Co čekat od politiků
Ivan ŠtampachKolem sestavování vlády a zajišťování důvěry či tolerance pro ni se nanovo zvedla stavidla a politickou krajinu zaplavil morální kýč. Je však možné známkovat politiky z mravnosti a očekávat od nich všechnu ctnost světa?
Od politických seskupení a od jednotlivců, kteří v dohlédnutelné politické minulosti, tedy před pár lety, s horlivou oddaností sloužili projektu nastolení oligarchie s falešným štítem demokracie, jsme se právě doslechli, že planou pro demokracii. Dokonce jsou překvapivě nakloněni uznat, že demokracie nemá jen občanský, nýbrž i sociální aspekt.
Zvlášť nepřesvědčivě pak působí, když známkují vítězné politiky z mravnosti. Na námitku, že všichni jsme jen chybující lidé, dokonce i politici, odpovídají, že politici mají působit jako příklad. Jako by sami byli takovými příklady. Že politici, kteří se pod falešnou záminkou přiživují na dotacích (a tedy vlastně kradou), nebo politici, kteří podváděli při studiu, způsobují, že i běžní lidé se takto chovají.
Málokterá představa je falešnější než obraz mravného národa, který kazí politici. Zjevnou fikcí je představa zdejších obyvatel, kteří si nepřikrádají, nepřizpůsobují vyslovovaná mínění mocenským konstelacím, kteří nelžou, kdykoli je to pro ně výhodné, kteří nezaujímají cyklistickou pozici, tedy nehrbí nahoru a nešlapou dolů. Bylo by naivní domnívat se, že to jsou až inspirace z Hradu a ze Strakovy koleje, co je podněcuje ke zlu.
Jsme takoví, jací jsme, a takoví jsou ti, které vysíláme do lokální, regionální či vrcholové politiky. Jsou to jedni z nás. Světlo a temnota je v nich namíchána v podobném poměru jako v každém z nás. A moc korumpuje. Snad najdeme v sobě tolik ochoty vidět se aspoň tak kriticky, že nás chyby ostatních přestanou překvapovat a vymizí kontrast mezi námi a jimi.
Moralizování nám vzory nezajistí
Rozhodně potřebujeme vzory. Pouhé morální poučování je marné. Už na nás nezabírá hrozba pekelnými tresty a příslib nebeské odměny. Je to podivuhodné v době, kdy vše je předmětem handlování, ale pojetí morálky jako kšeftu už mravní úroveň společnosti nepozvedá, pokud ovšem kdy tento vliv mělo. Kruté mravy středověkého křesťanstva ukazují, že se asi hned tak velká část populace pekla neobávala.
Podle všeho se nelze spolehnout ani na sociální odměnu za dobro a trest za zlo. Když se to politicky hodí, dokáže se kdekdo pohoršovat. Ale veřejné mínění je spíše permisivní. Morální normy jsou pokládány za kulturně, a v posledku ekonomicky podmíněné, a tedy relativní. Člověk není ve skutečnosti svobodný, prý si to jen namlouvá. K jednání, které by mohlo být pokládáno za zlé, je vlastně biologicky a sociálně determinován. Morální normy jsou konvence, a jsou-li promítnuty do práva, jsou vlastně útlakem.
pravdu a pěstuje ctnosti, včetně těch občanských, je historicky velmi vzácné. Repro DR
Společnost není jen permisivní, podvodníka chválí za jeho šikovnost, zloděje za to, že se postaral o sebe a svou rodinu a násilníka obdivuje, jak odvážně zatočil s někým, kdo snad jednal proti jeho zájmům.
Neovlivní-li nás verbální moralizování, mohly by v nás živé příklady probudit touhu jednat aspoň o špetku ušlechtileji, trochu méně sobecky, s poněkud větším zájmem o druhé. Kde je však hledat? Okouzlující a celosvětově proslavené panorama Pražského hradu zvláště při pohledu z nábřeží mezi Novotného lávkou a mostem Legií by v nás při trošce jasné mysli nemělo budit naivní očekávání od toho, kdo v areálu Hradu úřaduje, a případně tam jako ten současný i bydlí. Stejně tak důstojně znějící tituly zhola nic nepraví o mravních kvalitách svých nositelů.
