Už dlouho jsem neměl takovou chuť napsat něco o filmu jako po shlédnutí Prezident Blaník, který vstupuje do kin. Jeho režisér Marek Najbrt je původně absolventem dokumentu, ale primárně se věnuje hranému filmu nebo televizní dramatice. Má zkušenosti i s divadlem a právě v projektu Kancelář Blaník i s tvrobou pro internet. S jádrem svého týmu tuto postavu vymyslel a projekt rozpracovali doslova na koleně, v kanceláři produkce Negativ v pražské Ostrovní ulici, dnes již svého typu legendáním prostorem.

Atmosféra v českém hraném filmu po listopadu 89 často připomíná druholigový klub, který v minulosti poměrně dlouhá období hrával první ligu, ale ztratil něco základního, co mu brání se tam přehoupnout zpět. Z instrumentálního hlediska se často mluví o nedostatku dobrých scénářů a problému vytíženosti herců (v době státní kinematografie měl Barrandov kolem 200 zaměstnaných herců, kteří byli primárně k dispozici pro film, dnes je film pro herce vázané v divadlech, seriálech a reklamách až na posledním místě) nebo o nedostatku financí.

↗

Jasná naděje, že to s námi nemusí být tak zlé. Foto Prezdentblanikfilm.cz

V posledních letech byly ale na řadě festivalů oceňovány i nízkorozpočtové filmy, často stojící i na nehercích nebo jejich kombinaci s herci. Některé s vysloveně improvizovaným scénářem, což je z podstaty věci i případ filmu Prezident Blaník.

Považuji za jisté, že hlavní problém vězí v jádru věci: film se musí podstatným způsobem dotýkat reality a jejích témat, bez ohledu na to, jestli se to děje cestou dokumentu nebo fikce, jestli prizmatem dramatu nebo komedie, jestli je film narativní více či méně, jestli se to děje přímočaře nebo s metaforickým či poetickým odstupem. Ta nejlepší díla se navíc nejenom „dotýkají“ reality, ale přímo rozdávají rány. Takové, které otřesou zaujatým mozkem diváků a nutí je myslet. Přes možné počáteční problémy v jejich přijetí nakonec mohou mít úspěch jak u inteligentní kritiky, tak u masového publika.