Politika, o které má smysl mluvit, je rozumná politika. Nerozumná totiž nemůže být politikou, záležitostí obce a v duchu obce spravovanou věcí.

Slovo „rozumná“ znamená, že dokáže nazírat celek, brát v úvahu celistvost, konkrétní situaci a možné aspekty.

Následující text vlastně říká pouze to, co je známé: že korupce je špatná a dokáže i zardousit politický život. To vidíme všichni kolem sebe a můžeme to opakovat donekonečna jako moudrost u piva: Všechno je to na draka!

Pokusme se pojednat o korupci fortelněji, víc a v širších souvislostech, víc rozumně. Pokusme se to, co je známé, odůvodnit.

I

Pokud jde o politiku, o politický názor na svět, převládaly ještě ve druhé polovině dvacátého století dva směry: socialistický a liberální. Liberálové i socialisté chtěli totéž: svobodu člověka. To měli společné. Navíc jedni jako druzí dehonestovali řeč politiky i politické teorie, poškodili a pošlapali konzistentní politickou argumentaci. Také to měli liberálové se socialisty společné. Naopak vysoko pozvedli prapor nezodpovědnosti vůči řečenému a nezávaznosti politické řeči, což je snad horší než vědomá lstivost, o které kdysi básnil Machiavelli.

Socialisté tvrdili, že bytí předchází vědomí. Že když se změní způsob výroby, vlastnictví atd., svoboda přijde sama. Stát jako organizované násilí se přežije, asi i zanikne. — Kupodivu, socialistické státy velmi důrazně apelovaly na vědomí lidí. Jako by zapomněly na poučku, že bytí předchází vědomí, postavily do čela svého úsilí úsilí o výchovu nového člověka, o nové myšlení. Asi socialisté nevěřili dost revoluci, kterou způsobili ve výrobě, a proto budovali stát a jeho represivní i tajné, tzv. bezpečnostní složky a orgány, špiclující lidi, a posilovali bdělost státu nad umravňováním svých občanů. Prostě: nečekali, až to lidem samo dojde, že jsou svobodní a šťastní, když společenské bytí už jim svobody nadělilo vrchovatě.

Socialistický stát „vyžadoval neustálý apel na vědomí solidarity; jako kdybyby vědomí předcházelo bytí“! Zespolečenštění výrobních prostředků předpokládá „solidaritu jako nejvyšší princip politické etiky“. Zase se tu apeluje na politické vědomí, konstatuje C.F. von Weizsäcker. Navíc socialisté horují pořád pro víc státu — teze o odumírání státu, protože už ho nebude zapotřebí, z jejich úst neslyšíme. To dnes říkají jiní, liberálové.

Máme tu přesný opak toho, co očekával Marx? Každopádně platí, že tento rozpor socialistická politika nereflektovala, natož aby o něm veřejně pojednávala. Řeč socialistů si odporovala. Nebrali ji totiž sami vážně. Deklasovali roli řeči v politice.

Ani u liberálů nebylo vše O.K. Weizsäcker jim předhazuje, že vyznávají „učení o neviditelné ruce“ — ba dokonce zastávají názor, že „vnímání celku lidským jedincem nebo byrokracií je zbytečné“. Podle liberálů se „vnímání celku/celistvosti nenachází v jednom vědomí, nýbrž v objektivní souhře egoistických orientací všech, kteří se účastní trhu“.

Tržní model vyžaduje jistou změnu v politickém smýšlení, protože funkční tržní prostředí vyžaduje jisté podmínky, aby mohlo fungovat, totiž „mír, právní řád, infrastrukturu a ochranu životního prostředí“. Sám šéf Planckova institutu uznává, že „umění tohle všechno zajistit“ je tak náročné a komplikované, že se „pro fungování liberálního státu“ ukazuje být nezbytnou „veřejná debata“, v níž se díky svobodě slova může uskutečnit něco jako „´společné hledání pravdy´, krok ke společnému užitému rozumu“.

Tento požadavek, jak se níže ukáže, zůstává nesplnitelným snem, a to právě v liberálním prostředí.

