Češi a ti „jiní“
Jiří PeheČlánek o průzkumu veřejného mínění, ze kterého vyplývá, že Češi mají nízkou toleranci k odlišnostem, vyšel v LN 9. května, což je datum, které dobře dokumentuje, že Češi, vzhledem ke své geografické poloze a historii, nikdy nemohou „těm jiným“ uniknout.
Palcový titulek v Lidových novinách z 9. května zní: „Češi se bojí žít s jinými lidmi“. Článek, který následuje, vychází z průzkumu veřejného mínění, provedeného agenturou STEM, který si objednalo ministerstvo vnitra. Vyplývá z něj, mimo jiné, že většina Čechů nestojí o „odlišné“, přičemž nejvíc jim vadí Romové, Čečenci, Arabové, Afghánci, ale také Ukrajinci, Rusové, Číňané a Vietnamci.
Průzkum jenom potvrzuje, co už víme z mnoha průzkumů předešlých. Z nich také víme, že Češi mají mezi národy celého světa nejraději sami sebe.
Výše uvedená zjištění se vztahují k českým Romům nebo k lidem, kteří přicházejí žít do České republiky, jenže lze bohužel argumentovat, že „strach žít s jinými“ se v případě Čechů evidentně vztahuje na mnohem širší okruh etnik a národů, než vyplývá z průzkumu STEM. Vztahuje se totiž i na chování České republiky v rámci Evropské unie, v níž jednáme tak, jako by koexistence s jinými byla tím posledním, co si přejeme.
Občanská demokratická strana, některé mimoparlamentní politické strany i prezident Václav Klaus se na hluboce zakořeněném českém „strachu z jiných“ nejen politicky přiživují, ale ještě ho dále posilují. Když se má Česká republika rozhodnout k podpoře nějaké evropské iniciativy, jejímž cílem je třeba jen formální vyjádření solidarity s ostatními zeměmi, můžeme si být jisti, že v ní bude.
I mě štve pokrytectví českých euroskeptiků, kteří nadávají na EU, ale vůbec jim nevadí, že např. chodníky nebo prostor před nádražím, cyklostezky, výzkumné a vzdělávací projekty apod. jsou financovány z evropských fondů. Prostě peníze přijdou jakoby "odnikud"; peníze identitu nemají, jsou toho, kdo na ně sáhne. Taková je přece ideologie české pravice, která je až po nos zabořena do populismu.
Krátkozrakost této prostinké demagogie je zřejmá: vždyť i my sami nevyhnutelně představujeme "jiné", když se na nás dívají Francouzi, Japonci nebo Eskymáci. Tohle si člověk uvědomí nejlépe na praktických detailech. Příklad: navštívil jsem stránky jednoho nejmenovaného softwaru, jehož jazykové loklizace byly rozděleny do následujích kategorií: America, Asia, Europe, Eastern Europe, Africa. Čili my sami jsme "jiní", jsme "jiná" Evropa, jak to svého času nazval Jacques Rupnik. A to bychom si měli uvědomit, pak by snad bylo méně nadutosti.
Za druhé. To, co autor nazývá „českou ambivalencí“, je v mých očích pouze typickým, konkrétním projevem všeobecné vyčuranosti velké části pražských intelektuálů. Češi totiž zdaleka nejsou stejní, úplně jiní jsou dokonce i Češi mimopražští, velice jiní pak ti, co sídlí na Moravě a ještě daleko víc jiní ti ze Slezska. Ti poslední jsou asi nejtolerantnější, už proto, že se nebojí o jakousi ztrátu své identity. Už dávno jsou přece „kříženci“ mnoha vlivů a identifikují se především odlišnou mluvou a opravdovým obdivem i k tomu málu kulturních památek, které na jejich území jsou.
Za třetí. Průzkum spíše ukázal, že Češi se bojí chudáků, vadí jim totiž jenom ti bědnější z okolního světa. Je to reálný posun. Za nadvlády KSČ jsme naopak neměli kupříkladu rádi nadutost Němců, která na daleké hony čišela z jejich chování u nás.