Ivana Recmanová se ve svém středečním sloupku zamýšlela nad tím, proč sociální demokracie nemá svého Dominka Feriho, mladého politika, schopného na sociálních sítích oslovit své vrstevníky.

ČSSD má podle ní ve svých řadách spoustu mladých a talentovaných lidí, ale žádný není tak mediálně známý jako Dominik Feri, protože k tomu by musel být zvolený a aby byl zvolený, musí se objevit poměrně vysoko na kandidátní listině. Působí to jako začarovaný kruh, posílený tím, že sociální demokracie má zároveň velmi špatné PR mezi mladou generací.

Hlavní problém sociální demokracie ve vztahu k mladým lidem podle mne nespočívá v tom, že nemá na svých kandidátních listinách jejich vrstevníky. To, že je někdo mladý, ještě automaticky neznamená, že se mu podaří oslovit svoji vlastní generaci a naopak, stačí se podívat na Karla Schwarzenberga v poslední prezidentské volbě.

↗

Sociální demokracie mladé politiky samozřejmě má a dokáže je i postavit na přední příčky na kandidátkách. Foto FB Adama Rykaly. 

Skutečnost, že Domnik Feri zaujal, nevyplývá jen z toho, že je mladý a šikovný na sociálních sítích, spíše jde o to, že na radního je extrémně mladý a pozornost poutá i jeho zjev. Kdyby lidí jeho typu, kteří se ocitnou ve vedení města, dříve než odmaturují, bylo v politice více, bude pro ně také těžší dosáhnout toho, aby si jich někdo všiml. U Dominika Feriho zkrátka funguje to, že je v tomto smyslu ojedinělý.

Sociální demokracie by se v první řadě neměla soustředit na to mít vlastního Feriho, tedy naplnit své kandidátní listiny mladými lidmi. Mnohem důležitější teď je, aby dávala prostor členům různého stáří, které do politiky primárně netáhnou osobní ambice, materiální prospěch či obyčejná potřeba se něčím živit.

Mít mladé politiky nestačí

Sociální demokracie mladé politiky samozřejmě má a dokáže je i postavit na přední příčky na kandidátkách, většinou se však jedná o lidi, kteří se musí prosadit silou a vhodnými spojenectvími anebo takové, kteří slouží jako bílé koně už zavedených skupin a hráčů. Ať tak či tak, většinou mnoho nového nepřináší a pouze reprodukují status quo.

Ivana Recmanová píše, že v ČSSD nikdo neřeší, co nastane, až dojde ke generační obměně a lidé, kteří dnes fandí Pirátům nebo právě TOP 09, dosáhnou produktivního věku. Aby tomu ČSSD mohla čelit, nemusí dnes mít kandidátní listiny plné dvacetiletých, mnohem podstatnější je mít ve svých řadách členy s upřímnou starostí o prostředí, které je obklopuje, a ochotné se v něm angažovat.

Takoví lidé jsou a nacházejí se napříč různými věkovými kategoriemi, bohužel však tendují k jiným stranám a uskupením, než je sociální demokracie. A i když otevřeně hovoří o tom, že mají blízko k jejím hodnotám, připadá jim nemyslitelné, aby se o jejich realizaci snažili v ČSSD. Důvodem je většinou konkrétní situace a straníci, kteří na úrovni města či kraje v sociální demokracii působí. Pokud takoví lidé do ČSSD vstupují, často z ní opět dříve či později odchází.

Sociální demokracie na krajské a komunální úrovni je dnes složená z různých skupin a partiček vytvořených kolem více či méně výrazných a protřelých postav. Ať už se jedná o Miroslava Nováka, Roberta Duška, Jiřího Rozbořila, Marka Semeráda, Adama Rykaly a dalších. Výsledkem je prostředí, ve kterém se dá prorazit a něco dělat často pouze v rámci mantinelů, které neohrožují zavedené pořádky.

Pokud chcete jít proti nim, většinou vám nakonec nezbývá než působit v jiném uskupení. Snažit se o to v rámci ČSSD vyžaduje velkou trpělivost a odhodlání. Lidé kolem třicítky i starší, u kterých motivace se angažovat pramení právě z upřímné nespokojenosti s těmito poměry, si pak logicky hledají jiné působiště než v sociální demokracii. Jediná šance spočívá v tom tento stav změnit.