Televizní verze zodpovědnosti

Alena Zemančíková

Co nám detektivní seriály ve veřejnoprávní televizi napovídají o společnosti a jejím rozvrstvení a jaké vzory hrdinů v nich můžeme najít?

Ráda se dívám v televizi na dramatickou tvorbu a poměřuji její kvalitou úroveň celého média. Vysloveně mě baví, jak scenáristé televizních filmů, seriálů, detektivek a dramatizací reflektují současnou realitu, a mám radost, když vidím, že jsou si vědomi jisté odpovědnosti za atmosféru ve společnosti. Je to často schéma, ale vždyť televizní seriál nebo detektivka nepředstírají, že jsou velkým uměním. Jsou ale každopádně uměním velmi vlivným.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Báječným zážitkem dnes už pro pamětníky je seriál s poručíkem Colombem. Nejen kvůli Peteru Falkovi, ale i kvůli jeho dabérovi Dalimilu Klapkovi (slavnější Petr Haničinec byl mnohem slabší a navíc v tom dabingu šišlá). Colombovo opakované vítězství nad podlým boháčem, který jím pohrdá už rovnou kvůli jeho autu, baloňáku, jeho nejapným otázkám a řečem o manželce je předem dané, ostatně vidíme, jak ke zločinu došlo, a přesto nás to baví sledovat (mě tedy také kvůli přehlídce módy a reálií 70. let v Los Angeles).

Podařilo se vytvořit dokonalý identifikační vzor, postavu, která svou vysokou inteligenci a hlubokou humanitu obléká do ošumělého kabátu a buranské neodbytnosti, jejíž trapnost zesiluje četnými omluvami a obdivnými výroky na adresu majetku, interiéru, auta, manželky, dovedností vraha (o němž to už víme). Jak je to povzbudivé a geniální a zopakovat se to nedá!

Já na tom ale vždy znovu obdivuji geniální nápad, jak bez explicitních proklamací dát v masovém médiu na vědomí, že společnost je třídně rozdělená, že prostota je ctnost a s bohatstvím se pojí pýcha. Moc by mě zajímala studie, která by sdělila, jaký vliv na obecné vědomí tenhle slavný krimiseriál a jeho protagonista v 70. letech 20. století v USA měly.

Velice podobně, byť ne s tak hvězdným výsledkem, si počíná scénáristický team nejpopulárnějších detektivek německé veřejnoprávní televize ARD Tatort — Místo činu. Některé z nich jsme v naší televizi viděli, v současnosti se ale už jen reprízují díly staré, i když i na těch se fenomén společenského odrazu v mainstreamové kultuře dá sledovat. Policisté z tohoto seriálu jsou obyčejní lidé s všelijakými soukromými problémy, často jsou to ženy, významnou roli hraje únava, bezradnost, anti-estetika městských bezútěšných čtvrtí, průmyslových měst, překladišť a přístavů.

Zásadní etika těchto — jistě ne realistických, ale ze skutečných případů vycházejících případů — (protože tolik zločinů by si nikdo nevymyslel) — že viníkem nikdy není někdo, kdo je úplně na dně společenské hierarchie. Může být do případu zapleten, může být k něčemu zneužit, ale nikdy není tím hlavním padouchem. Prostě proto, že taková je zodpovědnost veřejnoprávního média, nepřisluhovat mocným a nekopat do slabších.

Naše detektivky, ale aspoň ty ve veřejnoprávní televizi, tuhle etiku respektují také. Zatím však ještě žádný tým nedokázal vytvořit přesvědčivého hrdinu — v tomhle případě detektiva — který by nebyl ani hezký ani dokonalý, měl plnou hlavu starostí a žil v neutěšeném kraji, a přes všechny své chyby měl plné divákovy sympatie. A hlavně souznění s jeho situací. U nás to nakonec musí být trochu tajemný, vzdělaný a téměř navenek dokonalý Ivan Trojan nebo Ondřej Vetchý, dva idoly, každý pro jiné publikum, ale důležité je, že idoly.

