K prvnímu lednu 2016 dosáhl stav světové populace rekordního počtu 7,3 miliardy lidí, z toho má jen Čína 1,4 a Indie 1,2 miliardy obyvatel. Ještě před první světovou válkou čítala celá lidská civilizace 1,7 miliardy. Za posledních sto let se počet lidí na zeměkouli tedy více než zečtyřnásobil. Jen za mého vlastního života se zdvojnásobil. Nejen tavící kotel zesvětovění naší civilizace, ale i početnost populace pak mohou znamenat problém. V podstatě od 20. století můžeme mluvit o nadměrném přírůstku obyvatelstva a o sílících ekologických, sociálních a zdravotních problémech vyvolaných přelidněním světa.

V pravěku, kdy byl člověk jenom lovcem či sběračem, byly jeho počty velmi omezené. Až se zemědělskou revolucí (počínaje neolitickou kulturou) postupně přichází první stupeň civilizace a vznikají velké starověké zemědělské státy. Pěstování plodin a chov domácích zvířat umožnily větší populační přírůstky (do 17. století dosáhl počet lidí na planetě cca půl miliardy). Výkyvy souvisely s politickými faktory (války) a nemocemi (morové rány). Třeba ve třicetileté válce byly zaznamenány takřka poloviční úbytky populace.

Velké objevy na počátku novověku umožnily expanzi obchodu a stěhování lidí zejména do Nového světa. Průmyslová revoluce posilovala ekonomické struktury a vedla mimo jiné k tomu, že podíl bílé europoidní populace (spojené se západní civilizací) v této době mírně stoupal. Počet narození začal být v Evropě vyšší než počet úmrtí od 18. století. Populační přebytky z Evropy směřovaly nejvíce do Severní Ameriky, kam směřoval i obchod s otroky dodávající levnou pracovní sílu po milionech (během 19. století vzrostl počet obyvatel USA z 10 na 80 milionů). Moderní státy jako USA či Austrálie jsou tak na migraci přímo založené.

Neevropské národy pod vlivem kolonizace a exportu civilizačních vymožeností včetně rozvinutějších ekonomických struktur také procházely růstem populace. Spolu se stále rostoucí porodností se zároveň snižovala dětská úmrtnost i výskyt nemocí z podvýživy a četných epidemií. Problémem je, že přelidnění je koncentrováno do méně rozvinutých a i ekologicky zasažených oblastí. Průvodním jevem je, že opět klesl podíl čistě bílé populace z někdejších pětadvaceti na cca 15patnáct procent. Sílí migrační tlaky a s globálním míšením ras a kultur přibývá také míšenců. To je i objektivní základ pro to, proč musí altruismus jako evoluční strategie překračovat hranice tradiční společnosti a jejích kulturních archetypů.

↗

Vysoký přírůstek je jednou ze současných globálních výzev. Nesmíme však připustit návrat k rigidnímu maltusiánství. Foto ibtimes.co.uk

Populační exploze a s ní spojená migrace lidí je prostě komplexní a dynamický problém. Zdaleka nejde jen o otázky výživy, dostatku pitné vody nebo regulace nadměrné porodnosti. Přesto znovu ožívají ponuré teorie odvíjející se od učení anglikánského pastora Thomase Roberta Malthuse (1788-1834), který kriticky zhodnotil rozpor mezi potravními a rozmnožovacími pudy lidí. Také dnešní hlasatelé kulturních válek a novodobí malthusiáni mají pochopení pro pastorovu větu: „Člověk, jenž se zrodí ve světě již zaplněném, nenalezne svého příboru při veliké hostině přírody.“

Války, civilizační choroby ale i brutální kulturní restrikce jsou pro pokračovatele starého Malthuse prostředkem k obnovení rovnováhy. Zneužili toho i různí rasoví blouznivci a zastánci sociálního darwinismu. V dnešních časech podrobné analýzy výsledků projektu HUGO (Human Genom Organization, která koordinovala práce na mapování lidského geonomu v období 1988-2003) máme přitom dost tvrdých dat o naprosté pochybnosti představ o rodové výjimečnosti různých ras. A také víme, že sociální vzorce chování určitě nemají jednoduchou biologickou motivaci — mají-li například chudí více dětí, neznamená to, že by pro to byli geneticky naprogramováni.

Čím se člověk stává, není jen dáno tím, že by snad fungoval jako pouhý vehikl svých genů. Geneticky máme nakonec stejně všichni společného afrického prapředka. Těm, kteří by snad měli i u nás tendenci xenofobně oprašovat staré rasové harampádí lze uvést i data z analýzy DNA vzorků obyvatel České republiky. Jen zlomek našich chromozomů má totiž původ zde v české kotlině. Na cestě staletími jsme v naší kotlině uprostřed Evropy posbírali příměsi keltské, germánské, balkánské i románské. Dnes tendence k míšení genů ale i kultur ještě zesiluje. A činí sny o rasové či národní čistotě směšné.

Prizmatem přelidněného světa je také potřeba vnímat i populační politiku. Dnes neplatí rovnice „čím více potomků, tím větší naděje na budoucí bohatství“. Nemluvě o směšnosti závodů v populačních přírůstcích mezi rasami a kulturami. Indické či čínské přírůstky nemůžeme v Evropě nikdy trumfnout, ale nemůžeme před nimi ani schovávat hlavu do písku. Otázkou je, zda nesouměřitelnosti a chaos multipolárního světa zvládneme jen regulací v rámci daného systému, zda se nebude muset proměnit i kvalita globální civilizace jako takové. Hra na šachovnici impérií bývá totiž nemilosrdná a velký kapitál občas nelení investovat do válek a autoritářství. A tady pouhý altruistický apel na globální všelidskou harmonii stačit nebude.