Herkománie aneb Spory z ješitnosti
Alena ZemančíkováKardinál Duka, Miloš Zeman nebo hejtmanka Jermanová-Pokorná — ti všichni se chtěli soudit ne kvůli spravedlnosti, ale vlastní pýše. Monumentální socha Herkomana, patrona nepoctivých právníků, v Kuksech se nad nimi za břicho popadá.
V Kuksu stojí před hostincem U slunce monumentální socha Herkomana, patrona nepoctivých právníků, z dílny M. B. Brauna pořízená v letech 1720-1721. Připomíná fenomén sudičství, který, jak víme z mytologie a všelijakých exempel rozličných kultur, provází lidstvo od počátku civilizace.
I samotný hrabě Špork byl fanatický sudič, se svými jezuitskými sousedy v Žírči se utkal spisem Herkommanus Clericolum neboli Stručné popsání nepřístojností duchovních osob. Šporkova ješitnost, potřeba mít pravdu za každou cenu, umanutost a touha po uznání ho zatáhly do vleklých soudních sporů, které se nakonec staly setrvalou náplní jeho života.
Když jsem znovu a snad posté četla o žalobě na prezidenta Zemana kvůli jeho výroku o článku Ferdinanda Peroutky, kde — prezident má přece výbornou paměť — jistojistě stojí, že „Hitler je gentleman“, představovala jsem si obludného kukského kamenného obra.
Parametry procesu dostaly groteskní podobu: nelze se soudit s Milošem Zemanem, protože prezidentský úřad zastiňuje jeho občanskou existenci, takže když chce někdo soudní cestou docílit toho, aby byl prezidentův výrok pojmenován jako lež, musí se soudit se státem, který v tom zastupuje ministerstvo financí… to je opravdu herkománie, nad kterou se gigantická socha v Kuksu za své obrovské břicho popadá a mne si své kamenné tlapy.
Zatvrzelé sudičství začasté souvisí s pýchou. O spravedlnost nejde, té bývá zapotřebí jinde a víc. Pýchou byl veden nejen hrabě Špork při svých soudech, ale třeba i arcibiskup Duka svým trestním oznámením na brněnské divadlo, které uvedlo inscenaci slovinského režiséra, která se údajně „dotkla jeho osobnostních práv“ či co mu to vlastně bylo inscenací, kterou neviděl, pošlapáno.
Spory Pýchy, jedné z neřestí, tak výmluvně sochařsky zobrazené v Kuksu, která se maskuje za ctnosti jako Čest anebo Právo, zatěžují justici (každý se ještě odvolá) a přihrávají honoráře advokátům a soudním znalcům, čilé to posádce Herkomanovy říše. Začasté jdou ty peníze z veřejných prostředků, na platy státních zástupců a soudců se skládáme daněmi.
Teď budu protivná, ale já si opravdu myslím, a to od začátku, že vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová se o ten výrok či článek soudit vůbec neměla. Taková věc prostě za soudní proces nestojí, prezidentův výrok Ferdinanda Peroutku ani jeho památku nemůže poškodit.
Kdo se o Peroutku nezajímá, tomu je lhostejný i tento případ, kdo od něj kdy něco četl a ví, kdo Peroutka byl, ví také, že nic takového si význačný žurnalista o Hitlerovi nemyslel a pokud snad i nedejbože takovou větu napsal, byla jistě v nějakém kontextu, který když neznáme, nevíme nic.
A v tom zmatku zaniknou skutečnosti jako třeba ta, že Ferdinand Peroutka publikoval ve své Přítomnosti protifašistické články Mileny Jesenské, s jejímž životním stylem a ani politickým přesvědčením nesouhlasil, v daný okamžik však uznával její spravedlivý pohled na realitu a hodnotil její osobní nasazení a statečnost.
Peroutkovy články o meziválečném Německu, Hitlerovi a úloze židů v německé kultuře, resp. literatuře, znějí nesympaticky, jakkoli historikové rozborem dokázali, že nejsou míněny ani proněmecky, ani antisemitsky.
