Milí čtenáři,
promiňte, prosím, že z tohoto textu není zřejmé, proč jsem ho psala. Podařilo se mi totiž poslat redakci rozepsanou verzi, čímž jsem jí způsobila zbytečnou práci s doplňováním údajů a jmen a výsledek je stejně divný polotovar. Jak věřím, text bude vyměněn, ale možná až zítra. Omlouvám se vám i Míle Palánové.

Milí čtenáři, text byl už vyměněn, takže má předchozí omluva dále neplatí. Ne, že by text nemohl být lepší, ale je to ten, který jsem chtěla publikovat.

Paní Zemančíková, o souvislosti úrovně estetického vnímání populace a jejích politických voleb jsem hned druhý den po posledních volbách sám napsal vlastní text. Dodnes jsem ovšem od redakce DR nedostal žádné vyjádření, jestli o ten text má zájem.

Musí se to vysílat až pozdě v noci, protože kromě lidí, kteří si na to do toho pozdního času počkají, by to nikdo nesledoval. Šťastné údolí nebyl tak šťastný nápad jako Colombo. Myslím, že je to tím, že jde o sociální drama, a ne o detektivku, že tam schází poručík Colombo, který by divákovi zajistil bezpečí.

Sám jsem ze seriálu Šťastné údolí viděl jen upoutávky a všiml jsem si, že u nich moje maminka říká fuj. Schválně jsem se jí zeptal, zda seriál sledovala a jak se jí líbil, přesněji proč se jí nelíbil. Hodnotí ho jako odporný. Vadilo jí, jak tam zabijí mladou policistku a málem i hlavní hrdinku, jak hlavní padouch soustavně uniká spravedlnosti, vysmívá se jí a pořád škodí. Že nakonec hlavní hrdinka hlavního padoucha přece jenom přese všechno po všem tom utrpení dostane, nemohlo dojem napravit. Svět Šťastného údolí je krutý a beznadějný, ovládaný triumfujícím zlem, a jakékoliv vítězství dobra je v něm jen nepatrnou výjimkou, statisticky zanedbatelným vybočením z normy. Nikdo nechce v takovém světě žít a nikdo, kdo si chce u televizní detektivky odpočinout od vlastních starostí, proher a křivd, ho nechce sledovat.

„Dejte lidem to, co chtějí,‟ radí začínajícím spisovatelům Stephen King, „a oni si pak možná vezmou i to, co jim chcete dát.‟

Klasický detektiv přichází zvnějšku do temného příběhu, aby do něj vnesl světlo. Rozluští záhadu, objasní souvislosti, odhalí padoucha a překazí jeho plány. Za vše, co padouch stačil napáchat, než detektiv přišel a dopadl ho, lapený zloduch aspoň zaplatí.

Modernější detektivové, realističtější, lidštější a méně dokonalí, jsou pro toho, kdo si chce odpočinout od vlastních starostí, přijatelní pouze do té míry, do jaké jsou schopni plnit roli ochránců spravedlnosti. Mohou mít nějaké problémy, ale nikdy si je nesmí nechat přerůst přes hlavu, vždycky je musí nějak zvládat nebo o nich aspoň cynicky vtipkovat. Mohou občas dostat výprask, ale musí se všem lumpům dostat na kobylku. Pokud nedokážou zločince předat soudu s dostatečnými důkazy pro spravedlivé odsouzení, musí si najít jinou cestu, třeba i nečestnou a nesportovní kličku, kterou by dali průchod spravedlnosti. Úkolem detektivů je vracet světu ztracenou rovnováhu — a musí to dělat tak, aby čtenář nebo divák mohl věřit, aspoň po dobu strávenou s jejich příběhy, že rovnováha světa je spravedlivá a že vychýlit svět z této rovnováhy nikdy nelze nadlouho.

