Herkománie aneb Spory z ješitnosti
Alena ZemančíkováKardinál Duka, Miloš Zeman nebo hejtmanka Jermanová-Pokorná — ti všichni se chtěli soudit ne kvůli spravedlnosti, ale vlastní pýše. Monumentální socha Herkomana, patrona nepoctivých právníků, v Kuksech se nad nimi za břicho popadá.
V Kuksu stojí před hostincem U slunce monumentální socha Herkomana, patrona nepoctivých právníků, z dílny M. B. Brauna pořízená v letech 1720-1721. Připomíná fenomén sudičství, který, jak víme z mytologie a všelijakých exempel rozličných kultur, provází lidstvo od počátku civilizace.
I samotný hrabě Špork byl fanatický sudič, se svými jezuitskými sousedy v Žírči se utkal spisem Herkommanus Clericolum neboli Stručné popsání nepřístojností duchovních osob. Šporkova ješitnost, potřeba mít pravdu za každou cenu, umanutost a touha po uznání ho zatáhly do vleklých soudních sporů, které se nakonec staly setrvalou náplní jeho života.
Když jsem znovu a snad posté četla o žalobě na prezidenta Zemana kvůli jeho výroku o článku Ferdinanda Peroutky, kde — prezident má přece výbornou paměť — jistojistě stojí, že „Hitler je gentleman“, představovala jsem si obludného kukského kamenného obra.
Parametry procesu dostaly groteskní podobu: nelze se soudit s Milošem Zemanem, protože prezidentský úřad zastiňuje jeho občanskou existenci, takže když chce někdo soudní cestou docílit toho, aby byl prezidentův výrok pojmenován jako lež, musí se soudit se státem, který v tom zastupuje ministerstvo financí… to je opravdu herkománie, nad kterou se gigantická socha v Kuksu za své obrovské břicho popadá a mne si své kamenné tlapy.
Zatvrzelé sudičství začasté souvisí s pýchou. O spravedlnost nejde, té bývá zapotřebí jinde a víc. Pýchou byl veden nejen hrabě Špork při svých soudech, ale třeba i arcibiskup Duka svým trestním oznámením na brněnské divadlo, které uvedlo inscenaci slovinského režiséra, která se údajně „dotkla jeho osobnostních práv“ či co mu to vlastně bylo inscenací, kterou neviděl, pošlapáno.
Děkuji paní Aleně Zemančíkové za moudrý a pěkný článek, dovolím si ale jednu malichernou výhradu.
Historikové mohou rozborem dokázat, že určitá text je podvrh, který předstírá jinou dobu vzniku a jiného autora; tak jako ve slavném Vallově odhalení Konstantinovy donace. Nemohou ale rozborem dost dobře dokázat, že nějaký text není vlastně antisemitský.
Antisemitismus je totiž polemické slovo a jeho významové pole se vždy určuje situačně. Kdyby Peroutkův článek vydal někdo dnes - s ireálnou podmínkou, že by nebyl odhalen jako plagiátor --, byl by jistě právem považován naprostou většinou čtenářů za antisemitu.
„Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“ -- Pokud si vzpomínám, tuto figuru parazita ve zdravém těle národním rozpoznali jako kvintesenci antisemitismu už diskutéři v berlínském sporu o antisemitismu (1879/81) a bylo potřeba hodně velkorysosti, aby tuto pasáž v Peroutkově textu historici při svém rozboru přehlédli.
S ohledem na tehdejší situaci českých židů (hnusná antisemitská opatření 2. republiky jsou snad dost známá a nezpochybňovaná) vyznívá ten Peroutkův článek ohavně. Dalo by se ovšem s oporou v dobrých argumentech tvrdit --nikoli dokázat --, že Peroutku k jeho napsaní nemotivoval antisemitismus, ale snaha, naivní až k pláči, nalézt půdu pro jakési modus vivendi českého národa ve změněných poměrech. Velkorysejší motivace než snaha o přežití Přítomnosti (o níž se v této souvislosti občas uvažuje), ale stejně obchod s ďáblem -- a při něm se vždy, bez ohledu na bohulibost pohnutek, platí duší, nebo alespoň ohavným šrámem na ni.
Osobně bych to formuloval: Peroutkův článek byl antisemitský, bezohledný a zbytečný. Autor za tento hřích na duchu jistě řádně zaplatil a sluší se proto ponechat tento ojedinělý omyl milosrdnému zubu času.
Vážený pane Kolaříku, díky za připomenutí Heleny Vondráčkové, v jejím případě je to až choroba - ale ona není politická osoba ani se s politickým představitelem nesoudí. Sudičství je osobnostní rys ( jak je ukázáno právě na případu onoho Herkomana), třeba Marta Kubišová se s Vondráčkovou nesoudila, byť jí byla poškozena.
To, že o něčí cti má rozhodnout soud, považuju za pochybné. Sporem o Peroutkův výrok se nedocílilo ničeho - ale k tomu je článek.
Jsem ráda, že mi nenadáváte explicitně, ale nemusel byste ani takto "rafinovaně" skrytě.
Zeman je gentleman, s tím prostě nic nenaděláte, pane Kolaříku: bylo to tam - takhle vlevo dole.
No a pokud jde o tu pýchu, on už Michael Žantovský (ten Havlův Žantovský) Tomáši Halíkovi kdysi říkal, že pokud někdo brání tu
Frljićovu hru a kritizuje taky ty karikatury proroka Mohameda v Charlie Hebdo, tak by eventuálně mohl trpět i určitou formou pýchy.