Třiadvacetiminutový film Bo Hai (v překladu Otec Hai), který měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Ji.hlava, je sice hraným snímkem, ale zakládá se na situacích, které se reálně staly. Do hlavních rolí obsadil sedmadvacetiletý Dužan Duong svého otce a bratra. Zatímco mladý Viet ve volném čase tancuje nebo hulí s kamarády na střeše večerky, otec Hai pracuje a snaží se co nejvíc zaměstnat i svého syna. Filmem o mezigeneračním a zároveň mezikulturním nedorozumění chtěl Duong vysvětlit svému otci pocity, o kterých mu v reálném životě povědět nedokázal.

Pochopil otec, cos mu chtěl snímkem Bo Hai říct?

Myslím, že to táta pobírá velmi dobře. Jen se o těch věcech nebavíme. Na film se podívá, ale řekne „hm“ a jde dál.

Z čeho tedy usuzuješ, že to pochopil?

Jde o změnu přístupu vůči mně a mým sourozencům. Táta nás teď víc toleruje, víc nás podporuje ve věcech, které děláme, i když zrovna neodpovídají jeho představám. Na začátku bylo rodičům jedno, že dělám filmy. Teď to ví celá komunita. Myslím, že jsou na mě pyšní, i když to neřeknou. To je taková vietnamská zásada, že se nechválíte.

Situace, že rodiče pozorují volnočasové aktivity svých dospívajících potomků se znepokojením, se ale netýká pouze vietnamských rodin.

Jasně, střet generací a nedorozumění mezi dětmi a rodiči je univerzální téma, ale u nás je ještě výraznější kvůli kultuře. My s bráchou nejsme Vietnamci, jsme Češi, jen vypadáme trochu jinak. A rodiče pracují tak moc, že si uvědomí až po dvaceti letech, že jejich děti nejsou Vietnamci, jak si vysnili. Takže u nás vzniká i mezikulturní pnutí.

Takže významnou příčinou je, že vietnamští rodiče pořád pracují?

Jo. Od malička nás vychovávaly české chůvy, ty nás vlastně vytvořily.

Ve vietnamské kultuře se přitom rodině přikládá velký význam, ne?

Jasně, je to dost paradoxní. Táta se sem přistěhuje, obětuje svůj život, abychom se my měli dobře a všechno dělá ve jménu rodiny. A po několika letech zjistí, že jeho rodina není úplně funkční.

A když to zjistí, změní se něco?

Nemůžu mluvit za všechny vietnamské rodiny, jen za naši. A u nás se to dost zlepšuje, jsme si teď i díky našim filmům mnohem bližší, víc se poznáváme. S tátou jsme točili deset dnů v kuse šestnáct hodin denně. Museli jsme spolu komunikovat, i když nemluvím dobře vietnamsky. Trošku jinak to má ségra, tu nevychovala chůva, vlastně vyrostla v krámě, takže má k rodičům blíž a umí i slušně vietnamsky.

Od toho jsou děti, aby se zaintegrovaly

Cítíš se jako Čech. Co podle tebe určuje národnost?

Pro mě je určující jazyk, ve kterém přemýšlím. Nejsem ale samozřejmě stoprocentní Čech, mám v sobě i „vietnamství“. Mám třeba hrozně rád vietnamské jídlo - a jídlo lidi dost spojuje.

Jak se cítíš ve Vietnamu?

Když jsem byl malý, hrozně jsem se Vietnamu bál. Byl jsem zvyklý na sterilní české prostředí, na uklizenost a koberečky. Pak jsem přiletěl do Vietnamu a po zemi běžel šváb, na zdi obří pavouci. Ale čím jsem byl starší, tím spíš jsem viděl ve Vietnamu výhody. Pořád jíš, poznáváš krajinu, my třeba hrozně rádi jezdíme na motorkách.

A vznikají tam díky tvému vzdálení se vietnamské kultuře situace, které ti nejsou příjemné?

Třeba v kavárně si objednám vietnamsky, ale kavárník pozná, že jsem Vietnamec žijící jinde. Takže mě natáhne. To jsou situace, které mi nejsou příjemné. Když Vietnamci poznají, že nejsme „praví Vietnamci“ a dívají se na nás trošku jinak, vidí v nás profit.

Jsou tady tvoji rodiče šťastní, nebo se spíš upínají k návratu do Vietnamu?

Dřív říkali, že až budeme s bráchou soběstační, nechají nás tady a vrátí se. Ale poslední dobou se mi zdá, že jsou tu šťastnější a šťastnější. Předtím táta pracoval pořád. Najednou začal chodit na tenis a pod krámem si udělal karaoke místnost, kde se Vietnamci sdružují. Na Praze 10, kde působíme, je večerek několik a jsou navzájem spřízněné. Mám pocit, že je to tu začíná bavit. Ale berou to tak, že od toho jsou děti, aby se zaintegrovaly. Rodiče jsou separátní skupinka, která chce mít svůj klid.

Být trošku rasista je dnes málem mainstream. Vnímáš, že se nálada ve společnosti mění i vůči vám?

Když Čechům sloužíš, máš večerky a phočka, mají tě rádi. Sice nás neznají, ale máme furt otevřeno a oni si mohou kdykoliv koupit cigarety, levné hadry nebo se dobře najíst. Je to takový pozitivní rasismus. Díky tomu se s těžkým rasismem nesetkáváme. Když jsem vyrůstal, jemný rasismus byl běžný víc. Před dvaceti lety jsme byli atrakce. Teď umíme česky a lidé si zvykají, že jsou tu i Češi, kteří jsou žlutí.