Klíčový konflikt v české politice, ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, se několik málo posledních let odehrává mezi hnutím ANO a sociální demokracií. S koncem roku stojí zato udělat jeho letošní bilanci. Nejprve ale připomeňme, proč je tento konflikt nevyhnutelný.

Pokud Andrej Babiš už od začátku staví své hnutí do protikladu ke klasickým politickým stranám a vymezuje se proti politice, jak zde fungovala až do jeho nástupu, a sociální demokracie je dnes přední a nejsilnější představitelkou polistopadové politiky u nás, je jasné, že hlavní linie tohoto konfliktu se nachází právě mezi ČSSD a hnutím ANO. Sociální demokracie je také největší překážkou tomu, aby Andrej Babiš realizoval své představy o řízení státu.

Zmíněný konflikt je možné popisovat na různých úrovních. Na jedné straně stojí Andrej Babiš, který vede hnutí, jež si na demokratické pouze hraje. Netají se tím, že by nejraději vládl bez koaličních partnerů, Parlament je podle něho žvanírna, která zdržuje, a místo poměrného volebního systému, jež je vyjádřením snahy, aby i menšinové zájmy měly své zastoupení ve Sněmovně, by chtěl systém většinový.

Ten by podle mínění mnohých posílil velké hráče, tedy aktuálně hnutí Andreje Babiše (ve skutečnosti je ale docela možné, že by prohloubil tendenci poslanců chovat se jako neřízené střely, nad kterými politické strany nemají žádnou kontrolu). Na straně druhé je sociální demokracie, která přes mnohé problémy a obtíže je stále uskupením s demokratickou strukturou a snaží se fungovat podle demokratických pravidel.

Konflikt mezi hnutím ANO a ČSSD má tak výrazný demokratický rozměr a lze ho považovat za střet o podobu naší demokracie jako takové. Neméně významnou a úzce související úrovní je sociální rozměr tohoto konfliktu, kdy strana sociálně demokratického typu, jako je ČSSD, a projekt miliardáře Andreje Babiše musí být v konfliktu už z podstaty. Pro levicovou stranu je zásadní důraz na přerozdělování a snižování sociálních rozdílů, pro podnikání předsedy ANO je ale taková politika ohrožující.

Navzdory tomu všemu byl konflikt mezi ČSSD a hnutím ANO během uplynulého roku maximálně tlumen a odsouván do pozadí. Pokud ho z obou uskupení měl tendenci někdo připomínat, byl to spíše Andrej Babiš než předseda vlády Bohuslav Sobotka. Nejvíce byl tento konflikt přítomen kolem sjezdů obou subjektů zkraje tohoto roku, po jeho zbytek už spíše doutnal a nechával o sobě vědět jen zřídkakdy.

Bohuslav Sobotka a jeho strana se soustředili především na vládnutí a v menší míře na svou vnitřní konsolidaci (respektive na realizaci výsledků vnitrostranického referenda z loňského léta). Chtějí dosáhnout dobrého dojmu u voličů a v rámci limitů daných vládní koalicí splnit předvolební sliby. Lze to do jisté míry chápat, vést konflikt se svým koaličním partnerem není věc snadná a Bohuslav Sobotka by mohl dopadnout jako předseda vlády, která místo, aby pracovala pro občany, se hádala a nakonec se třeba i rozpadla.

Samozřejmě ve hře jsou i jiné alternativy. Vše ale záleží na tom, jakým způsobem by se onen konflikt s Andrejem Babišem vedl, zda by se veřejnosti podařilo vysvětlit, v čem spočívá a zároveň proč stojí za to, se kvůli němu případně spojit i s dřívějšími protivníky, například s Miroslavem Kalouskem.

Předseda TOP 09 by také musel přijmout svůj díl odpovědnosti za Nečasovu vládu, ve které působil jako ministr financí, a posypat si hlavu popelem. Vedle toho by musela být jasná perspektiva takové spolupráce — proč k ní přistupují právě teď a k čemu přesně má sloužit.

