„Greenpeace? Viděli jsme tě včera v televizi. Vás rychle pustí, až budete venku, řekni všem, že Erik Haluza je nevinný, že to neudělal,“ byly jedny z prvních vět, které jsem uslyšel po příchodu na celu ve vazební věznici v Ilavě. Pátý den od zadržení dvanácti lidí pod těžební věží v areálu slovenského dolu Nováky se to, co původně jevilo jako divoké sny, začalo měnit ve skutečnost.

Ocitl jsem se na cele s bývalým horníkem Erikem Haluzou, který vyloupil hernu a po utracení peněz a nepovedeném útěku na východ se udal, ale přesto po mně nyní chce, abych venku vyprávěl o jeho nevině. Byl tu se mnou také Rus obviněný z nebezpečného vyhrožování. A pak sedmnáctiletý kluk, který čekal na soud kvůli napadení.

Od chvíle, kdy soudkyně Miriam Kohútová poslala mě a dalších jedenáct lidí ze Slovenska, České republiky, Finska, Belgie a Německa do vazby, uplynul přibližně den. Ve vazbě jsme původně měli strávit čas až do našeho soudu.

Ocitli jsme se tu na návrh prokurátora, podle kterého jsme vyvěšením transparentu na těžební věži ohrozili a poškodili provoz veřejně prospěšného zařízení. A podle soudkyně hrozilo, že bychom mohli v trestné činnosti pokračovat.

Její logice lze rozumět. Svět, v němž lze těžbu a spalování uhlí způsobující změny klimatu všude po světě a devastaci ovzduší i krajiny v místě samém, považovat za veřejně prospěšnou činnost, může také protest proti tomu považovat za zločin. A fakt je, že protestovat proti ničení světa změnami klimatu nikdo z nás v úmyslu nemá. Rozhodnutí soudkyně považujeme za skandální, ve světě, v němž by měly platit její normy bychom nechtěli žít.

Hlavou se mi honí myšlenky, jestli budu doma na Vánoce, co dělají má rodina a přátelé, kdy zase uvidím nebe jinak než skrze mříže. S nadějí hledíme ke krajskému soudu, který by měl o našem odvolání rozhodnout v nejbližších týdnech. Věci však nabraly rychlý spád, ukázalo se, že náš pohled na svět sdílí spousta lidí, spis si vyžádal generální prokurátor, a tak jsme již v úterý mohli objímat své nejbližší.

Nechci dnes popisovat mocenské struktury, které umožňují nazývat zařízení přispívající k devastaci okolí i planety pojmem veřejně prospěšné. Ani možné vazby Prievidzské prokuratury a soudů na firmu HBP, která důl provozuje. Článků na toto téma již vyšlo a ještě vyjde dostatek. Chtěl bych popsat svou neobvyklou zkušenost, která naštěstí skončila po týdnu. A vzpomenout na lidi, kteří takové štěstí nemají.

Nekonečné čekání

Po zadržení ve středu dopoledne jsme trávili čtyři dny v kuse nekonečným čekáním. Slovenská policie má právo držet nás osmačtyřicet hodin, jelikož jsme podezřelí z trestného činu obecného ohrožení, za který by nám mohlo hrozit několik let za mřížemi. První den a půl jsme trávili výslechy, po kterých mnozí z nás poprvé v životě navštívili celu předběžného zařízení. Rozvezli nás do pěti různých měst.

Sám jsem skončil na cele v Partyzánském a hodiny trávím jen za přítomnosti postele s přečuhující matrací, záchodu a umyvadla, které nejde ovládat zevnitř. Světlo musí být po celou dobu zapnuté, aby dozorci na kameře viděli, zda se nepokouším spáchat sebevraždu. Osobně mám ale úplně jiné nápady. Kolikrát se člověku v životě poštěstí zpívat si Bella ciao na cele v PAR-TY-ZÁN-SKÉM?

Ve čtvrtek odpoledne nás eskorty svezly zpět na policejní stanici do Prievidze. Zlé jazyky tvrdí, že na Slovensku o všem podstatném rozhoduje Fico. Nepřekvapilo nás proto, že obvinění, tentokrát již z mírnějšího trestného činu, tedy ohrožení a poškození obecně prospěšného zařízení, nám svými ústy sdělil policista Peter Fico. Bylo osm hodin večer a jasno v tom, že vyšetřovatelé chtějí do jedenácti ráno stihnout rychlosoud.

Výslechy obviněných však skončily až v devět ráno, zejména kvůli dlouhým překladům spisů a výslechů zahraničních spoluobviněných. Po konzultaci mezi sebou a s advokáty jsme se navíc rozhodli podat stížnost na zaujatost vyšetřovatelů, zejména kvůli možnému střetu zájmů. Vyšetřovatele to ovšem vyprovokovalo k přechodu do ofenzívy a začali nám vyhrožovat, že pokud stížnost nestáhneme, oni za trest podají návrh na vazbu.

