Co čekat od politiků

Ivan Štampach

Kolem sestavování vlády a zajišťování důvěry či tolerance pro ni se nanovo zvedla stavidla a politickou krajinu zaplavil morální kýč. Je však možné známkovat politiky z mravnosti a očekávat od nich všechnu ctnost světa?

Od politických seskupení a od jednotlivců, kteří v dohlédnutelné politické minulosti, tedy před pár lety, s horlivou oddaností sloužili projektu nastolení oligarchie s falešným štítem demokracie, jsme se právě doslechli, že planou pro demokracii. Dokonce jsou překvapivě nakloněni uznat, že demokracie nemá jen občanský, nýbrž i sociální aspekt.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zvlášť nepřesvědčivě pak působí, když známkují vítězné politiky z mravnosti. Na námitku, že všichni jsme jen chybující lidé, dokonce i politici, odpovídají, že politici mají působit jako příklad. Jako by sami byli takovými příklady. Že politici, kteří se pod falešnou záminkou přiživují na dotacích (a tedy vlastně kradou), nebo politici, kteří podváděli při studiu, způsobují, že i běžní lidé se takto chovají.

Málokterá představa je falešnější než obraz mravného národa, který kazí politici. Zjevnou fikcí je představa zdejších obyvatel, kteří si nepřikrádají, nepřizpůsobují vyslovovaná mínění mocenským konstelacím, kteří nelžou, kdykoli je to pro ně výhodné, kteří nezaujímají cyklistickou pozici, tedy nehrbí nahoru a nešlapou dolů. Bylo by naivní domnívat se, že to jsou až inspirace z Hradu a ze Strakovy koleje, co je podněcuje ke zlu.

Jsme takoví, jací jsme, a takoví jsou ti, které vysíláme do lokální, regionální či vrcholové politiky. Jsou to jedni z nás. Světlo a temnota je v nich namíchána v podobném poměru jako v každém z nás. A moc korumpuje. Snad najdeme v sobě tolik ochoty vidět se aspoň tak kriticky, že nás chyby ostatních přestanou překvapovat a vymizí kontrast mezi námi a jimi.

Moralizování nám vzory nezajistí

Rozhodně potřebujeme vzory. Pouhé morální poučování je marné. Už na nás nezabírá hrozba pekelnými tresty a příslib nebeské odměny. Je to podivuhodné v době, kdy vše je předmětem handlování, ale pojetí morálky jako kšeftu už mravní úroveň společnosti nepozvedá, pokud ovšem kdy tento vliv mělo. Kruté mravy středověkého křesťanstva ukazují, že se asi hned tak velká část populace pekla neobávala.

Podle všeho se nelze spolehnout ani na sociální odměnu za dobro a trest za zlo. Když se to politicky hodí, dokáže se kdekdo pohoršovat. Ale veřejné mínění je spíše permisivní. Morální normy jsou pokládány za kulturně, a v posledku ekonomicky podmíněné, a tedy relativní. Člověk není ve skutečnosti svobodný, prý si to jen namlouvá. K jednání, které by mohlo být pokládáno za zlé, je vlastně biologicky a sociálně determinován. Morální normy jsou konvence, a jsou-li promítnuty do práva, jsou vlastně útlakem.

Propojení role politika s rolí filosofa, tedy člověka, který hledá

pravdu a pěstuje ctnosti, včetně těch občanských, je historicky velmi vzácné. Repro DR

Společnost není jen permisivní, podvodníka chválí za jeho šikovnost, zloděje za to, že se postaral o sebe a svou rodinu a násilníka obdivuje, jak odvážně zatočil s někým, kdo snad jednal proti jeho zájmům.

Neovlivní-li nás verbální moralizování, mohly by v nás živé příklady probudit touhu jednat aspoň o špetku ušlechtileji, trochu méně sobecky, s poněkud větším zájmem o druhé. Kde je však hledat? Okouzlující a celosvětově proslavené panorama Pražského hradu zvláště při pohledu z nábřeží mezi Novotného lávkou a mostem Legií by v nás při trošce jasné mysli nemělo budit naivní očekávání od toho, kdo v areálu Hradu úřaduje, a případně tam jako ten současný i bydlí. Stejně tak důstojně znějící tituly zhola nic nepraví o mravních kvalitách svých nositelů.