To, že Bohuslav Sobotka konflikt mezi ČSSD a ANO moc nepřiživuje a do zásadního střetu těchto subjektů zatím nejde, je v pořádku za podmínky, že tomu tak není proto, že předseda sociální demokracie už z principu nemá konflikty rád a až do poslední chvíle, dokud je to alespoň trochu možné, se jim vyhýbá.

Vybrat si okolnosti střetu nebo si je nechat vnutit? 

V případě tzv. lánského puče na podzim 2013 se Sobotkovi podařilo dlouho odkládaný konflikt s Milošem Zemanem a svojí vnitrostranickou opozicí i tak vyhrát (s pomocí stranických idealistů, spřízněných médiích a notné dávky štěstí), to však neznamená, že se něco takového musí podařit i napodruhé ve vztahu k Andreji Babišovi.

Jestli premiér Sobotka skutečně chce dříve či později konflikt s předsedou ANO odehrát a jenom čeká na vhodný okamžik, nedá se jeho postupu nic vytknout. Pokud ho ale odsouvá, protože by se mu nejraději vyhnul, a jeho plné propuknutí si neurčí sám, ale nechá si je vnutit až okolnostmi, které mu nedají na vybranou, může se mu a spolu s ním celé sociální demokracii takový postoj nepříjemně vymstít.

Podobně ohrožující je pro Bohuslava Sobotku druhý konflikt, do kterého zatím odmítá jít, a jehož odkládání nakonec úzce souvisí s konfliktem prvním. Česká strana sociálně demokratická se potřebuje osvobodit od různých regionálních struktur a bratrstev, které ji na úrovni měst a krajů ovládají, odrazují od vstupu do ČSSD nové členy nebo mu přímo brání a ve výsledku podporují řeči Andreje Babiše o zkorumpovaných politických stranách.

Dokud sociální demokracie a její vedení nezačne tomuto problému odvážně čelit a nenastaví svá vnitřní pravidla tak, aby bránila jevům, ke kterým dnes běžně dochází, bude se předsedovi hnutí ANO zbytečně dávat nové střelivo v jeho kritice politiky a tradičních stran. Zvláště před krajskými volbami to může být pro ČSSD velmi bolestivé.

I v této oblasti je na Bohuslavu Sobotkovi, aby si vybral čas a prostředky, kterými chce uvedený konflikt vést. Na březnovém sjezdu strany dostal Bohuslav Sobotka natolik silný mandát, že by si díky němu mohl leccos dovolit, ale vzhledem k tomu, jak dopadlo sestavování volebních řádů pro krajské volby, kdy možnosti členské základy měnit pořadí kandidátů jsou velmi omezená, či podle jmen, o kterých se zatím uvažuje jako o krajských lídrech sociální demokracie, stoupá riziko, že předseda ČSSD tuto šanci nevyužije.

Klíčové bude, nakolik vedení strany zasáhne do výběru jedniček na kandidátkách a zda například dovolí, aby se jedním z nich stal Miroslav Novák, který figuruje v policejním spisu na podnikatele Martina Dědice. Dědicova firma měla s využitím podnikatelových vazeb na politiky — především z ČSSD — inkasovat více než padesát milionů korun na úplatcích. Právě na moravskoslezského hejtmana Nováka byl Dědic úzce navázaný, podle spisu spolu od května 2012 do září 2013 měli více než pět tisíc hovorů nebo SMS. Něco takového se může ČSSD opět nemile vymstít.

Rok 2016 bude pravděpodobně rokem, kdy se uvedené konflikty budou mnohem více hlásit o slovo než v roce letošním, ať už to vedení sociální demokracie bude chtít či nikoli. Prvním krokem, který může učinit, je přiznat si, že před nimi neuteče. Druhý pak spočívá v tom, vybrat si, kdy a za jakých podmínek by pro ně bylo nejlepší, aby naplno propukly. Když to neudělá, může to nastat ve chvíli, která pro ně bude ta nejméně vhodná a kdy jim nezbude nic jiného než se spoléhat na štěstí. A štěstí? To je vrtkavé.