Víme, že Hrad obýval kolaborant s vrahy národa, pak spoluautor koncepce etnické čistky, po něm zbabělý opilec, který podepisoval tresty smrti pro své soudruhy v hrůze, že kdyby se vzepřel, čekala by šibenice jeho. Po něm v tom pokračoval přihlouplý strejda. S výjimkou prezidenta Osvoboditele, a snad s jistými výhradami i Václava Havla, nepůsobí osazenstvo Hradu jako defilé příkladných osobností. Podobné to je v nižších patrech politiky.
Stačí, že to nejsou lumpové
S různými profesemi se nám spojují různé vlastnosti. Něco si spojujeme s povoláními, jako třeba pečovatel v domově seniorů nebo léčebně dlouhodobě nemocných, teta v mateřské škole, nebo, dejme tomu, záchranář (jako ti nedávno v Thajsku, včetně toho, který při pokusu pomoct zahynul). A pak jiná povolání: příslušník speciální jednotky, ostřelovač, špion, vězenský dozorce, kat v zemích, kde mají trest smrti, či zaměstnanec jatek. Předpokládáme různé povahové typy, ale jedni i druzí tu jsou a je třeba s nimi počítat.
Profesi politiků řadím spíš k té druhé skupině. A proto nemám vůči nim nerealistická očekávání. Jsou to prostě jen politici. Poskytujeme jim peníze a chceme od nich, aby za mzdu, kterou od nás dostávají, zajišťovali naši vnější i vnitřní bezpečnost, spolehlivost měny, průchodnost dopravních cest, aby zajistili, že jde proud, aby vydělili dostatek prostředků na péči o zdraví obyvatel a na vzdělání nastupující generace.
Stačí mi, pokud to nejsou lumpové. Chci, aby respektovali právo, a s tím máme, jak víme, dnes u premiéra, a nejen u něj, potíž. Že jsou jeho pochybní oponenti z nějakých deliktů rovněž podezřelí, o tom škoda mluvit. Jejich plamenný pohled a vypjatá hruď nepůsobí mocným dojmem. Nenapadlo by mne hledat životní vzory v prostředí politiků.
Propojení role politika s rolí filosofa, tedy člověka, který hledá pravdu a pěstuje ctnosti, včetně těch občanských, je historicky velmi vzácné. Sjednocení role intelektuála, tedy toho, kdo dává přednost pravdě před mocí, s výkonem moci se vyskytuje v dobách velkých zlomů. Jejich vyslání do politiky bývá projevem charismatického vzepětí. Je však nezralé očekávat něco takového v obvyklých časech.
Existují životní archetypy Kněze, Mudrce a Proroka. Existují postavy buddhovské, prozářené laskavým přátelstvím ke všem cítícím bytostem a sdílející utrpení všech. Známe postavy kristovské, postavy pomazaných, kteří tepou zlořády, preferují všechny upozaděné a vyloučené a doplácejí na to. Čteme o nich všech v dávných mýtech a v pohádkách.
Možná se nám některým dokonce poštěstilo potkat lidi, ve kterých se něco z těchto archetypů hmatatelně promítlo. Myslím, že jsem na pár takových lidí narazil. Od těch bych čekal inspiraci, podněty, u nich bych hledal posilu pro případný zápas s vlastními sklony k pohodlí a k sebeklamu, k potěšení z poct, ke vzteku na ty, kdo mi připadají proradní a cyničtí (místo soucitu, který by potřebovali), a s dalšími svými špatnými vlastnostmi.
Pak prý se ale s tímto stavem smířila, s tím že si uvědomila, že parlament je nakonec odrazem a obrazem celého národa, a že se tedy nedá očekávat že by poslanci v parlamentu mohli být principiálně nějak mravně lepší a vyzrálejší, nežli průměrný vzorek populace.
