Třiadvacetiminutový film Bo Hai (v překladu Otec Hai), který měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Ji.hlava, je sice hraným snímkem, ale zakládá se na situacích, které se reálně staly. Do hlavních rolí obsadil sedmadvacetiletý Dužan Duong svého otce a bratra. Zatímco mladý Viet ve volném čase tancuje nebo hulí s kamarády na střeše večerky, otec Hai pracuje a snaží se co nejvíc zaměstnat i svého syna. Filmem o mezigeneračním a zároveň mezikulturním nedorozumění chtěl Duong vysvětlit svému otci pocity, o kterých mu v reálném životě povědět nedokázal.

Pochopil otec, cos mu chtěl snímkem Bo Hai říct?

Myslím, že to táta pobírá velmi dobře. Jen se o těch věcech nebavíme. Na film se podívá, ale řekne „hm“ a jde dál.

Z čeho tedy usuzuješ, že to pochopil?

Jde o změnu přístupu vůči mně a mým sourozencům. Táta nás teď víc toleruje, víc nás podporuje ve věcech, které děláme, i když zrovna neodpovídají jeho představám. Na začátku bylo rodičům jedno, že dělám filmy. Teď to ví celá komunita. Myslím, že jsou na mě pyšní, i když to neřeknou. To je taková vietnamská zásada, že se nechválíte.

Situace, že rodiče pozorují volnočasové aktivity svých dospívajících potomků se znepokojením, se ale netýká pouze vietnamských rodin.

Jasně, střet generací a nedorozumění mezi dětmi a rodiči je univerzální téma, ale u nás je ještě výraznější kvůli kultuře. My s bráchou nejsme Vietnamci, jsme Češi, jen vypadáme trochu jinak. A rodiče pracují tak moc, že si uvědomí až po dvaceti letech, že jejich děti nejsou Vietnamci, jak si vysnili. Takže u nás vzniká i mezikulturní pnutí.

Takže významnou příčinou je, že vietnamští rodiče pořád pracují?