Šťastné údolí

Aspergerovým syndromem poznamenaná Saga Norén z dánsko-švédského Mostu nebo Katherine Cawoodová z britského Šťastného údolí žádnými idoly nejsou. Jedna ukazuje, jak vysoká inteligence bez náležité emocionální podpory působí potíže a komplikuje život tomu, kdo je takovými vlastnostmi vybaven. Druhá zobrazuje samostatnou pracující ženu, suverénní profesionálku, babičku ve věku, kdy má stále potřebu žít své ženství, truchlící a neúspěšnou matku.

byčejná policistka, která to nevzdá. Foto Česká televize

Seriál britské BBC Šťastné údolí, kde je hrdinkou policistka Catherine Cawoodová, bez opěrných pomůcek výstředních vlastností hrdiny, je podle mého mínění obdivuhodné dílo. Catherine poznáváme jako obyčejnou, nijak hezkou ženu středních let. Ve dvou sériích, které šly v naší televizi, vede zejména boj s deprivantem, který jí znásilnil dceru a ta pak, když se jí narodilo dítě, spáchala sebevraždu.

Tommy Lee Royce je velmi pohledný mladík (a populární herec v opravdu odporné roli), dokáže svádět nejen ženy, ale i svého syna, když na něj přijde, je to nebezpečný, docela inteligentní, úplně bezcitný a osobnostně deformovaný zločinec, který vůbec žádný smysl pro morální kategorie nemá. Už tenhle rozvrh — unavená, nepohledná, stárnoucí policistka a grázl s tváří jako anděl!

Název Šťastné údolí je nejvýše ironický, v tom konci Anglie, kde se to odehrává, není šťastný nikdo (název ostatně souvisí s drogovou problematikou, kterou otevírá v expozici). Oblast se potýká s projevy globálního kapitalismu, vše tradiční je v rozkladu, město je nehezké, krajina by byla krásná, kdyby v ní nebylo tolik ohavných sociálních jevů, životy lidí jsou všední a utrmácené. Catherine má sestru, která se potýká s alkoholem, exmanžela, který se odmítl starat o dítě jejich zemřelé dcery a odešel za jinou, a hlavně vnuka Ryana, který má geny svého otce a pokud jde o jeho vývoj, jsou největší důvody k obavám. Které chlapec svými projevy a chováním nikterak nerozptyluje.

Catherine to nevzdá, i když má s vnukem konflikty, i když je sama, i když ji zločinec při zásahu málem zabije. I když nemá žádnou podporu svých nadřízených (což je ovšem moment, který k mainstreamové detektivce patří, byť už by to taky mohl někdy někdo otočit jiným směrem), i když se inteligentnímu, ale morálně invalidnímu Tommymu Lee Royceovi podaří s pomocí jedné zakomplexované učitelky obrátit Ryana na svou stranu.

Je to obyčejná ženská, která není lepší než chlapi kolem, která ani není bůhvíjak ušlechtilá, prostě ji žene čirá lidská nenávist k někomu, kdo strašně ublížil její dceři. A druhá věc, která ji pohání, je vůle ochránit vnuka Ryana, postarat se o něj, vychovat ho, ať už to dopadne jakkoliv. Catherine je ale dost profesionální na to, aby osobní neštěstí nepřeměnila v osobní pomstu (i když s tím pokušením musí bojovat).

Nejen že má seriál skvělou hrdinku, má také skvělou představitelku Sarah Lancashirovou. A především scenáristku Sally Wainwrightovou.

Závody v pitvoření

Po prezidentské volbě se vede mnoho úvah o tom, jak jsme zanedbali venkov a jak toho využil Miloš Zeman ke svému vítězství. Já mám na to i televizní teorii: lidé na venkově, kteří, (nevím, jestli si to vedení našich televizních stanic uvědomují) — opravdu jsou co do kulturní nabídky závislí na televizi — jsou tak dlouho zásobováni nejrůznějšími zábavnými pořady, kde se všichni pitvoří a předhánějí (i dříve respektu hodní herci) ve vymýšlení nepředstavitelných hovadin, kde v zábavných talk show na sebe lidé štěkají a lehce se urážejí (tuhle jsem sledovala Karla Šípa a nevěřila vlastním očím, jak vystupuje jako sexistický dědek), kde v sitcomech jsou všichni nějak blbí a všechno to jeví známky nulové inscenační péče a otravné scénografie a děje, ve kterém o nic nejde — promiňte, začnu novou větu.

Lidé na venkově, závislí co do nabídky dramatického žánru a zábavného žánru na televizi — jsou zpracováni k tomu, že není třeba nic brát vážně. Že život je jako sitcom, není to skutečné, nic z toho neplyne, nikdo nenese následky, a podle toho se zachovají i při tak zásadním politickém aktu, jako jsou volby. Debata kandidátů je ve stejné pozici jako nějaká Partička nebo Show Jana Krause a nějak zapomeneme, že požadavek na osobu, která nás má reprezentovat, by snad měl mít jiné nároky.

