„Greenpeace? Viděli jsme tě včera v televizi. Vás rychle pustí, až budete venku, řekni všem, že Erik Haluza je nevinný, že to neudělal,“ byly jedny z prvních vět, které jsem uslyšel po příchodu na celu ve vazební věznici v Ilavě. Pátý den od zadržení dvanácti lidí pod těžební věží v areálu slovenského dolu Nováky se to, co původně jevilo jako divoké sny, začalo měnit ve skutečnost.

Ocitl jsem se na cele s bývalým horníkem Erikem Haluzou, který vyloupil hernu a po utracení peněz a nepovedeném útěku na východ se udal, ale přesto po mně nyní chce, abych venku vyprávěl o jeho nevině. Byl tu se mnou také Rus obviněný z nebezpečného vyhrožování. A pak sedmnáctiletý kluk, který čekal na soud kvůli napadení.

Od chvíle, kdy soudkyně Miriam Kohútová poslala mě a dalších jedenáct lidí ze Slovenska, České republiky, Finska, Belgie a Německa do vazby, uplynul přibližně den. Ve vazbě jsme původně měli strávit čas až do našeho soudu.

Ocitli jsme se tu na návrh prokurátora, podle kterého jsme vyvěšením transparentu na těžební věži ohrozili a poškodili provoz veřejně prospěšného zařízení. A podle soudkyně hrozilo, že bychom mohli v trestné činnosti pokračovat.

Její logice lze rozumět. Svět, v němž lze těžbu a spalování uhlí způsobující změny klimatu všude po světě a devastaci ovzduší i krajiny v místě samém, považovat za veřejně prospěšnou činnost, může také protest proti tomu považovat za zločin. A fakt je, že protestovat proti ničení světa změnami klimatu nikdo z nás v úmyslu nemá. Rozhodnutí soudkyně považujeme za skandální, ve světě, v němž by měly platit její normy bychom nechtěli žít.

Hlavou se mi honí myšlenky, jestli budu doma na Vánoce, co dělají má rodina a přátelé, kdy zase uvidím nebe jinak než skrze mříže. S nadějí hledíme ke krajskému soudu, který by měl o našem odvolání rozhodnout v nejbližších týdnech. Věci však nabraly rychlý spád, ukázalo se, že náš pohled na svět sdílí spousta lidí, spis si vyžádal generální prokurátor, a tak jsme již v úterý mohli objímat své nejbližší.

Nechci dnes popisovat mocenské struktury, které umožňují nazývat zařízení přispívající k devastaci okolí i planety pojmem veřejně prospěšné. Ani možné vazby Prievidzské prokuratury a soudů na firmu HBP, která důl provozuje. Článků na toto téma již vyšlo a ještě vyjde dostatek. Chtěl bych popsat svou neobvyklou zkušenost, která naštěstí skončila po týdnu. A vzpomenout na lidi, kteří takové štěstí nemají.

Nekonečné čekání

Po zadržení ve středu dopoledne jsme trávili čtyři dny v kuse nekonečným čekáním. Slovenská policie má právo držet nás osmačtyřicet hodin, jelikož jsme podezřelí z trestného činu obecného ohrožení, za který by nám mohlo hrozit několik let za mřížemi. První den a půl jsme trávili výslechy, po kterých mnozí z nás poprvé v životě navštívili celu předběžného zařízení. Rozvezli nás do pěti různých měst.

Sám jsem skončil na cele v Partyzánském a hodiny trávím jen za přítomnosti postele s přečuhující matrací, záchodu a umyvadla, které nejde ovládat zevnitř. Světlo musí být po celou dobu zapnuté, aby dozorci na kameře viděli, zda se nepokouším spáchat sebevraždu. Osobně mám ale úplně jiné nápady. Kolikrát se člověku v životě poštěstí zpívat si Bella ciao na cele v PAR-TY-ZÁN-SKÉM?

Ve čtvrtek odpoledne nás eskorty svezly zpět na policejní stanici do Prievidze. Zlé jazyky tvrdí, že na Slovensku o všem podstatném rozhoduje Fico. Nepřekvapilo nás proto, že obvinění, tentokrát již z mírnějšího trestného činu, tedy ohrožení a poškození obecně prospěšného zařízení, nám svými ústy sdělil policista Peter Fico. Bylo osm hodin večer a jasno v tom, že vyšetřovatelé chtějí do jedenácti ráno stihnout rychlosoud.

Výslechy obviněných však skončily až v devět ráno, zejména kvůli dlouhým překladům spisů a výslechů zahraničních spoluobviněných. Po konzultaci mezi sebou a s advokáty jsme se navíc rozhodli podat stížnost na zaujatost vyšetřovatelů, zejména kvůli možnému střetu zájmů. Vyšetřovatele to ovšem vyprovokovalo k přechodu do ofenzívy a začali nám vyhrožovat, že pokud stížnost nestáhneme, oni za trest podají návrh na vazbu.

Galerie (6)