Ferdinand Peroutka si takové úvahy v době ohrožení nacismem mohl a měl odpustit. Od intelektuála jeho formátu by člověk čekal spíš zastání ohrožených spisovatelů a veřejně činných osob. Obyčejných lidí se v jeho novinách zastávala Milena Jesenská.
Jinými svými texty a skutky však učinil Peroutka pro demokracii v Československu dost na to, aby si naopak prezident republiky, pyšnící se svou sečtělostí, odpustil veřejné výroky o jeho inklinaci k německému nacismu nebo antisemitismu.
Peroutka se jistě při svém psaní i nazírání na svět mnohokrát prohřešil pýchou rozumu. Stejné pokušení vede Miloše Zemana k jeho výrokům. Oba, jakkoli se měli a mají za intelektuální výtečníky, dopustili se pochybných úvah a závěrů.
Miloši Zemanovi za ně — na rozdíl od Ferdinanda Peroutky — nic nehrozí, soudní výlohy za něj zaplatí stát a satisfakci za újmu na Peroutkově cti jako prezident republiky paní Kaslové zaplatit nemusí.
Článek se nenašel a ani nenajde, ani už o to vlastně nejde, nikoho kromě zúčastněných už kauza nezajímá a slouží jen jako kouřová clona před jinými, mnohem nebezpečnějšími a urážlivějšími nehoráznostmi, kterých se Miloš Zeman ve své nedotknutelnosti dopouští.
V těchto souvislostech si myslím, že podání trestního oznámení na záchranářku Veroniku Brožovou + vydavatelství A11 ze strany úřadu Středočeského kraje s podpisem hejtmanky Jaroslavy Jermanové-Pokorné bylo rovněž aktem mocenské pýchy a nikoli snahy zabránit šíření poplašné zprávy.
Když otočím perspektivu, záchranářku Veroniku Brožovou by totiž ani nenapadlo podávat trestní oznámení na hejtmanku pro veřejné ohrožení způsobené nedostatkem ochranných prostředků. Ačkoliv paralela je docela očividná.
Nenapadlo by ji to proto, že za sebou nemá moc a kancelář, která to sepíše. Ale taky by se jí asi nepodařilo s hejtmankou ve svých obavách mluvit telefonem nebo docílit v době mimořádných opatření osobní audience, pokud by na takovou věc vůbec našla čas v době, kdy zrovna záchranáři byli „v první linii.“
Využila sociálních sítí k vyjádření svých profesních obav. Paní hejtmanka měla učinit totéž, její publikační možnosti jsou mnohem větší. Ona ale to trestní oznámení, dnes už policií odložené, podepsala a jistě ne proto, aby bylo odloženo. Takže co. Právem platí za pýchu své moci.
Děkuji paní Aleně Zemančíkové za moudrý a pěkný článek, dovolím si ale jednu malichernou výhradu.
Historikové mohou rozborem dokázat, že určitá text je podvrh, který předstírá jinou dobu vzniku a jiného autora; tak jako ve slavném Vallově odhalení Konstantinovy donace. Nemohou ale rozborem dost dobře dokázat, že nějaký text není vlastně antisemitský.
Antisemitismus je totiž polemické slovo a jeho významové pole se vždy určuje situačně. Kdyby Peroutkův článek vydal někdo dnes - s ireálnou podmínkou, že by nebyl odhalen jako plagiátor --, byl by jistě právem považován naprostou většinou čtenářů za antisemitu.
„Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“ -- Pokud si vzpomínám, tuto figuru parazita ve zdravém těle národním rozpoznali jako kvintesenci antisemitismu už diskutéři v berlínském sporu o antisemitismu (1879/81) a bylo potřeba hodně velkorysosti, aby tuto pasáž v Peroutkově textu historici při svém rozboru přehlédli.
S ohledem na tehdejší situaci českých židů (hnusná antisemitská opatření 2. republiky jsou snad dost známá a nezpochybňovaná) vyznívá ten Peroutkův článek ohavně. Dalo by se ovšem s oporou v dobrých argumentech tvrdit --nikoli dokázat --, že Peroutku k jeho napsaní nemotivoval antisemitismus, ale snaha, naivní až k pláči, nalézt půdu pro jakési modus vivendi českého národa ve změněných poměrech. Velkorysejší motivace než snaha o přežití Přítomnosti (o níž se v této souvislosti občas uvažuje), ale stejně obchod s ďáblem -- a při něm se vždy, bez ohledu na bohulibost pohnutek, platí duší, nebo alespoň ohavným šrámem na ni.