II

Politické jednání je povýtce společenské, komunikativní jednání. Předpokládá řeč jako medium „procesů porozumění“, v jejichž průběhu účastníci vzájemně uplatňují každý to své — a vzájemně se uplatňují (Geltungsansprüche erheben) „tím, že se vztahují ke světu“, rozuměj: ke sdílenému světu. Řeč hraje v tomto vztahu ke světu nezastupitelnou úlohu, protože uplatnění, o které v komunikativním jednání (tedy také v politice) běží, se buď zdaří, nebo ne, „může být akceptováno, nebo také popřeno, negováno“, jak zdůrazňuje Jürgen Habermas: Společnost vytváří prostředí, v němž se lidé nejen dorozumívají, ale také si rozumějí, a to i ve svých nárocích, i v zážitcích subjektivních, jejichž přístupnost je privilegiem jedince (mluvčího), ale rozumějí si i  „v sociálním světě (jako souhrnu všech legitimně uspořádaných interpersonálních vztahů)“ — a zároven si rozumějí i  „v objektivním světě (jako souhrnu všech entit, o nichž jsou možné pravdivé výpovědi)“. Prostě rozumíme si a vzájemně uspořádáváme svá jednání ve světě řeči. Vzájemně si v něm klademe své požadavky, spojujeme se ve společném úsilí nebo soupeříme, jsme-li ve při. Zde bychom měli vědět, tedy v ideálním případě víme, o co jde — a máme rés publica i institucionalizované způsoby veřejného styku včetně politického jednání.

Věcné politické jednání je schopno „držet se věci“. Totéž, co označujeme jako komunikativní jednání, bychom mohli nazývat jednáním ducha, duchovní skutečností anebo sférou působnosti rozumu. Habermas precisuje: Jen takové symbolické projevy jsou jednáním, které „se vztahují… nejméně k jednomu světu (ale vždy také k objektivnímu světu)“. Praxe se děje jako reálná předmětná činnost; je tělesnou činností. „Svými pohyby mění ten, kdo jedná, něco ve světě,“ říká Habermas; pak rozlišuje, co subjektivní zásahy („instrumentální jednání“) působí ve světě kauzální relevance a co působí ve světě „sémanticky relevantního“, když „subjekt ztělesní nějaký význam (komunikativně se projeví)“.

Velmi důležité je rozlišovat, co patří ke hře, od toho, co se jen „spoluprovádí“ a co je jaksi jen „nesamostatným jednáním“ či „operací“, jak říká Wittgenstein.

Podle Habermase nejsou „tělesné pohyby“ samy o sobě „primitivním jednáním“, které činíme, abychom dosáhli dalšího jednání: nesnažím se přece napřímit nohu, abych mohutným kopnutím docílil gólu, ale prostě dávám gól. To je třeba vysvětlit: Jednání je součástí situace, zapadá do ní. „Neseď tu potmě, rozsviť si,“ říkávala mi maminka. Tak jsem také jednal a zjednal světlo, abych neseděl potmě: otočil vypínačem. Ale tělesně toho bylo zapotřebí víc, totiž vstát ze židle, udělat pár kroků, zvednout paži… a až nakonec otočit vypínačem. Ale „pohyb těla je elementem jednání, avšak není žádným jednáním“, vysvětluje Habermas. Pohyby těla jsou jen spoluprováděny — jsou to jen operace, řečeno s Wittgensteinem. A ty nemají ve sledované (platné) situaci „samostatnou existenci“. Nejde o to, že a jak táhnu věží, ale o to, že tak dávám šach. Habermas uvádí názorný příklad školního úkolu: napsat slohovou práci nebo vypočítat příklad můžeme jen tak, že užívajíce „aritmetických nebo gramatických pravidel“ plníme příkaz, vypracováváme domácí úkol — „vytvářím symbolické předměty jako výpočty nebo věty; ale ty nemají žádnou samostatnou existenci“. Jsou to jen spoluprováděné, resp. „operativně vytvořené útvary, které mohou být posouzeny jako korektní“, jako správné, bezchybné, „regelkonform“ nebo „wohlgeformt“. Avšak ve sledované souvislosti „nejsou jako jednání kritizovány z hlediska pravdy, účinnosti, správnosti nebo opravdovosti; neboť vztah ke světu získávají jen jako infrastruktura jiných jednání“.

III

Úlohou politika je zabývat se věcí veřejnosti. Jeho činnost má toto věcné zadání. Politická práce je zaměřena na sledování veřejně přístupného věcného zadání. Podstatné je Habermasovo zjištění, že „operace se netýkají světa“. Jestliže je politická scéna prolezlá korupcí a politická jednání nerozlučně spjata s lobbistickou artikulací problému a veřejně nedeklarovaným úradkům a spiknutím — pak co je vlastním politickým jednáním, a co spoluprováděnými operacemi?