Víme, že Hrad obýval kolaborant s vrahy národa, pak spoluautor koncepce etnické čistky, po něm zbabělý opilec, který podepisoval tresty smrti pro své soudruhy v hrůze, že kdyby se vzepřel, čekala by šibenice jeho. Po něm v tom pokračoval přihlouplý strejda. S výjimkou prezidenta Osvoboditele, a snad s jistými výhradami i Václava Havla, nepůsobí osazenstvo Hradu jako defilé příkladných osobností. Podobné to je v nižších patrech politiky.

Stačí, že to nejsou lumpové

S různými profesemi se nám spojují různé vlastnosti. Něco si spojujeme s povoláními, jako třeba pečovatel v domově seniorů nebo léčebně dlouhodobě nemocných, teta v mateřské škole, nebo, dejme tomu, záchranář (jako ti nedávno v Thajsku, včetně toho, který při pokusu pomoct zahynul). A pak jiná povolání: příslušník speciální jednotky, ostřelovač, špion, vězenský dozorce, kat v zemích, kde mají trest smrti, či zaměstnanec jatek. Předpokládáme různé povahové typy, ale jedni i druzí tu jsou a je třeba s nimi počítat.

Profesi politiků řadím spíš k té druhé skupině. A proto nemám vůči nim nerealistická očekávání. Jsou to prostě jen politici. Poskytujeme jim peníze a chceme od nich, aby za mzdu, kterou od nás dostávají, zajišťovali naši vnější i vnitřní bezpečnost, spolehlivost měny, průchodnost dopravních cest, aby zajistili, že jde proud, aby vydělili dostatek prostředků na péči o zdraví obyvatel a na vzdělání nastupující generace.

Stačí mi, pokud to nejsou lumpové. Chci, aby respektovali právo, a s tím máme, jak víme, dnes u premiéra, a nejen u něj, potíž. Že jsou jeho pochybní oponenti z nějakých deliktů rovněž podezřelí, o tom škoda mluvit. Jejich plamenný pohled a vypjatá hruď nepůsobí mocným dojmem. Nenapadlo by mne hledat životní vzory v prostředí politiků.

Propojení role politika s rolí filosofa, tedy člověka, který hledá pravdu a pěstuje ctnosti, včetně těch občanských, je historicky velmi vzácné. Sjednocení role intelektuála, tedy toho, kdo dává přednost pravdě před mocí, s výkonem moci se vyskytuje v dobách velkých zlomů. Jejich vyslání do politiky bývá projevem charismatického vzepětí. Je však nezralé očekávat něco takového v obvyklých časech.

Existují životní archetypy Kněze, Mudrce a Proroka. Existují postavy buddhovské, prozářené laskavým přátelstvím ke všem cítícím bytostem a sdílející utrpení všech. Známe postavy kristovské, postavy pomazaných, kteří tepou zlořády, preferují všechny upozaděné a vyloučené a doplácejí na to. Čteme o nich všech v dávných mýtech a v pohádkách.

Možná se nám některým dokonce poštěstilo potkat lidi, ve kterých se něco z těchto archetypů hmatatelně promítlo. Myslím, že jsem na pár takových lidí narazil. Od těch bych čekal inspiraci, podněty, u nich bych hledal posilu pro případný zápas s vlastními sklony k pohodlí a k sebeklamu, k potěšení z poct, ke vzteku na ty, kdo mi připadají proradní a cyničtí (místo soucitu, který by potřebovali), a s dalšími svými špatnými vlastnostmi.

    Diskuse
    JP
    July 23, 2018 v 15.35
    Kde začít?
    Populární herečka Daniela Kolářová, která byla jednou z řady hereckých osobností které se v porevoluční euforii nechaly zvolit do prvního posttotalitního parlamentu, se v jednom novinovém interview později přiznala, že byla doslova zděšená z toho, jaké nechutné lidské typy v tomto "demokratickém" parlamentu potkávala.