Je nutno ocenit, že Ivan Štampach měl odvahu zpochybnit jeden základní mýtus celé demokracie: totiž že je tady nějaký "čistý, dobrý, poctivý" lid, který je jenom oklamáván, obelháván a okrádán svými politiky.
Ještě jednou: ti politici jsou nakonec obrazem samotného národa. A jestliže ta kasta profesionálních politiků podává do značné míry velmi žalostný dojem - pak není možno pěstovat si iluzi, že sám národ by byl nějak zásadně lepší. Kdyby lepším byl - pak by si takovéto představitele nikdy nepostavil do svého čela. Jestliže jsou - mnozí - politici zkorumpovaní, falešní, egoističtí - pak jediný rozdíl mezi nimi a národem je ten, že na ně je více vidět.
Říká se, že ryba smrdí od hlavy. A dozajista na této lidové moudrosti něco je. Jenže stejně tak platí i to, že každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží. V dobrém - i v tom špatném.
Ivan Štampach - při pohledu na tento stav věcí - klade otázku, jak z toho ven. Kde začít s mravní obrodou. Když pramen, zdroj mravní obrody není možno nalézt ani u těch "nahoře", ale ani u těch "dole".
Takže tedy: úloha osobnosti v dějinách? Máme se spolehnout na příklad, na čin velkých, charismatických mravních osobností? Některé z těch mála, které - snad - stále ještě mezi námi jsou?
Kdo by nám dnes měl být takovým zářným vůdčím příkladem? Masaryk? Se svým nepochybně silným mravním étosem - ale taktéž se svým sice dobře míněným, ale nakonec naprosto naivním sociálním korporativismem?
Václav Havel? Se svým taktéž nepochybným mravním étosem, ale se svou taktéž zcela naivní vírou v jakousi reanimaci mýtického ušlechtilého antického občanství?
Tomáš Halík? Opět taktéž s čistým mravním štítem, s pronikavým duchem - ale leckdy budícím dojem že se nad tímto profánním světem vznáší na oblacích jakési nadzemské duchovnosti, a z těchto výšin shlíží s nadhledem na to hemžení tady dole?
Anebo přece jenom Ježíš? Ten dozajista dokázal velmi mnohé strhnout svým příkladem, svým charizmatem; jenže kolik lidí se ještě dnes nechá opravdu inspirovat jeho příkladem pro své vlastní osobní zlepšení, a kolik ve skutečnosti Ježíše pouze používá jako fíkový list pro zastření své vlastní špatnosti? Kdo může rozhodnout, kdo dokáže spočítat, kterých z nich je vlastně víc?...
Osvícený-Buddha, ten také svým příkladem a svým učením o bezpodmínečné lásce a neubližování všemi živým tvorům dokázal velmi mnoho lidí přivést na lepší cestu; ale na straně druhé to byl právě on, který svým žákům a svým následníkům vždy nakazoval: "Nenapodobujte mě slepě, hledejte si každý sám svou vlastní cestu k tomu, co je Pravé!"
A tak se zdá, že i dnes by bylo daleko spíše na místě každému jednomu jak přenechat, tak ale i přikázat jeho vlastní odpovědnost za jeho vlastní cestu. A za charakter a kvalitu jeho vlastní osobnosti. Nežli aby se mohl schovávat za záda té či oné autority, té či oné - ať právem či neprávem - charismatické osobnosti.
Takže ještě jednou ta otázka: Kde začít? Kde začít s mravní obrodou národa? - Vypadá to, že vůbec není kde. Že tu není jeden jediný pevný bod, na němž a s jehož pomocí by bylo možno "pohnout světem".
A tak se zdá, že nakonec ta jediná možnost je, aby každý začal prostě sám u sebe.
Nelze než souhlasit, že očekávat od politiků, že sehrají roli morálních příkladů je kulantně řečeno nereálné, ale...