Osobně jsem si hodně oblíbil seriály Closer a navazující Major Crimes alias „Closer, nové případy‟. Ty moje maminka sleduje ráda. Převážně dodržují základní pravidla klasické detektivky, spravedlnost v nich skoro vždycky vítězí, osobní problémy detektivů nemají převahu nad jejich prací a už vůbec nejsou tak sitcomově vlezlé jako ve Sběratelích kostí, zobrazené policejní procedury působí věrohodně, a ne tak přemrštěně až absurdně jako v oněch Sběratelích kostí a různých amerických CSI a francouzských RIS, a při tom navíc dokáže být seriál zábavný a zároveň ukazovat i různé sociální problémy. Nikdy bych nevěřil, že se dá dostat tolik politické korektnosti a kulturního neomarxismu do fašistické televize Prima.

si se mi tímhle textem nepodařilo říct to, co jsem chtěla. Šťastné údolí je prostě drama, detektivka to ve skutečnosti není, protože od začátku víme, kdo je zločinec a vrah a kdo je v tom příběhu spravedlivý. A nejde ( jako v tom Colombovi, který sem ale nepatří) o to, s jak mimořádným postřehem a bystrou inteligencí detektiv zločince usvědčí, ale o rozvrh a souboj dramatických sil. Já si na tom scénáři vážím schopnosti jeho autorky najít moderní, se současnými poměry rezonující dvojici protihráčů: inteligentního deprivanta s andělsky krásnou tváří a na pohled průměrnou ženu s neobyčejnou vůlí smyslem pro dobro. Obojí je dramaticky zvětšené. Hrdinčina vůle po dobru se projevuje nejen v tom, že je obětavou policistkou, ale i v tom, že vychovává dítě, jehož původ je mírně řečeno problematický, protože je to její vnuk a je mu potřeba dát lásku a šanci ( tohle její bývalý manžel nezvládne). V příběhu je mnoho dalších rovin, například otázka jak se vyrovnat s neštěstím a ztrátou. A vidíme v něm i postavy, které žádnou morálku nemají, přestože fungují ve spořádaném zaměstnání i rodině, a nic ze svých provinění vlastně neuznají, i když jsou z nich usvědčeni a budou potrestáni. Jsou tu ale i obdivuhodné postavy, které se i přes osobní neštěstí doberou odpuštění a síly k dalšímu životu.
Šťastné údolí se v mnohém podobá naší Pustině, je ovšem velký rozdíl v tom, že u Pustiny nevíme, kdo je vrah zmizelé dívky a ve Šťastném údolí to víme od začátku. Reálie příběhu jsou ošklivé, ale samo vyprávění je strhující a velmi lidské. Takové ale přece byly i realistické romány – takový Oliver Twist sice končí pohádkovým happy endem, ale například scéna Faginovy popravy nebo charakter a způsoby lupiče Sykese a jeho zacházení s ženou jsou otřesné dodnes. A čtenáři všech vrstev je četli právě proto, že ukazují život ze všech stran. Je mi líto, že jsme v televizi – i veřejnoprávní –, s jejím obrovským vlivem, dospěli tak daleko, že pokládáme za neúnosné, není-li humanita spojena se sentimentem. Ve Šťastném údolí síla lidskosti a spravedlnost nad zlem vítězí, ne v závěru a definitivně, ale v podstatě toho příběhu.

Tak redakce o ten můj text zájem neprojevila. Pokud by to snad přece jenom ještě někoho zajímalo, tady je link: http://jopol68.npage.de/volbydemokracieakyc.html

Připomněla jste Pustinu, paní Zemančíková. To je příklad, že ne všechno, co nám nabízejí čeští tvůrci, je odpočivně cukrkandlové.
Podobných příkladů z žánru krimi je víc.
Ale vím, o co vám jde. O věčný souboj zastánců lidskosti a spravedlnosti s bezskrupulózními hajzly. O to, že je možné ho vyhrát, když je hlavní hrdina /hrdinka/ dostatečně zabejčilý/á/.
Já osobně miluju jednoho z klasiků hard boiled school, Raymonda Chandlera, který svého hrdinu obdařil pozoruhodnou směsí cynismu a smyslu pro čest a spravedlnost. Sám o Marlowovi napsal:
„Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.“
Myslím, že i moderní televizní krimi by prospělo, kdyby dokázala přivést do děje takovouto víceméně pohádkovou postavu, klidně i v ženském podání. Třeba by pak jeho morální poslání dokázalo spolknout víc diváků, včetně maminky pana Macháčka.

k hollywoodské tradici opravdu patří, že hrdinové jsou chudí a boháči jsou v roli padouchů. Cameron ve filmu o Titanicu se touto konvencí řídil v rozproru se střízlivou historickou reallitou, ve které se muži vyšších vrstev opravdu chovali gentlemansky a většinou zahynuli, zatímco žena a děti přežlii. V tom fllmu je to jinak, pravda o tom, že zásada "noblesa se oblíže" v realitě fungovala, by se nelíbila.