    Pak prý se ale s tímto stavem smířila, s tím že si uvědomila, že parlament je nakonec odrazem a obrazem celého národa, a že se tedy nedá očekávat že by poslanci v parlamentu mohli být principiálně nějak mravně lepší a vyzrálejší, nežli průměrný vzorek populace.

    Je nutno ocenit, že Ivan Štampach měl odvahu zpochybnit jeden základní mýtus celé demokracie: totiž že je tady nějaký "čistý, dobrý, poctivý" lid, který je jenom oklamáván, obelháván a okrádán svými politiky.

    Ještě jednou: ti politici jsou nakonec obrazem samotného národa. A jestliže ta kasta profesionálních politiků podává do značné míry velmi žalostný dojem - pak není možno pěstovat si iluzi, že sám národ by byl nějak zásadně lepší. Kdyby lepším byl - pak by si takovéto představitele nikdy nepostavil do svého čela. Jestliže jsou - mnozí - politici zkorumpovaní, falešní, egoističtí - pak jediný rozdíl mezi nimi a národem je ten, že na ně je více vidět.

    Říká se, že ryba smrdí od hlavy. A dozajista na této lidové moudrosti něco je. Jenže stejně tak platí i to, že každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží. V dobrém - i v tom špatném.

    Ivan Štampach - při pohledu na tento stav věcí - klade otázku, jak z toho ven. Kde začít s mravní obrodou. Když pramen, zdroj mravní obrody není možno nalézt ani u těch "nahoře", ale ani u těch "dole".

    Takže tedy: úloha osobnosti v dějinách? Máme se spolehnout na příklad, na čin velkých, charismatických mravních osobností? Některé z těch mála, které - snad - stále ještě mezi námi jsou?

    Kdo by nám dnes měl být takovým zářným vůdčím příkladem? Masaryk? Se svým nepochybně silným mravním étosem - ale taktéž se svým sice dobře míněným, ale nakonec naprosto naivním sociálním korporativismem?

    Václav Havel? Se svým taktéž nepochybným mravním étosem, ale se svou taktéž zcela naivní vírou v jakousi reanimaci mýtického ušlechtilého antického občanství?

    Tomáš Halík? Opět taktéž s čistým mravním štítem, s pronikavým duchem - ale leckdy budícím dojem že se nad tímto profánním světem vznáší na oblacích jakési nadzemské duchovnosti, a z těchto výšin shlíží s nadhledem na to hemžení tady dole?

    Anebo přece jenom Ježíš? Ten dozajista dokázal velmi mnohé strhnout svým příkladem, svým charizmatem; jenže kolik lidí se ještě dnes nechá opravdu inspirovat jeho příkladem pro své vlastní osobní zlepšení, a kolik ve skutečnosti Ježíše pouze používá jako fíkový list pro zastření své vlastní špatnosti? Kdo může rozhodnout, kdo dokáže spočítat, kterých z nich je vlastně víc?...

    Osvícený-Buddha, ten také svým příkladem a svým učením o bezpodmínečné lásce a neubližování všemi živým tvorům dokázal velmi mnoho lidí přivést na lepší cestu; ale na straně druhé to byl právě on, který svým žákům a svým následníkům vždy nakazoval: "Nenapodobujte mě slepě, hledejte si každý sám svou vlastní cestu k tomu, co je Pravé!"

    A tak se zdá, že i dnes by bylo daleko spíše na místě každému jednomu jak přenechat, tak ale i přikázat jeho vlastní odpovědnost za jeho vlastní cestu. A za charakter a kvalitu jeho vlastní osobnosti. Nežli aby se mohl schovávat za záda té či oné autority, té či oné - ať právem či neprávem - charismatické osobnosti.