Habermas konstatuje: „Operace myšlení a řeči jsou spoluprováděny vždy jen v jiných jednáních.“ Politika (jaksi „čistá“, jak si ji idealizujeme) představuje pole témat veřejně předložených, o nichž lze diskutovat, i když ne vždy je ještě možné změnit. Kolem nich se točí politická hra a vlastní politická jednání. Něco jiného je, že se do hry zanášejí i postranní úmysly, nedeklarované cíle, úmluvy a úradky sledující jiné cíle, jiná jednání (např. aby tu řepku do pohonných hmot zpracovával ten či onen spřízněný podnik). V korupčním prostředí se „jiná jednání“ a jiné veřejně nedeklarované cíle nekontrolovaně rozmáhají — až v jejich moři smysl politického jednání utone.

Demokratickou politiku lze definovat jako otevřené komunikativní jednání.

Oblast otevřené demokratické politiky je jistě ideál: tak si ji malujeme. K jejímu prosazení parlament nestačí, ani kdyby v něm seděla většina osvícených a úctyhodných. Otevřená politika je možná jen ve fungujícím a činorodém veřejném prostoru. Je věcí společnosti, ne jen politiků.

IV

Když se jednající „zaměří jinak“, např. politik přestane sledovat veřejně deklarovaný veřejný zájem (např. výstavbu chodníku) a zaměří se na situaci spřátelené firmy a penězovody „bokem“ — ztrácí věc veřejnosti z dohledu, intenduje jiný cíl a to znamená: jedná v jiné věci. Tak se politická scéna stává nepřehlednou a neprůhlednou. Nelze pak už ve všech případech odlišit jasnou řeč věcné demokratické politiky od postranních úmyslů. Lobbisté promlouvající ústy politiků nejsou vždy vidět! Tu se vytrácí, jak znělo politické zadání a co k němu přirostlo, aby se stalo politickým cílem a věcí veřejnosti, i když náleží jen do souboru toho, co mělo zůstat „v jiné divizi“, a to pouze spoluprováděného? Kde končí rés publica a kde začínají spoluprováděná jiná jednání? Žádný, ach, žádný neví! V takovémto nepřehledném terénu pak nelze vůbec klást otázku, co je pravda, neboť nevíme, oč běží. Politika se stala infrastrukturou jiných jednání a infrastruktura jiných, postranních úmyslů se stala politikou.

V korupčním prostředí se rozdíl spoluprováděných operací a sledované věci politiky ztrácí, ba převrací. Politika degeneruje, stává se spoluprováděnou dovedností a spikleneckým zajišťováním věcí veřejných. Pokud svět korupce vzkvétá, oblast politiky či věcí veřejnosti odumírá. Pokud politika zapomněla na své poslání pečovat o rés publica, a místo aby rozehrávala veřejně politické hry, rozehrává spiklenecky podloudné způsoby financování provozu politické strany nebo subjektivních ambicí kamarádů, už jako politika odumřela.

Politickou sílu musí tedy získat jiné faktory, nelze ji čekat od těch, kteří ji odpravili z veřejného prostoru do zákulisí spikleneckých her. Potom ale ani parlament, ani vláda sestavená na základě jeho většinového hlasu nemůže politicky, skutečně politicky jednat. Stává se jen součástí světa korupce: korupce provází politiku tak, jako zlo provází dobro. Ale korupční zakázky a projekty nejsou, čistě vzato, součásti světa politiky. Jsou jen zneužitými a hypertrofovanými operacemi. Je to svinstvo, které prorostlo do politiky, aniž by tam patřilo. Je třeba mít na paměti Habermasovo varování: „Operationen berühren die Welt nicht.“ Korupce do světa politiky nepatří. Dává-li operacím hypertrofovat a tvářit se jako věc politická, politiku zabíjí, likviduje.

Politik, který nedokáže odlišit operace od věcí veřejnosti, nepatří do světa politiky.

Politici, kteří nezasahují do světa politiky, nejsou špatnými politiky, protože už politiky nejsou! Sice disponují politickou mocí, ale už ne jako politici, nýbrž jen jako mocipáni.