Řekl bych, že seriál o Colombovi na tu americkou konvenci doplácí. Má skvěle vytvořenou postavu detektiva, ale k dobré krimi mu chybí přesvědčoví padouši. Ti panáci, kteří se tam vyskytují, jsou velmi chabí. V opravdové detektivce, kde vrah není znám od začátku by neobstáli, protože divák by snadno vraha poznal podle účesu. ten mají vždy nějak absurdně ulízaný.

Třeba detektivky s Poirotem jsou snobštější, ale v mezích žánru daleko podařenější. Jsou tam zajímaví vrazi i zajímavé zločiny. Obojí v Colombovi chybí, tam se vše točí jen kolem exhibice detektiva.

Ta americká filmová tradice stranit chudým údajně pochází z toho, že Hollywood založili Židé z východní Evropy, kteří ve své původní domovině pocházeli z bídných poměrů a v USA měli postavení společenských páriů, které překonali jen ohromným ekonomickým úspěchem.

Colombovi padouši podle mne nejsou na jedno kopyto. Někteří se povedli. V tom smyslu, že nepředstavují klišoidní zlo, ale ke svému činu měli dobře pochopitelný motiv. To samozřejmě Colomba nezbavuje povinnosti, aby je usvědčil a předal spravedlnosti, přestože z jeho strany cítíme kus sympatií.
To je myslím jedno ze srozumitelných /a podle mne důležitých/ poselství seriálu: můžeš být skvělý umělec, schopný vědec či manažer a k tomu v podstatě fajn člověk, ale jak zabiješ /z jakéhokoli důvodu/, musíš bez odmluv před soud.
Zmačkaný baloňák a rozpadající se kára jsou dobře zapamatovatelné atributy a taky sehrály svou roli, hlavně jako součást mimikri.
Jako jeden z nejzábavnějších momentů si pamatuju, jak Colombo při pátrání málem přišel o baloňák, když mu ho chtěla svléct dobrodějka v útulku pro bezdomovce.

Možná mě zmátl poručík Colombo, to on konec konců dělává s oblibou, ale spíše než na něj jsem reagoval na výtku České televizi, že Šťastné údolí vysílala v pozdních nočních hodinách. Tvrdím, že pořad pro nejširší diváckou obec to není, vycházím přitom z toho, jak jej přijala moje maminka, a spekuluji, v čem asi tak může být problém.

Znechucení mé maminky je fakt, který nelze zpochybnit — lze ho nanejvýš bagatelizovat domněnkou, že moje maminka má obzvlášť špatný vkus, a pro všechny ostatní diváky je Šťastné údolí pořad naprosto skvělý. Má spekulace, že nejširší divácká obec si žádá seriály bezpečné a útěšné jako Colombo nebo Poirot, zatímco Šťastné údolí vytrhuje diváka z pohodlí, zpochybňuje jeho naděje na bezpečí a místo utěšování ho drásá, může být naprosto vedle.

Nevím, v jakém čase vysílala Šťastné údolí BBC, jakou tam mělo sledovanost a jaké vyvolalo divácké ohlasy. Protože jsem je neviděl, nemohu je ani porovnat se seriály České televize, jako byl třeba Rapl, nebo je čerstvá Vzteklina. Pustinu jsem také neviděl, znám ji jen z recenzí, ovšem HBO není stanice pro nejširší diváckou veřejnost, od pořadů HBO se, myslím, přímo očekává trocha elitářství.

