V Kuksu stojí před hostincem U slunce monumentální socha Herkomana, patrona nepoctivých právníků, z dílny M. B. Brauna pořízená v letech 1720-1721. Připomíná fenomén sudičství, který, jak víme z mytologie a všelijakých exempel rozličných kultur, provází lidstvo od počátku civilizace. 

I samotný hrabě Špork byl fanatický sudič, se svými jezuitskými sousedy v Žírči se utkal spisem Herkommanus Clericolum neboli Stručné popsání nepřístojností duchovních osob. Šporkova ješitnost, potřeba mít pravdu za každou cenu, umanutost a touha po uznání ho zatáhly do vleklých soudních sporů, které se nakonec staly setrvalou náplní jeho života.

Když jsem znovu a snad posté četla o žalobě na prezidenta Zemana kvůli jeho výroku o článku Ferdinanda Peroutky, kde — prezident má přece výbornou paměť — jistojistě stojí, že „Hitler je gentleman“, představovala jsem si obludného kukského kamenného obra. 

Parametry procesu dostaly groteskní podobu: nelze se soudit s Milošem Zemanem, protože prezidentský úřad zastiňuje jeho občanskou existenci, takže když chce někdo soudní cestou docílit toho, aby byl prezidentův výrok pojmenován jako lež, musí se soudit se státem, který v tom zastupuje ministerstvo financí… to je opravdu herkománie, nad kterou se gigantická socha v Kuksu za své obrovské břicho popadá a mne si své kamenné tlapy.

Zatvrzelé sudičství začasté souvisí s pýchou. O spravedlnost nejde, té bývá zapotřebí jinde a víc. Pýchou byl veden nejen hrabě Špork při svých soudech, ale třeba i arcibiskup Duka svým trestním oznámením na brněnské divadlo, které uvedlo inscenaci slovinského režiséra, která se údajně „dotkla jeho osobnostních práv“ či co mu to vlastně bylo inscenací, kterou neviděl, pošlapáno.  

Spory Pýchy, jedné z neřestí, tak výmluvně sochařsky zobrazené v Kuksu, která se maskuje za ctnosti jako Čest anebo Právo, zatěžují justici (každý se ještě odvolá) a přihrávají honoráře advokátům a soudním znalcům, čilé to posádce Herkomanovy říše. Začasté jdou ty peníze z veřejných prostředků, na platy státních zástupců a soudců se skládáme daněmi. 

Teď budu protivná, ale já si opravdu myslím, a to od začátku, že vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová se o ten výrok či článek soudit vůbec neměla. Taková věc prostě za soudní proces nestojí, prezidentův výrok Ferdinanda Peroutku ani jeho památku nemůže poškodit. 

Kdo se o Peroutku nezajímá, tomu je lhostejný i tento případ, kdo od něj kdy něco četl a ví, kdo Peroutka byl, ví také, že nic takového si význačný žurnalista o Hitlerovi nemyslel a pokud snad i nedejbože takovou větu napsal, byla jistě v nějakém kontextu, který když neznáme, nevíme nic. 

A v tom zmatku zaniknou skutečnosti jako třeba ta, že Ferdinand Peroutka publikoval ve své Přítomnosti protifašistické články Mileny Jesenské, s jejímž životním stylem a ani politickým přesvědčením nesouhlasil, v daný okamžik však uznával její spravedlivý pohled na realitu a hodnotil její osobní nasazení a statečnost. 

Peroutkovy články o meziválečném Německu, Hitlerovi a úloze židů v německé kultuře, resp. literatuře, znějí nesympaticky, jakkoli historikové rozborem dokázali, že nejsou míněny ani proněmecky, ani antisemitsky. 

Ferdinand Peroutka si takové úvahy v době ohrožení nacismem mohl a měl odpustit. Od intelektuála jeho formátu by člověk čekal spíš zastání ohrožených spisovatelů a veřejně činných osob. Obyčejných lidí se v jeho novinách zastávala Milena Jesenská. 

Jinými svými texty a skutky však učinil Peroutka pro demokracii v Československu dost na to, aby si naopak prezident republiky, pyšnící se svou sečtělostí, odpustil veřejné výroky o jeho inklinaci k německému nacismu nebo antisemitismu. 

Peroutka se jistě při svém psaní i nazírání na svět mnohokrát prohřešil pýchou rozumu. Stejné pokušení vede Miloše Zemana k jeho výrokům. Oba, jakkoli se měli a mají za intelektuální výtečníky, dopustili se pochybných úvah a závěrů. 

Miloši Zemanovi za ně — na rozdíl od Ferdinanda Peroutky — nic nehrozí, soudní výlohy za něj zaplatí stát a satisfakci za újmu na Peroutkově cti jako prezident republiky paní Kaslové zaplatit nemusí. 

Článek se nenašel a ani nenajde, ani už o to vlastně nejde, nikoho kromě zúčastněných už kauza nezajímá a slouží jen jako kouřová clona před jinými, mnohem nebezpečnějšími a urážlivějšími nehoráznostmi, kterých se Miloš Zeman ve své nedotknutelnosti dopouští. 

V těchto souvislostech si myslím, že podání trestního oznámení na záchranářku Veroniku Brožovou + vydavatelství A11 ze strany úřadu Středočeského kraje s podpisem hejtmanky Jaroslavy Jermanové-Pokorné bylo rovněž aktem mocenské pýchy a nikoli snahy zabránit šíření poplašné zprávy. 

Když otočím perspektivu, záchranářku Veroniku Brožovou by totiž ani nenapadlo podávat trestní oznámení na hejtmanku pro veřejné ohrožení způsobené nedostatkem ochranných prostředků. Ačkoliv paralela je docela očividná. 

Nenapadlo by ji to proto, že za sebou nemá moc a kancelář, která to sepíše. Ale taky by se jí asi nepodařilo s hejtmankou ve svých obavách mluvit telefonem nebo docílit v době mimořádných opatření osobní audience, pokud by na takovou věc vůbec našla čas v době, kdy zrovna záchranáři byli „v první linii.“ 

Využila sociálních sítí k vyjádření svých profesních obav. Paní hejtmanka měla učinit totéž, její publikační možnosti jsou mnohem větší. Ona ale to trestní oznámení, dnes už policií odložené, podepsala a jistě ne proto, aby bylo odloženo. Takže co. Právem platí za pýchu své moci.