vyhledávat podobné — a na ní založenou neustálou metaforikou. Je to známé od Aristotela a zvláště od mistra hermeneutiky H. G. Gadamera. Síla řeči je tak schopna kriticky vzdorovat, a to jak fatalismu, tak mafiánství; je schopna překonávat zadaná schémata i daný jazykový úzus, včetně jím etablované metaforiky.

Věcnost a pravdivost politické řeči

Řeč, jakkoli ji mnozí považují za prostředek nebo nástroj, ba jakkoli je odkázána na dovednosti individuálních uživatelů, ožívá také sama svým vlastním životem: chová se jako organismus a „žije si po svém“.

V politickém vědomí (ve vědomí vůbec!) je role řeči podstatná. Nejen ve sféře vysoké politiky, ale zasahuje věcně také do běžného každodenního života jednotlivých lidí, občanů. Co to znamená, že zasahuje VĚCNĚ?

Věc, věcný obsah „vyplňuje ducha“, říká Gadamer (Wahrheit und Methode, I, s. 430), „slovo nevyjadřuje ducha, nýbrž míněnou věc“. Když se nás nějaké téma zvlášť týká a zvlášť silně nás oslovuje, říkáme přece: „Mám toho plnou hlavu.“ Zcela nás to zaujme a vy- a naplňuje. Také politickou skutečností, tedy tím, co se říká a jak tomu rozumíme, se naplňuje náš život. Významnou roli tu hraje, jak reálnému dění rozumíme, jaký význam slovům a činům připisujeme. Jaké podobnosti tu objevujeme — a kam nás to zavádí.

Řeč nebo řečí nadané vědomí je schopno zachovávat logiku a myšlenkovou kázeň, zavedené klasifikace jako jakousi společensky uznávanou artikulaci světa: jak se co říká a jak tomu rozumět, ba také jak se k čemu máme stavět. Ale tato zavedená artikulace světa není neměnná, jsme schopni ji měnit nebo jí i „předcházet“ a tvořit ji, a tak vlastně zakládat jako celkovou architekturu světa, „das Ganze des relationalen Gefüges der Ideen“, říká Gadamer. (Wahrheit und Methode, s. 434) Neotřelé, nebývalé užití slov, třeba v přeneseném významu, je tu schopno objevovat nové pohledy na věc, nové perspektivy; tak se to potom traduje, stává součástí žitého a společenstvím sdíleného světa.

V této tradované celkové struktuře se nacházíme i rosteme, zpětně na ni působíce! Také politika a politické vědomí se utváří jako toto dění. Tak je třeba nazírat na celek rozumné skutečnosti, na náš svět. Má mnoho podob a tváří. Získává různé dějinné podoby, jak hledá svůj výraz. Skutečnost je v pohybu — a její věcný obsah není prostě dán, abychom ho následně jen jaksi pojmenovali, ale je bytostně, „zgruntu“ spjat se slovem, s řečí. Zvlášť důležitá je tu schopnost a síla řeči odhalovat podobnosti, analogie — a užívat slova v přeneseném, „nevlastním“ významu; bývá označována slovem „metafora“, nebo „metaforika“ či „tropika“.

Metaforika jde vždy ruku v ruce s nahraditelností výrazu: substituce není pouze něčím v jazykové praxi běžným, je podstatným prvkem dialektiky řeči, která umožňuje říct totéž a zároveň jinak.

Totéž řečené jinak zároveň už není ono totéž (už není oním tímtéž): je jinak řečené. A toto jinak řečené zachovává ono výchozí totéž: dostává je do pohybu.

Co je řečené, si vzájemně podáváme, předáváme a přebíráme, jedním slovem: co je řečené, to tradujeme. A také sami sobě nabízíme k reflexi. Takový je způsob bytí toho, čemu se odedávna říká „rés publica“.

Řeč zavádí tradování a tradice. Stává se zavedenou tradicí — tu pravdy, tu omylu. A protože „slovo nevyjadřuje ducha, ale míněnou věc“, zavádí řeč tu více věcnou, opravdovější a pravdivější politiku, tu politiku méně věcnou, nevěcnou a falešnou.

Demokracie potřebuje jasnou řeč. Pak má i étos, smysl a může demonstrovat dobrou vůli.