Mé mamince se nelíbil ani poručík Backstrom, který mě bavil. Nejspíš jí přišel příliš špinavý a vulgární, s někým takovým by se rozhodně nechtěla přátelit, zatímco mně stačí jeho smysl pro spravedlnost a vůle ji prosadit, abych ho měl rád. V USA asi taky moc neuspěl, když ho zařízli hned po první řadě. Myslím, že Most mamince také příliš nesedl, protože je moc temný; i mně připadal trochu moc překombinovaný, nehledě na to, že odmítl plně uspokojit mou dětinskou zálibu ve šťastných koncích.

Jedním z mála vypravěčů, kterým jsem ochoten prominout i tragické konce, je Akira Kurosawa, ale nedokážu říct proč. Nejsem schopen pojmenovat, co se mi na jeho filmech líbí, a taky by mě nikdy nenapadlo vůbec se na jeho filmy podívat, kdyby Sedm samurajů neproslavil western Sedm statečných, Jodžimba nenapodobil Sergio Leone v Pro hrst dolarů a na DVD se Třemi šupáky ze skryté pevnosti nepsaly Levné knihy něco o předloze pro Hvězdné války. Měl bych si někdy udělat čas, abych dokoukal aspoň svou sbírku Kurosawů z Levných knih, ale už dlouho jsem v jejich přehrávání nepokračoval — čímž se dostávám oklikou ke své domněnce, proč se asi mé mamince nelíbil dánský seriál Vláda. V tom se mi zdálo být dostatek životního optimismu, navzdory všem špinavostem vrcholné politiky, a sympatická nejen hlavní hrdinka, jenže ho člověk musí sledovat soustředěně, nemůže při něm uklízet, vařit, mýt nádobí ani večeřet nebo číst noviny — a to je důležitý požadavek na televizní pořady pro nejširší diváckou obec.

Abych si vybavil něco sociálně méně uhlazeného, co se mé mamince líbilo, musím se vrátit k detektivkám. V naší rodině máme rádi skotského Taggarta, zvlášť proto, že se v tradiční detektivkářské hře s divákem vyrovná i Poirotovi a slečně Marplové od slavné Agathy Christie, proslulé uměním vodit čtenáře za nos.

S otázkou jak dostat k široké divácké obci něco náročnějšího by možná měli těžkou práci i ti nejgeniálnější detektivové. Jako slibná stopa mi připadá mé setkání s Akirou Kurosawou — nejdřív je třeba mít nějakého takového Kurosawu, který se bude divákům líbit, když ho uvidí, byť by je to předem nikdy nenapadlo, a pak se musí divákům šikovně vnutit, třeba tím zařazením do významnějšího vysílacího času — a možná ve spojení s národním sentimentem, když takové hodnotné pořady bude ČT sama produkovat. Když vytvoří nějakou novou blbost, zařadí ji do hlavního vysílacího času, a lidi na tu blbost koukají, protože jsou na novou českou blbost zvědaví — dokonce i když si dopředu říkají, že to bude zase nějaká blbost. Nejsem si ovšem jist, zda by moje maminka přijala lépe českou Pustinu než britské Šťastné údolí.

Anebo je tu ten přístup podle Stephena Kinga — nenutit obecenstvo k experimentům, nijak výrazně je neznepokojovat, dát mu to, co od nenáročné televizní zábavy očekává, a přibalit nějaké to umění a myšlenky jako pozornost podniku. Na horory, jakými se proslavil Stephen King, si nepotrpíme ani já ani maminka, ale za pěkný příklad takové vstřícnosti k obecenstvu, spojení nenáročné zábavy s nenápadnými hodnotami, bych označil dobrodružné sci-fi Lois McMaster Bujoldové. Příběhy Milese Vorkosigana jsou na první pohled tak jednoduše zábavné, čtenářsky naprosto nenáročné, až jsem se je nějakou dobu bál doporučovat přátelům, aby tím neutrpěla má důstojnost, a dlouho mi trvalo, než jsem se zamyslel nad tím, proč má autorka početnou sbírku ocenění, proč získala hned několikrát nejenom Huga, o kterém hlasují čtenáři, ale i Nebulu udělovanou americkými kritiky. I dobré umění může obstát jako dobrý kýč.