Palcový titulek v Lidových novinách z 9. května zní: „Češi se bojí žít s jinými lidmi“. Článek, který následuje, vychází z průzkumu veřejného mínění, provedeného agenturou STEM, který si objednalo ministerstvo vnitra. Vyplývá z něj, mimo jiné, že většina Čechů nestojí o „odlišné“, přičemž nejvíc jim vadí Romové, Čečenci, Arabové, Afghánci, ale také Ukrajinci, Rusové, Číňané a Vietnamci.

Průzkum jenom potvrzuje, co už víme z mnoha průzkumů předešlých. Z nich také víme, že Češi mají mezi národy celého světa nejraději sami sebe.

Výše uvedená zjištění se vztahují k českým Romům nebo k lidem, kteří přicházejí žít do České republiky, jenže lze bohužel argumentovat, že „strach žít s jinými“ se v případě Čechů evidentně vztahuje na mnohem širší okruh etnik a národů, než vyplývá z průzkumu STEM. Vztahuje se totiž i na chování České republiky v rámci Evropské unie, v níž jednáme tak, jako by koexistence s jinými byla tím posledním, co si přejeme.

Občanská demokratická strana, některé mimoparlamentní politické strany i prezident Václav Klaus se na hluboce zakořeněném českém „strachu z jiných“ nejen politicky přiživují, ale ještě ho dále posilují. Když se má Česká republika rozhodnout k podpoře nějaké evropské iniciativy, jejímž cílem je třeba jen formální vyjádření solidarity s ostatními zeměmi, můžeme si být jisti, že v ní bude.

Česká vláda bude zaručeně hledat především všemožné nástrahy, rizika i nevýhody pro Českou republiku.

Strach z jiných se v tomto kontextu projevuje i jinak: například brbláním sílících řad českých euroskeptiků nad údajnou neschopností Evropské unie poradit si efektivně s tím či oním — třeba s finančními karamboly v Řecku, Irsku nebo Portugalsku. Že bychom sami nějak konstruktivně do debaty na téma „co dělat“ přispěli, o tom nemůže být řeči.

Když se v reakci na problémy EU vcelku logicky ozývají argumenty, že neschopnost Unie řešit některé problémy souvisí s neochotou pokročit o kus dál v politické integraci, která by umožnila pružnější rozhodování, můžeme si být pro změnu jistí, že případná další politická integrace bude stejnými lidmi, kteří žehrají na neschopnost EU řešit problémy, jakož i na její údajný demokratický deficit, odmítnuta s tím, že se nejspíš jedná o nějakou záludnou snahu německo-francouzského tandemu ovládnout zbytek Evropy.

V odmítání produktivní koexistence Čechů s „jinými“ se skrývá podivná ambivalence. Většině lidí v České republice rozhodně nikterak nevadí, že jejich země obdrží v letech 2006—2013 od „jiných“ finanční pomoc ve výši několika set miliard. Když ale EU vyžaduje na oplátku dodržování určitých standardů, například i kvůli strachu z korupčního jednání a defraudace evropských peněz, lze zaslechnout stížnosti, že nám kdosi z Bruselu chce diktovat.

Ambivalenci lze najít i v postojích vůči etnikům a přistěhovalcům, jimiž se zabývá výše zmíněný průzkum. Romové jsou podle 83 procent Čechů nepřizpůsobiví, ale přitom většina lidí nijak neprotestuje proti politice státu, která nejrůznějšími způsoby — od diskriminačních postupů ve vzdělávání až po vytváření nových ghett — Romům ztěžuje, aby se do většinové společnosti integrovat mohli.

Stejně ambivalentní je postoj k ekonomickým migrantům. Jejich levná pracovní síla přispívá nepochybně k ekonomickému růstu země, což většině nevadí, ale proč nemohou být, proboha, zároveň stejní jako „my“? Co na tom, že kdyby byli se vším všudy jako my, jen stěží by se nechali vykořisťovat pochybnými pracovními agenturami, žili v ponižujících podmínkách, a ještě čelili pravidelným nájezdům cizinecké policie.

Ti „jiní“ jsou dobří na to, aby „nám“ — ať už v podobě evropských fondů nebo levné pracovní síly — zvyšovali životní úroveň, ale zároveň „nám“ nahánějí strach. To je reakce z psychologického hlediska pochopitelná, a nikoliv jen specificky „česká“.

Specificky česká je ovšem snaha čelit těmto trendům, kterým se v procesu akcelerující globalizace nevyhneme, strkáním hlav do písku. Výsledkem je, že v EU tak nějak jsme a tak nějak nejsme nebo že nepohrdneme levnou pracovní silou, ale vadí nám její konkrétní nositelé. Anebo že o českých Romech mluvíme, jako by u „nás“ byli jen na nevítané návštěvě, jakkoliv jsou to v občanském slova smyslu prostě Češi.

Je ironické, že výše zmíněný průzkum byl v Lidových novinách zveřejněn 9. května, což bylo dlouhou dobu oficiální datum konce 2. světové války u nás. Právě tohle datum totiž dobře dokumentuje, že Češi, vzhledem ke své geografické poloze a historii, nikdy nemůžou „těm jiným“ uniknout.

Mají pouze možnost se snažit, aby ze střetu s „jinými“ vyšli co nejlépe. Bohužel to, že jsme po 9. květnu 1945 skončili v sovětském náručí, bylo mimo jiné výsledkem podobné krátkozrakosti ve vztahu ke světu za hranicemi české kotliny, jakož i podobného nenávistného rozdělování společnosti (tehdy „třídního“), jaké vidíme ve vzrůstající míře i dnes.