Postavy ze Šťastného údolí nejsou žádné vzory, moc ten život nezvládají a mají mnoho trápení. Některé, jako třeba kolega detektiv z druhé série, se do trápení zaplete tak dalece, že se stane vrahem. V díle pro nejširší diváckou obec BBC 1 se ale podařilo stvořit identifikační vzor pro diváky, kteří to mají podobně těžké, podařilo se je povzbudit a připomenout, na čem v životě opravdu záleží. Obyčejní lidé tady mají veškerou důstojnost (a je skoro už protivné připomínat, že hrdinkou i scénáristkou je žena) a masové médium dává najevo, že na ně myslí.

Ani by nevadilo, že jsme nic takového u nás nevytvořili, stačí, že ČT seriál koupila a opatřila dabing (mimochodem, překvapivá Zlata Adamovská jako český hlas Catherine). Ale proč se to musí vysílat až v noci, zatímco ve 20:00 jde obehraná repríza, to člověk nepochopí.

Většina obyvatel České republiky žije svůj život na periférii, ať už ve velkoměstě, nebo na venkově. Je nejen potřebné, ale vrcholně zajímavé se tím zabývat. Dramatická tvorba středního proudu má schopnost vytvářet identifikační typy a pracovat s nimi ku prospěchu společnosti. S tím souvisí poctivé vytváření jejího co možná spravedlivého obrazu (v mainstreamu může být dokonce i trochu zjednodušený). Morální souřadnice jsou při tom nutnou podmínkou. Intelektuálské provokace tu nemají místo. Když se to umí, je to napínavé a zábavné stejně jako blbosti, které tak marnotratně vysíláme s předpokladem, že to lidé chtějí.

    Diskuse
    AZ
    February 5, 2018 v 10.1
    Milí čtenáři,
    promiňte, prosím, že z tohoto textu není zřejmé, proč jsem ho psala. Podařilo se mi totiž poslat redakci rozepsanou verzi, čímž jsem jí způsobila zbytečnou práci s doplňováním údajů a jmen a výsledek je stejně divný polotovar. Jak věřím, text bude vyměněn, ale možná až zítra. Omlouvám se vám i Míle Palánové.
    AZ
    February 6, 2018 v 18.1
    Milí čtenáři, text byl už vyměněn, takže má předchozí omluva dále neplatí. Ne, že by text nemohl být lepší, ale je to ten, který jsem chtěla publikovat.
    Paní Zemančíková, o souvislosti úrovně estetického vnímání populace a jejích politických voleb jsem hned druhý den po posledních volbách sám napsal vlastní text. Dodnes jsem ovšem od redakce DR nedostal žádné vyjádření, jestli o ten text má zájem.
    February 11, 2018 v 22.47
    Maminka říká fuj
    Musí se to vysílat až pozdě v noci, protože kromě lidí, kteří si na to do toho pozdního času počkají, by to nikdo nesledoval. Šťastné údolí nebyl tak šťastný nápad jako Colombo. Myslím, že je to tím, že jde o sociální drama, a ne o detektivku, že tam schází poručík Colombo, který by divákovi zajistil bezpečí.

    Sám jsem ze seriálu Šťastné údolí viděl jen upoutávky a všiml jsem si, že u nich moje maminka říká fuj. Schválně jsem se jí zeptal, zda seriál sledovala a jak se jí líbil, přesněji proč se jí nelíbil. Hodnotí ho jako odporný. Vadilo jí, jak tam zabijí mladou policistku a málem i hlavní hrdinku, jak hlavní padouch soustavně uniká spravedlnosti, vysmívá se jí a pořád škodí. Že nakonec hlavní hrdinka hlavního padoucha přece jenom přese všechno po všem tom utrpení dostane, nemohlo dojem napravit. Svět Šťastného údolí je krutý a beznadějný, ovládaný triumfujícím zlem, a jakékoliv vítězství dobra je v něm jen nepatrnou výjimkou, statisticky zanedbatelným vybočením z normy. Nikdo nechce v takovém světě žít a nikdo, kdo si chce u televizní detektivky odpočinout od vlastních starostí, proher a křivd, ho nechce sledovat.