Politici obvykle nejednají sami za sebe, ale jednají za stranu nebo jiné uskupení, dá se tedy předpokládat, že na výsledném projevu ( nebo alespoň postoji) spolupracuje více lidí.
Tato uskupení se určitě neskládají ze samých "klaďasů", ale měla by být schopná určité míry sebekritiky ( už z důvodů strategických, když ne morálních).
Rozčilovat se, že 30% voličů (a u volby prezidenta 50%) volí lidi, kteří jsou podle všeho nedemokratičtí i neschopní, prostřednictvím někoho, kdo je ovnímán jako"symbol provařenosti" považuji nejen za amorální, ale i výsostně nestrategické.
Abychom byli konkrétní, rozhořčené projevy Kalouska a Němcové jsou vodou na Babišův mlýn. Většinový důvod pro zvolení Babiše je, "že to není Kalousek". Zdá se mi, že je to jen přilévání oleje do již hořících ohňů .
Příkladně současně eskalující předvolební napětí mezi pravicí a levicí v Mnichově, vyústilo do pouličního nevraživého osočování z radikálního populismu.
Příčinou této demontáže demokracie je všeobecný pocit nejistoty a strach před nastupující radikální pravicí.
Tak mnohdy začíná i končívá obhajoba demokracie před jejími hrobaři ........bych dodal.
.
Ryba smrdí, protože je mrtvá (hlava i tělo) - a tak se rozkládá.
To že jsem v mé reakci na úvahu I. Štampacha dospěl k tomu závěru že nakonec musí každý začít sám u sebe - to byl v určitém smyslu výraz a důsledek toho, že prostě nemáme v ruce nic jiného.
Vraťme se znovu k tomu buddhismu (na který jsem se odvolal, totiž na to Buddhovo nakázání, aby ho nikdo slepě nenapodoboval, a každý hledal svou vlastní cestu).
Jenže: tehdy to právě byl Buddha-Gautáma sám, který i těm jednotlivě a osamoceně hledajícím dodal velice silný impuls k tomu hledání; a zároveň i základní vytyčení té cesty, kterou je nutno jít.
A to je přesně to, co my dnes nemáme. A to ani na levici. My máme k dispozici jenom nějakou velice obecnou a nějakou velice mlhavou představu o tom, že ten náš svět by měl být lepší, měl by být sociálně spravedlivější, měl by být humánnější. Že by v něm mělo být méně falše, méně zla, méně zloby, více mezilidského porozumění.
Potud se tedy asi většinou shodneme; ale to všechno jsou nakonec jenom přání. Stále tu chybí právě ten silný, přesvědčivý impuls, který by dokázal ne-li všechny, tak tedy alespoň velkou část lidí strhnout a přesvědčit, že je nutno se na tu cestu k lepší společnosti vydat. A že je zapotřebí pro to něco udělat.
Dnes totiž stále opravdu nevíme, kudy tato cesta vede. S tím Buddhovým návodem - tedy že ten vezdejší svět je prý plný utrpení a že jediné východisko je možno nalézt v duchovní dimenzi vzdálené naprosto tohoto světa - tak s něčím takovým dnes už nic nepořídíme. V každém případě ne ve střetu s tvrdými reáliemi dravého kapitalismu.
Takže ta výzva, aby každý začal sám u sebe, ta má - to se nedá nic dělat - přece jenom trochu ten podtext, že "když už není k mání nic jiného, tak každý musí a l e s p o ň začít sám u sebe". V tom uvedeném smyslu: pěstovat alespoň v sobě samém ty vlastnosti toho lepšího světa, té slušnosti, mezilidské solidarity atd.atd.
Pokud by jednou došlo k tomu, abychom opravdu mohli začít měnit celý svět - pak budeme moci stavět právě na těchto pozitivních vlastnostech, které jsme si v sobě samých vybudovali.
A pokud ne (to jest pokud nám osobně už nebude dopřáno zažít alespoň počátek té cesty k novému světu) - i pak budeme vytvářet alespoň ostrůvky toho lepšího ve špatném světě. A i to se počítá.
