Trestní oznámení kvůli podezření ze šíření poplašné zprávy, které podal Středočeský kraj, nebo sama jeho hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová, Policie ČR již odložila. Nevíme, zda toto trestní oznámení mířilo proti záchranářce Veronice Brožové, nebo proti vydavatelství regionálních novin, které ze zprávy o nedostatku respirátorů, roušek a ochranných prostředků učinilo „poplašnou zprávu“ zveřejněním v novinách. 

Jak kauza vznikla: Záchranářka Středočeského kraje Veronika Brožová poslala po vyčerpávající službě e-mail, v němž upozorňovala hejtmanku na nedostatek nezbytných ochranných prostředků pro záchranáře, čímž jsou bezprostředně ohroženi při své práci. Ukázalo se pak, že tyto prostředky k dispozici jsou a jsou průběžně zajišťovány, ale vždy jen v omezeném počtu, na den dva, tedy bez rezerv. 

Údajně nějaký záchranářčin kolega vyvěsil onen dopis od Brožové na Facebook, a tím se rozpoutala poněkud hysterická odezva sdělovacích prostředků, veřejnosti i opozičních politiků. Podle Pokorné podáním trestního oznámení na podezření ze šíření poplašné zprávy se Kraj snažil tuto skandalizaci zastavit. A údajně také, jak mám z důvěryhodného zdroje, obě ženy už si záležitost vysvětlily jako důsledek psychického zatížení a vyčerpání obou, a urovnaly své vztahy.

Nicméně opoziční zastupitelé (STAN, Piráti, ODS…) požadují po Pokorné znění onoho trestního oznámen, protože podle nich jde o důkaz jejího fatálního selhání a trestuhodného pochybení, a tudíž by měla odstoupit. — Jak oni jí pomohli za nouzového stavu? (Odstoupit by měla také za dřívější zneužívání služebního vozu jejím manželem, za to, že je prý arogantní atd.)

Podávání nejrůznějších trestních oznámení se zavedlo jako jakýsi způsob boje mezi pozicí a opozicí, trestní oznámení často rachotívají místo palných zbraní (naštěstí). Postihlo to i autora tohoto článku jako celkem bezvýznamného lokálního politika, a všechna trestní oznámení byla — zatím — Policií odložena. Je to ale otrava, zejména pro Policii.

K té aroganci: Když novinář nebo i občan je vůči politikovi neomalený, drzý a zlý, a politik se ho snaží odrazit, je arogantní. Politik by měl s úsměvem přijímat i kopance do břicha, to je přeci součást výkonu jeho veřejné funkce, za to je z našich daní placen, s tím musí počítat (i když třeba v Zákoně o obcích o tom nic není), ale máme klást takový nárok také na ženy — političky?

Mám s hejtmankou jedinou osobní zkušenost: na setkání s občany našeho městečka ohledně požadavku na zklidnění kamionové dopravy, vybudování objezdu atd., mluvila velice rozumně a snažila se nespokojeným občanům dosti statečně vysvětlit, že ve Středočeském kraji jsou městečka, a není jich málo, kde jsou na tom ještě podstatně hůře než my, čímž je ovšem popuzovala. A není v moci starosty ani hejtmanky vyvěsit na začátek obce značku zákaz vjezdu kamionům.

Domníval jsem se, že ženy nemají takové sklony k papaláštví jako muži. Mají: zneužívání služebního vozidla panem Pokorným je toho projevem. Projevem bohorovnosti.

Na druhé straně: jak se tato kauza tak důsledně, ba docela sveřepě a stále poklesleji rozpracovávala sdělovacími prostředky, původní záměr upozornit na nešvar přerostl v potřebu hejtmanku co nejvíce skandalizovat. Z mého pohledu zneužívání služebního vozu jejím manželem bylo sice hloupé a nesprávné, ale společensky možná méně škodlivé než sama ta skandalizace.

Co je hodno obdivu — nebo zatracení? — je hejtmančino mateřství, které zvládá i při výkonu tak náročné — zejména psychicky — funkce. Může se říci, ano, kvůli svému papalášství obětovává to nejcennější, co má žena dát svému dítěti…

Slovo papaláštví však můžeme zaměnit výrazem kvůli „obětavému výkonu veřejné funkce“ a dále pokračovat ve větě. Nebo také dodat „a snaží se zvládat obě role“. Statečná to žena.

Už nepočítáme s tím, že by někdo mohl „obětavě vykonávat veřejnou funkci“, zní nám to asi uboze i směšně, ale přesto jsou námi zvolení lidé, kteří získáním naší důvěry ve volbách přijali i závazek toho obětavého výkonu. Nevím, ale možná k nim patří, nebo se o to aspoň snaží, hejtmanka Pokorná—Jermanová.

Připomeňme si tu středočeské hejtmany, jak šli za sebou: Bendl, Rath, Řihák, Patera, Pokorná Jermanová. V té řadě ona ovšem patří k lepším, a jako jediná žena.

Od dob někdejší ministryně zdravotnictví Milady Emmerové poněkud sleduji osudy našich političek. Snad kromě jediné, která přemohla prostředí mužské politické neomalenosti coby obávaná herdekbaba, snad všechny političky byly nějak muži vytěsněny z politiky, či odloženy na okraj.

Výjimky ovšem jsou — Jourová. To prostředí je velice nemilosrdné, a stále nemilosrdnější. Stálo by to za studii. Připomenu zde Adrianu Krnáčovou. Skončila odepsána i samotným Hnutím ANO jako naprostá blbkyně, která s Prahou nedokázala udělat vůbec nic. Nyní je tam tedy Hřib — a jak Praha hned poskočila vpřed, že. 

Krnáčovou jsem poněkud sledoval, velice se snažila a podle mého vskutku „obětavě vykonávala veřejnou funkci“. Ubíjeli ji magistrátní protřelí matadoři, bulvárně laděné sdělovací prostředky, ba i ten Babiš.  

Podotýkám, že nejsem volič ANO, a — ve zkratce — považuji našeho premiéra, jinak řepkového magnáta a velkouzenářského krále atd., za podvodníka tak evropského kalibru, že už o tom možná ani neví, a jeví se sám sobě čistým jako lilium. Ale zvolili jste nám ho, tak co; a zase nám ho zvolíte, tak co.

Ovšem připouštím, že někteří veřejní představitelé za Hnutí ANO mohli vstupovat na politické kolbiště s touhou o polepšení politiky. Většinou ale dospějí k opaku.

Uznávám, že tento můj text může být takříkajíc z genderového hlediska pochybný. Totiž jestli můj shovívavý, až blahosklonný postoj a tón není projevem jen jiného druhu mužské povýšenosti. Arogance s opačným znaménkem.

Správně bych měl do hejtmanky Pokorné Jermanové kriticky pálit, jako bychom si byli rovni. Ona „ta jakýsi ten“, a já „ten jakýsi ta“. Toho nejsem schopen. Nemohu za to, že mám pro ni více pochopení než třeba pro dřívějšího Řiháka, abych nemluvil o Rathovi.