Rozhodli jsme se neustoupit, i když to znamenalo dalších osmačtyřicet hodin čekání na rozhodnutí soudkyně o návrhu na vazební stíhání. O dalších pár hodin později tedy začaly výslechy na soudu, které trvaly až do sobotního večera. Všichni jsme jinak strávili veškerý čas v zasedací místnosti prievidzské policie, přes pětatřicet hodin v kuse. Pospávali jsme na zemi či na židlích, hodiny jsme si vyprávěli vtipy, nejen o policajtech, nervózně jsme přecházeli sem a tam, objímali jsme se a dodávali si sílu.

Z nudy nás vytrhla až situace, kdy do místnosti vtrhl jeden z vyšetřovatelů a seřval dozorující policisty, že se na sociálních sítích objevila naše fotka. Zejména mu vadilo, že na ní byl obrácený znak Slovenska. Po policistech vyžadoval vysvětlení, jak to, že nás znak nechali obrátit. Následující minuty jsme tedy trávili vysvětlováním základů photoshopu a satirického potenciálu sociálních sítí.

Dneska jdeš domů

„Vstávej, pojedeme na soud. Sbal si věci, dneska jdeš domů. Však jste nic neudělali, ne?“ vzbudil mne policista v neděli v šest hodin ráno. Za dvě hodiny měla soudkyně rozhodnout o tom, jestli budeme stíhaní vazebně či na svobodě. Nikdo si nepřipouštěl, že bychom už večer netrávili se svými blízkými.

Při převozu ze stanice na soud jsme také poprvé na vlastní oči vidělo, jakou máme podporu. Desítky lidí s transparenty čekaly, že si nás již brzy přivítají mezi sebou. Do té doby jsme nevěděli prakticky nic.

O to větší zklamání zavládlo, když soudkyně u první obviněné, Jany Pravdové, vyřkla sousloví „uvaluji vazbu“. Verdikt u někoho vyvolal pláč, u někoho sarkastický smích. Povětšinou jsme ale jen nevěřícně hleděli.

Najednou všechny vtipy o vazební věznici v Ilavě, které jsme si vypravovali během čtyř dnů, začínají dostávat ještě jiný smysl. I když jsme všichni hned na místě podali odvolání ke krajskému soudu, byli jsme v šoku. Soud by sice měl ze zákona rozhodnout do pěti dnů, ale dozvěděli jsme se, že reálně to trvá i několik týdnů. Co teď?

Na vstřebání šoku jsme měli dlouhé hodiny na soudě v Prievidzi, kde jsme zase čekali na překlady spisů a přihlíželi nekonečnému papírování. Snažili jsme se navzájem podpořit, ale nejsilnější podpora přicházela zvenku. Když jsme slyšeli hluk z ulice, otevřeli rychle okno. Na moment jsem zahlédl tři své přátele, Ondru, Kláru a Luboše, vhrkli nám slzy do očí. Jen jsme jim stihli zamávat, už nás policista odtahuje od okna a zavírá je.

Další kamarády jsme viděli při přesunech na záchod či do jiných místností. Stáli přede dveřmi, posílali nám jídlo, mávali nám, zvonili na zvonky. Díky moc! Na pár minut jsem mluvil s rodiči a s bratrem. Ujistil jsem je, že vše bude v pořádku a že na Vánoce budu doma. Sám jsme o tom ale nebyl přesvědčený.

Nechápali jsme pořád ještě, co vlastně se děje. Ale už večer v devět jsme se ocitli na dvoře vazební věznice v Ilavě. Poslední informace z venku říkala, že premiér Slovenska Pellegrini se opatrně postavil na naši stranu.

Ze zamřížovaných oken vykukovaly hlavy vězňů, dovnitř nás vedli po jednom. Šel jsem jako předposlední, v policejním autě jsem strávil čekáním pět hodin, na celu mě přivedli uprostřed noci. Možná i proto první věta, kterou jsem v cele se třemi cizími lidmi slyšel namísto přivítání, zněla: „Jožo, jestli si nelehneš na bok a nepřestaneš chrápat, tak ti ujebem“.

Podpis prosím

David Graeber ve své knize Utopie pravidel píše, že práce policisty se z většiny skládá z papírování a byrokracie. Na skutečnou policejní práci se mu dostává minimálně času. Dokud to ale člověk nevidí v realitě, tak nevěří. Jediná situace, kdy vám policisté nedají papír k podpisu je situace, kdy jdete na záchod. A i to zřejmě jenom ze zbytku slušnosti.