    „Dejte lidem to, co chtějí,‟ radí začínajícím spisovatelům Stephen King, „a oni si pak možná vezmou i to, co jim chcete dát.‟

    Klasický detektiv přichází zvnějšku do temného příběhu, aby do něj vnesl světlo. Rozluští záhadu, objasní souvislosti, odhalí padoucha a překazí jeho plány. Za vše, co padouch stačil napáchat, než detektiv přišel a dopadl ho, lapený zloduch aspoň zaplatí.

    Modernější detektivové, realističtější, lidštější a méně dokonalí, jsou pro toho, kdo si chce odpočinout od vlastních starostí, přijatelní pouze do té míry, do jaké jsou schopni plnit roli ochránců spravedlnosti. Mohou mít nějaké problémy, ale nikdy si je nesmí nechat přerůst přes hlavu, vždycky je musí nějak zvládat nebo o nich aspoň cynicky vtipkovat. Mohou občas dostat výprask, ale musí se všem lumpům dostat na kobylku. Pokud nedokážou zločince předat soudu s dostatečnými důkazy pro spravedlivé odsouzení, musí si najít jinou cestu, třeba i nečestnou a nesportovní kličku, kterou by dali průchod spravedlnosti. Úkolem detektivů je vracet světu ztracenou rovnováhu — a musí to dělat tak, aby čtenář nebo divák mohl věřit, aspoň po dobu strávenou s jejich příběhy, že rovnováha světa je spravedlivá a že vychýlit svět z této rovnováhy nikdy nelze nadlouho.

    Osobně jsem si hodně oblíbil seriály Closer a navazující Major Crimes alias „Closer, nové případy‟. Ty moje maminka sleduje ráda. Převážně dodržují základní pravidla klasické detektivky, spravedlnost v nich skoro vždycky vítězí, osobní problémy detektivů nemají převahu nad jejich prací a už vůbec nejsou tak sitcomově vlezlé jako ve Sběratelích kostí, zobrazené policejní procedury působí věrohodně, a ne tak přemrštěně až absurdně jako v oněch Sběratelích kostí a různých amerických CSI a francouzských RIS, a při tom navíc dokáže být seriál zábavný a zároveň ukazovat i různé sociální problémy. Nikdy bych nevěřil, že se dá dostat tolik politické korektnosti a kulturního neomarxismu do fašistické televize Prima.
    AZ
    February 12, 2018 v 9.45
    si se mi tímhle textem nepodařilo říct to, co jsem chtěla. Šťastné údolí je prostě drama, detektivka to ve skutečnosti není, protože od začátku víme, kdo je zločinec a vrah a kdo je v tom příběhu spravedlivý. A nejde ( jako v tom Colombovi, který sem ale nepatří) o to, s jak mimořádným postřehem a bystrou inteligencí detektiv zločince usvědčí, ale o rozvrh a souboj dramatických sil. Já si na tom scénáři vážím schopnosti jeho autorky najít moderní, se současnými poměry rezonující dvojici protihráčů: inteligentního deprivanta s andělsky krásnou tváří a na pohled průměrnou ženu s neobyčejnou vůlí smyslem pro dobro. Obojí je dramaticky zvětšené. Hrdinčina vůle po dobru se projevuje nejen v tom, že je obětavou policistkou, ale i v tom, že vychovává dítě, jehož původ je mírně řečeno problematický, protože je to její vnuk a je mu potřeba dát lásku a šanci ( tohle její bývalý manžel nezvládne). V příběhu je mnoho dalších rovin, například otázka jak se vyrovnat s neštěstím a ztrátou. A vidíme v něm i postavy, které žádnou morálku nemají, přestože fungují ve spořádaném zaměstnání i rodině, a nic ze svých provinění vlastně neuznají, i když jsou z nich usvědčeni a budou potrestáni. Jsou tu ale i obdivuhodné postavy, které se i přes osobní neštěstí doberou odpuštění a síly k dalšímu životu.
    Šťastné údolí se v mnohém podobá naší Pustině, je ovšem velký rozdíl v tom, že u Pustiny nevíme, kdo je vrah zmizelé dívky a ve Šťastném údolí to víme od začátku. Reálie příběhu jsou ošklivé, ale samo vyprávění je strhující a velmi lidské. Takové ale přece byly i realistické romány – takový Oliver Twist sice končí pohádkovým happy endem, ale například scéna Faginovy popravy nebo charakter a způsoby lupiče Sykese a jeho zacházení s ženou jsou otřesné dodnes. A čtenáři všech vrstev je četli právě proto, že ukazují život ze všech stran. Je mi líto, že jsme v televizi – i veřejnoprávní –, s jejím obrovským vlivem, dospěli tak daleko, že pokládáme za neúnosné, není-li humanita spojena se sentimentem. Ve Šťastném údolí síla lidskosti a spravedlnost nad zlem vítězí, ne v závěru a definitivně, ale v podstatě toho příběhu.
    JP
    February 12, 2018 v 12.36
    Volby, demokracie a kýč
    Tak redakce o ten můj text zájem neprojevila. Pokud by to snad přece jenom ještě někoho zajímalo, tady je link: http://jopol68.npage.de/volbydemokracieakyc.html
    Připomněla jste Pustinu, paní Zemančíková. To je příklad, že ne všechno, co nám nabízejí čeští tvůrci, je odpočivně cukrkandlové.
    Podobných příkladů z žánru krimi je víc.
    Ale vím, o co vám jde. O věčný souboj zastánců lidskosti a spravedlnosti s bezskrupulózními hajzly. O to, že je možné ho vyhrát, když je hlavní hrdina /hrdinka/ dostatečně zabejčilý/á/.
    Já osobně miluju jednoho z klasiků hard boiled school, Raymonda Chandlera, který svého hrdinu obdařil pozoruhodnou směsí cynismu a smyslu pro čest a spravedlnost. Sám o Marlowovi napsal:
    „Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.“
    Myslím, že i moderní televizní krimi by prospělo, kdyby dokázala přivést do děje takovouto víceméně pohádkovou postavu, klidně i v ženském podání. Třeba by pak jeho morální poslání dokázalo spolknout víc diváků, včetně maminky pana Macháčka.
    February 12, 2018 v 19.58
    Tradice Hollywoodu
    k hollywoodské tradici opravdu patří, že hrdinové jsou chudí a boháči jsou v roli padouchů. Cameron ve filmu o Titanicu se touto konvencí řídil v rozproru se střízlivou historickou reallitou, ve které se muži vyšších vrstev opravdu chovali gentlemansky a většinou zahynuli, zatímco žena a děti přežlii. V tom fllmu je to jinak, pravda o tom, že zásada "noblesa se oblíže" v realitě fungovala, by se nelíbila.