Osobně bych to formuloval: Peroutkův článek byl antisemitský, bezohledný a zbytečný. Autor za tento hřích na duchu jistě řádně zaplatil a sluší se proto ponechat tento ojedinělý omyl milosrdnému zubu času.
O "zatvrzelém sudičství" se jistě dá mluvit v případě Heleny Vondráčkové, která také většinu sporů prohrává.
Mluvit ale o "zatvrzelém sudičství" v případě sporu o čest zemřelého příbuzného, a to sporu vyhraného, je trochu zvláštní.
Paní Zemančíková si možná myslí, že soudit se je jenom tak, něco jako dojít si do obchodu pro chleba. Nu, dobrá.
Má pravdu v tom, když o sobě paní Zemančíková píše, že je protivná. Já bych to tedy nazval ještě trochu jinak, ale to bych riskoval vyloučení z diskusí.
Vážený pane Kolaříku, díky za připomenutí Heleny Vondráčkové, v jejím případě je to až choroba - ale ona není politická osoba ani se s politickým představitelem nesoudí. Sudičství je osobnostní rys ( jak je ukázáno právě na případu onoho Herkomana), třeba Marta Kubišová se s Vondráčkovou nesoudila, byť jí byla poškozena.
To, že o něčí cti má rozhodnout soud, považuju za pochybné. Sporem o Peroutkův výrok se nedocílilo ničeho - ale k tomu je článek.
Jsem ráda, že mi nenadáváte explicitně, ale nemusel byste ani takto "rafinovaně" skrytě.
Vážená paní Zemančíková, když jsem viděl nadpis vašeho článku a zběžně jsem zaregistroval, o čem je, řekl jsem si: ano, to je o Vondráčkové. Je třeba si z ní udělat trochu legraci, to je v pořádku, zaslouží si to. Zrovna minulý týden totiž proběhla zpráva, že prohrála další spor, tentokrát s obcí Řitka, o nějaké pokácené tůje. Takže nějaký podobný článek o sudičství jako osobnostním rysu, a s tím nadpisem, který byl použit, by byl docela k věci, a zcela aktuální.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem si dnes článek prohlédl pozorněji a zjistil jsem, že vůbec není o Vondráčkové, že se tam vůbec ani nevyskytuje její jméno, a že místo toho je o paní Kaslové, vnučce Ferdinanda Peroutky. Sic! To jsem tedy zíral.
Paní Zemančíková, soudní obrana je bohužel to jediné, co má lid k dispozici na obranu proti arogantní moci, která se mu šklebí do obličeje. Soudnictví jakožto nezávislý pilíř moci je naštěstí nezávislý a je možno alespoň někdy očekávat, že rozhodne ve prospěch obyčejného člověka proti zpovykanému paplášovi opitému mocí. Na základě vašeho dosavadního působení zde jsem se domníval, že zrovna vám to nebudu muset vysvětlovat.
Pokud jste nabyla dojmu, že jsem nějak "rafinovaně", skrytě nadával, jsem připraven se vám omluvit. Vy byste ovšem měla nejdříve napsat, že jste svým článkem vůbec nijak nechtěla naznačit, že byste paní Kaslové přisuzovala nějaké "sudičství" jakožto osobnostní rys, a že je vám líto, pokud u někoho tento dojem vzniknul.
U mě totiž tento dojem vzniknul, a budu jenom rád, když budu vyveden z omylu.
Zeman je gentleman, s tím prostě nic nenaděláte, pane Kolaříku: bylo to tam - takhle vlevo dole.
No a pokud jde o tu pýchu, on už Michael Žantovský (ten Havlův Žantovský) Tomáši Halíkovi kdysi říkal, že pokud někdo brání tu
Frljićovu hru a kritizuje taky ty karikatury proroka Mohameda v Charlie Hebdo, tak by eventuálně mohl trpět i určitou formou pýchy.