Cožpak křesťané věděli, že oni jsou tím hnutím?
Cožpak Řekové věděli, že rozum, který odhalili, bude součinitelem proměny Evropy?
Cožpak Římané tušili, že jejich říše se stane prototypem, který až dodnes se bude Evropa snažit napodobit, včetně právního řádu?
Cožpak protestantismus věděl, že se sdtane hybatelem rozvoje průmyslu?
Cožpak my musíme vědět, co bude tím dalším impulsem?
Důležití jsou ti, kdo se o něco snaží, zkoušejí, začínají.
My křesťané máme výhodu aspoň v tom, že můžeme spoléhat na Boha místo na lidi. Na rozdíl od naprosto osamělých ateistů.
Asi spíš neumím něco vyjádřit. Snad že některé věci za člověka nevyřeší vůbec nikdo (nebo jak to vlastně říct?)
Kdyby se dejme tomu takový Gautáma-Buddha nenarodil zrovna a právě v té době, kdy doposud dominantní bráhmanství se ocitlo v krizi, a kdyby nemohl navázat na upanišádovské texty snažící se o nalézání metafyzické alternativy k tomu bráhmanismu - pak by ten samý Gautáma Siddhartha mohl snažit jakkoli, on by vůbec neměl k dispozici dostatečný duchovně-metafyzický aparát k vytvoření svého vlastního duchovního modelu, ani by nenašel nikoho, kdo by se tím jeho novým konceptem cítil být osloven.
Mně snad nikdo nemůže vytýkat že bych nevyvíjel snahy pohnout někam dále tento svět; ale nedá se nic dělat, v tuto chvíli tady není ani nějaká nová idea která by tímto světem mohla pohnout, ani tento svět sám není ještě v dostatečně akutní a dostatečně bolestné krizi, aby většina lidí cítila naléhavou potřebu postavit jejich životy na zcela nový základ.
Pokud ano, tak to jsme dva. Já jsem si to dřív také myslela.
Ale na straně druhé, ono je možné to vzít i pozitivně. Všechno velké se zrodilo vlastně z krize, a jako reakce na tuto krizi. To velkolepé antické myšlení se vyvinulo jako reakce na krizi tehdejší teologie a jejích pokusů vysvětlit svět, demokracie jako odpověď na krizi státu za podmínek tyranie; Buddha své dílo počal v době duchovní krize bráhmanismu; a o Ježíšovi není zapotřebí vlastně ani hovořit, židovský národ tehdy musel žít v permanentní existenční krizi; a navíc se v ideové a sociální krizi ocitl i samotný Řím, to jest tehdejší otrokářská společnost i s jejím náboženstvím.
Takže vždy platí to samé: žít v duchovně mrtvých časech je nekonečně frustrující a beznadějné; ale jak řečeno právě a pouze z takovýchto časů zbavených smyslu se rodí nové ideje.
Světem nemusí nejvíc pohnout ten, kdo dělá velice mnoho dobrého, ale ten, kdo dělá maximum, čeho je schopen (i když je toho třeba schopen málo).
Zrovna dnes jsem četla o tom známém příkladu s pěti chleby a dvěma rybami, jimiž byly nakrmeny celé zástupy lidí.
Učedníci asi měli chleba a ryby původně pro sebe. Bylo toho málo, ale dali úplně všechno, co měli.
A Ježíš to málo rozmnožil.
Tady by bylo možno použít příměru nabírání vody řešetem. Co bude platné, co bude užitečné když někdo s nejvyšším nasazením a s největším osobním přesvědčením a angažovaností bude neustále nabírat vodu řešetem? Nakonec nebude mít stejně nic.
Takže osobní úsilí a snaha jsou samozřejmě potřebné; ale stejně tak je nezbytné vědět, co dělám a proč to dělám, a jakými cestami toho cíle mohu dosáhnout.
Nějaká ta nadhodnota.