    Řekl bych, že seriál o Colombovi na tu americkou konvenci doplácí. Má skvěle vytvořenou postavu detektiva, ale k dobré krimi mu chybí přesvědčoví padouši. Ti panáci, kteří se tam vyskytují, jsou velmi chabí. V opravdové detektivce, kde vrah není znám od začátku by neobstáli, protože divák by snadno vraha poznal podle účesu. ten mají vždy nějak absurdně ulízaný.

    Třeba detektivky s Poirotem jsou snobštější, ale v mezích žánru daleko podařenější. Jsou tam zajímaví vrazi i zajímavé zločiny. Obojí v Colombovi chybí, tam se vše točí jen kolem exhibice detektiva.
    February 12, 2018 v 20.16
    Ta americká filmová tradice stranit chudým údajně pochází z toho, že Hollywood založili Židé z východní Evropy, kteří ve své původní domovině pocházeli z bídných poměrů a v USA měli postavení společenských páriů, které překonali jen ohromným ekonomickým úspěchem.
    Colombovi padouši podle mne nejsou na jedno kopyto. Někteří se povedli. V tom smyslu, že nepředstavují klišoidní zlo, ale ke svému činu měli dobře pochopitelný motiv. To samozřejmě Colomba nezbavuje povinnosti, aby je usvědčil a předal spravedlnosti, přestože z jeho strany cítíme kus sympatií.
    To je myslím jedno ze srozumitelných /a podle mne důležitých/ poselství seriálu: můžeš být skvělý umělec, schopný vědec či manažer a k tomu v podstatě fajn člověk, ale jak zabiješ /z jakéhokoli důvodu/, musíš bez odmluv před soud.
    Zmačkaný baloňák a rozpadající se kára jsou dobře zapamatovatelné atributy a taky sehrály svou roli, hlavně jako součást mimikri.
    Jako jeden z nejzábavnějších momentů si pamatuju, jak Colombo při pátrání málem přišel o baloňák, když mu ho chtěla svléct dobrodějka v útulku pro bezdomovce.
    + Další komentáře