„Když mi nedonesete originál protokolu o zadržení, tak toho barana nemůžu umístit do cely. Tady je snídaně, a tady podepiš, že jsi převzal tři rohlíky, pomazánku a jablko. Podepiš, že jsi nekuřák.“ Není divu, že belgická spoluobviněná Maren mi jako první větu po propuštění řekla: „Naučila jsem se nové slovo slovensky. Podpis.“

Celkově nám ale policisté mezi podpisy vyjadřovali sympatie. Jeden vyprávěl, že jeho otec i děda, oba horníci, předčasně umřeli na rakovinu plic. Další pak popisuje nehodu, při které jeho otec přišel o půlku ucha. Větu „Už to dávno mělo být zavřené,“ jsem tu slyšel několikrát.

Ve vazbě s námi také díky tlaku ulice i politiků zacházeli s nejvyšší opatrností. Dokonce s takovou, že si nás spoluvězni s humorem chtěli nechat co nejdéle, protože díky nám měli neobvyklé výhody i oni. „Jak o nás budete mluvit do médií? Byli jsme slušní, že?,“ ptal se s roztomilou obavou jeden z bachařů, když nás propouštěl na svobodu.

Kakao a svoboda

„Poprvé jsem seděl v osmnácti. Tehdy jsem byl na cele se starým Litevcem, který mi řekl, že každý večer v sedm mám nárok na kakao. Byl jsem mladý a hloupý, tak jsem zazvonil na dozorce s tím, že chci dvakrát kakao. Skončil jsem na tři dny na samotce.“ Kriminálem protřelí spoluvězni nás krmili podobnými historkami celou dobu. I pro ně jsme byli exotické zpestření.

To už je nás ale na cele bylo sedm, přesunuli nás do místnosti spolu s dvěma mými kolegy z těžební věže a se slovenským podnikatelem, který je stíhaný, protože před devíti lety prý nechal vypálit obchod konkurentovi. Tady jsem si poprvé začal představovat, že bych mohl zavřený strávit i delší čas.

Co bych dělal? Člověk se zabaví hraním karet. Může požádat o knížku z knihovny. Jednou denně mám nárok na hodinovou vycházku v zamřížovaném kotci. A vrcholem vymožeností je hraní ping-pongu.

Už jsem si začal říkat, že trocha řádu do života někdy taky nemusí být nutně na škodu. V šest ráno budíček, úprava postele podle předpisů, pevný čas na oběd a večeři, večerka.

Když jsme však v úterý odpoledne v rádiu uslyšeli, že generální prokurátor požádal o naše propuštění, propukli jsme v jásot. Chvíli jsme ještě řešili, že než přijde papír na propuštění, uběhne ještě minimálně jedna noc. Ale už za deset minut do cely vstoupil dozorce. „Vy tři věžaři. Sbalte se.“ Radost měli i spoluvězni, jako když při vyhlašování vítězů Zlatého slavíka zazní vaše jméno.

Proto bych chtěl poděkovat své rodině, že i přes všechny blázniviny pořád stojí při mně a podporuje mé aktivity. Kamarádům a kamarádkám, kteří pro nás pořádali podpůrné demonstrace a posílali nám vzkazy a sílu, kterou jsme potřebovali. Všem, kteří se za nás postavili nebo nám jen věnovali myšlenku. Moc si toho vážíme.

Hrdinové, o kterých se nemluví

Na druhou stranu musím říct, že se necítím komfortně, když se v souvislosti s námi používají slova „hrdinové“ či„hrdinky“. Skuteční hrdinové a hrdinky neplní stránky novin. Umírají v tichu rukou zkorumpovaných vlád či zločinných korporací. Stovky ekologických aktivistů a aktivistek, kteří ročně zemřou v Latinské Americe, Asii a Africe. Ve jménu ekonomického růstu, zisku miliardářů a devastaci planety.

Miliony lidí, zejména z globálního jihu, kteří každodenně prožívají dopady změn klimatu. Kterým sucho či změny v srážkách ničí živobytí, tajfuny a hurikány berou domovy i rodiny, lesní požáry berou životy. Cítil bych se zahanbeně, kdybych na ně při této příležitosti nevzpomenul. My jsme jenom lidé, kteří se těší privilegiu v relativně svobodných a bohatých zemích bojovat i jejich jménem za klimatickou spravedlnost.

Ještě o jedné věci mě zkušenost posledních týdnů přesvědčila. Že budu posílat dopisy politickým vězňům a vězenkyním, kteří na rozdíl od nás neokusili slastné opojení svobody už po sedmi dnech. Udělejte prosím to stejné. Podpora zvenku je důležitá. Začínám Markétou Všelichovou a Miroslavem Farkašem. Snad jim můj dopis do tureckého žaláře přijde.