Poslaneckou sněmovnou prochází návrh novely zákona o střetu zájmů. Má jít o jedno z důležitých opatření proti klientelismu a nepotismu v politice. Podstatou vládního návrhu bylo zavedení centrálního elektronického registru majetkových přiznání veřejných funkcionářů (evidenčním orgánem má být ministerstvo spravedlnosti) a zavedení povinnost přiznat už stav majetku při nástupu do funkce (nejen přírůstky během výkonu mandátu). Současně se zpřísňují sankce za nedodržení zákona — pokuta se zvýší až na půl milionu korun.

Pozornost k projednávání zákona připoutal návrh na ústavně právním výboru zapovědět ministrům české vlády být takzvanými „ovládajícími osobami“ — tedy nejen nesedět v statutárních orgánech příslušných soukromých firem, ale také tyto firmy prostřednictvím velkých vlastnických podílů nemít možnost kontrolovat.

Každý si v ten okamžik vzpomněl na vicepremiéra Andreje Babiše, s jeho obrovským vlivem na poli průniku ekonomické, politické a mediální moci. Velcí vlastníci si tak říkají o své zájmy a je to svým způsobem přirozený důsledek nové původní akumulace kapitálu, na které stál přechod od minulého režimu. Zjevuje-li se tu ve vší nahotě systémový rys dnešní společnosti, nabízí se otázka, zda to úprava zákona o střetu zájmu má reálnou šanci odregulovat.

Andrej Babiš se dosud vyhnul kritice za střet zájmů tím, že odstoupil pouze z vedení Agrofertu, s odvolávkou na to, co je explicitně ministrům ze zákona zapovězeno. Kontrolu nad svými firmami, které se samozřejmě ucházejí i o veřejné zakázky a inkasují veřejné subvence, ovšem neztratil. Regulační tolerance vůči jisté oligarchizaci politického systému znamená, že zametáme cestičku konzervativní vlně, která jde Evropou a která staví na důvěře v osvícené vůdce a politický systém řízený pevnou rukou přes paralelní korporativistické struktury.

Ideologické vysvětlení těmto meritokratickým sklonům nabídl již před sto lety svým „železným zákonem oligarchizace“ Robert Michel. Podle něj musí koncentrace moci vést tak nebo tak nakonec k oligarchii. Inspirace autoritářskými režimy v minulém století jistě netřeba připomínat.

Nedůvěrou v demokracii zdola, v občanskou společnost, proslul již v minulosti guru českých konzervativců Václav Klaus. Těžko skrývanou nechutí k demokratickým diskusím s opozicí se ale již stihl proslavit i šéf hnutí ANO, které je péči svého zřizovatele atypicky budované shora. Tak trochu jako jiné politické hnutí, které kdysi majitel firmy ABL, exministr dopravy Vít Bárta budoval jako politickou divizi svého podnikání.

Pravicové ANO se přitom chová z hlediska programu značně amébovitě. Vrcholnou schůzku tohoto hnutí sice celebroval nominální liberál Václav Bělohradský, Babiš sám ale jako by si raději listoval v tuhých konzervativcích střihu Benjamina Kurase. A u toho je možné tušit ukazatel směrem k značně bigotním současným mocenským polským poměrům a k britským hrátkám kolem Brexitu.

Má „antibabiš“, navržený nyní do zákona o střetu zájmů, šanci podchytit oligarchizující tendence? V některých zemích Evropské unie je otázka ovládajících osob legitimně uzákoněna. Projednávání novely zákona o střetu zájmů v ústavně právním a mandátovém a imunitním výboru bylo zatím přerušeno. Zákon už leží ve sněmovně od loňského léta a napětí, které kolem pozměňovacího návrhu existuje, může vše zkomplikovat. Na ústavně právním výboru ho totiž podpořili koaliční poslanci Golachovská (KDU-ČSL) a Pleticha (ČSSD).

Fakt je že návrh by neměl mířit na konkrétní osobu, byť postavení holdingu Agrofert je výjimečné. Dopad novely až na příští vlády by mohl být parametrem kompromisu. Ale co když i taková politická regulace se prostě nějak obejde? Praxe různých svěřeneckých fondů je ostatně dostatečně známá…