    Takže ještě jednou ta otázka: Kde začít? Kde začít s mravní obrodou národa? - Vypadá to, že vůbec není kde. Že tu není jeden jediný pevný bod, na němž a s jehož pomocí by bylo možno "pohnout světem".

    A tak se zdá, že nakonec ta jediná možnost je, aby každý začal prostě sám u sebe.
    July 23, 2018 v 16.22
    tento článek je trochu pokračováním diskuse odjinud, takže se k ní částečně vracím :)
    Milý Ivane, podobné téma jsi rozvíjel i u mne na Fb, takže jej vnímám trochu jako pokračování dialogu.
    Nelze než souhlasit, že očekávat od politiků, že sehrají roli morálních příkladů je kulantně řečeno nereálné, ale...
    Politici obvykle nejednají sami za sebe, ale jednají za stranu nebo jiné uskupení, dá se tedy předpokládat, že na výsledném projevu ( nebo alespoň postoji) spolupracuje více lidí.
    Tato uskupení se určitě neskládají ze samých "klaďasů", ale měla by být schopná určité míry sebekritiky ( už z důvodů strategických, když ne morálních).
    Rozčilovat se, že 30% voličů (a u volby prezidenta 50%) volí lidi, kteří jsou podle všeho nedemokratičtí i neschopní, prostřednictvím někoho, kdo je ovnímán jako"symbol provařenosti" považuji nejen za amorální, ale i výsostně nestrategické.
    Abychom byli konkrétní, rozhořčené projevy Kalouska a Němcové jsou vodou na Babišův mlýn. Většinový důvod pro zvolení Babiše je, "že to není Kalousek". Zdá se mi, že je to jen přilévání oleje do již hořících ohňů .
    PK
    July 23, 2018 v 16.43
    Stačí, že to nejsou lumpové?
    Jistě, to by samozřejmě stačilo. Jenomže oni to jsou lumpové.

    Tento článek je přitakáním nihilismu a rezignací na morálku. Smutné.
    July 23, 2018 v 17.36
    Mě v článku zaujalo, že ti, kteří nám připadají proradní a cyničtí, potřebují náš soucit.
    July 23, 2018 v 19.30
    Ad Pavel Kolařík
    Dopřejte si dle libosti péče o morálku těch druhých. :-)
    PK
    July 23, 2018 v 20.3
    Ad P. Ivan Odilo Štampach
    Děkuji, ale dovolení od vás nepotřebuji.

    Ano, skutečně si myslím, že morálka je důležitá věc, a že vy to vidíte jinak, na tom nic nemění.
    PM
    July 23, 2018 v 21.29
    Morální normy doby konce smíru mezi demokracií a kapitalismem
    nutně přináší nárůst poruch společenské morálky.
    Příkladně současně eskalující předvolební napětí mezi pravicí a levicí v Mnichově, vyústilo do pouličního nevraživého osočování z radikálního populismu.
    Příčinou této demontáže demokracie je všeobecný pocit nejistoty a strach před nastupující radikální pravicí.
    Tak mnohdy začíná i končívá obhajoba demokracie před jejími hrobaři ........bych dodal.

    .
    PK
    July 23, 2018 v 22.1
    Jedinou alternativou ke smíru
    mezi sociálně tržním hospodářstvím a demokracií je tvrdý kapitalismus bez demokracie - viz Čína, Rusko.

    Příkazem dne je proto obrana demokracie - bych nekompromisně dodal na adresu zdejších příznivců Alternative für Deutschland.
    VP
    Souhlasím s panem Poláčkem, že je třeba začít u sebe. Ale v čem? Dobře, jsme menšina. A i ta menšina je rozhádaná. Stranicky, názorově, .. Ani zde v DR se pět diskutujících lidí neshodne pod některým článkem. Přitom je potřeba řešit různé praktické problémy, které se týkají stran, způsobu voleb, kapitalismu a všeho, co s tím souvisí.
    July 24, 2018 v 8.34
    Říká se, že ryba smrdí od hlavy?
    Ryba smrdí, protože je mrtvá (hlava i tělo) - a tak se rozkládá.
    + Další komentáře