Štědrý den tehdy ještě býval pracovním. Na vánočním stromečku nemívali někteří lidé na špici hvězdu betlémskou, ale normální pěticípou, červenou. To nevím určitě, jestli v tom filmu, asi z poloviny padesátých let, bylo vidět. Děj se ale odehrával na Štědrý den, vánoční atmosférou pronikala budovatelská hesla, nástěnky vzorných pracovníků a grafy stoupající vzhůru.

Hrdinou filmu, který jsem viděl před mnoha lety a jehož název jsem dávno zapomněl, je šofér ereny. To je třítunový nákladní automobil Praga RN, kde R znamená rychlý a N nákladní. Byl to velice osvědčený a spolehlivý šestiválec, zážehový. Stejný vůz se vyráběl také jako vznětový čtyřválec, automobil pak nesl označení RND — jako diesel, a říkalo se mu kvůli hlučnosti „randál“. Erena, když šla do otáček, naopak vydávala žensky mírně zpěvavý zvuk, kolísavý tón, podle mého právě erena má ze všech aut nejkrásnější hlas.

V tom filmu erena zpívala obzvláště krásně a její šofér s ní pádil krutou zimou krajinou České sibiře. Sníh a metelice, kola podklouzávala. Šoférem byl soudruh, který se napravuje či polepšuje, protože cosi špatného udělal. Rozvedl se a osaměl, a snad ani úplně nesouzněl s pracovním kolektivem řidičů a závozníků ČSAD, možná jenom nebyl náležitě horlivým při plnění úkolů pětiletky.

Film jsem neviděl od začátku, ale dovtípil jsem se, že to nebyl úplně dobrý soudruh, možná se o svou erenu staral poněkud ledabyle (to by mě mrzelo), nebo jen příliš frajersky třískl jejími dvířky, či je naopak zavíral poněkud nejistě, to se neví. Vedení k němu mělo nedůvěru, a on se dostatečně nesnažil, aby si ji získal. Opravdu nevím…

Adventní zásobovací blázinec, kterému se nesmělo říkat Advent. Všichni řidiči utahaní, jak rozvezli do „ovocí a zelenin“ tuny brambor, cibule, petržele i celeru, a také i nějaká jablka. Konečně je to všechno za nimi, ruch utichá, na město se snese tichá noc, protože se narodí Kristus Pán. Ne. Na město se snese tma a budou dárky.

Náš šofér už také odstavuje svou erenu a chce zamknout její dvířka, když tu k němu přichází dispečer: „Soudruhu, ty spěcháš také?“ „Také bych chtěl jít domů.“ „Ty ale přeci nemáš rodinu.“ „Ne, nemám.“ „Ty nemáš důvod spěchat.“ „Mám důvod spěchat.“ „Proč máš důvod spěchat?“ „Pozval jsem moji milou na štědrovečerní večeři. Poprvé přijde ke mně, a tak se velice těším, a dokonce mám, soudruhu, trochu trému, protože musím uvařit rybí polévku.“

„Tak ty máš, soudruhu, trochu trému.“ „Ano, mám.“ „Tak ty ji možná ani nebudeš muset mít.“ „To bych ji vskutku rád neměl, ale já tu polévku budu vařit poprvé, a ani nemám ještě moc uklizeno.“ „Ty nemáš ani moc uklizeno. Ty si, soudruhu, možná děláš zbytečné starosti. Protože ty teď naložíš bečku kysaného zelí a zavezeš ji do zeleniny do Milína, volala mi soudružka Brázdová, že už jí došlo kysané zelí.“ „To je ale šedesát kilometrů…“ „No musíš sebou hodit, abys tam nepřijel po zavírací době.“

„A je to tak důležité, teď na Štědrý den, odpoledne, kysané zelí do Milína…“ „Soudruhu, o tom nebudeš rozhodovat ty, plynulé zásobování je náš společný stranický úkol, nebo snad není?“ „No ano, ale proč to mám být vždycky já, na koho se nahrnou všechny nenadálé budovatelské úkoly, nic proti nim, ale že zrovna já musím pořád jezdit nejhorší štreky, ať jede jednou taky Petera…“ „Tak dost. To, kdo, kdy a kam pojede, a co poveze, rozhoduju já. Ne ty. Tobě jsme dali příležitost, aby sis znovu získal naši důvěru. Ty si ale raději smluvíš rande s nějakou ženskou. To je od tebe nezodpovědné a lehkomyslné. V Milíně nemají kysané zelí.“

Šofér tedy třískne dvířky a vyrazí. Ereně docela šlape na krk, tma se snáší, vůz se řítí zasněženou krajinou. Srdnatě spolu překonávají závěje i sněhové jazyky, erena zpívá v nejvyšších otáčkách, že narodil se Kristus Pán. Štědrý den slaví spolu, on s rukama na jejím volantu.

Na čele se mu perlí pot, dívá se na hodinky: teď právě jeho milá stoupá po schodech, kráčí po pavlači, klepe na dveře, marně, marně.

Konečně doráží k zelenině do Milína. Brázdová už ho vyhlíží. „Vezu vám to zelí, soudružko vedoucí.“ „Vy v té Praze jste fakt asi debilové. Koho to napadlo ještě na Štědrý den zavážet kysané zelí. No koho to napadlo!“ „Já nevím, soudruh dispečer mě sem poslal.“ „A já tady kvůli tomu trčím jak kráva, kapra nevykuchaného. Vyřiďte mu, dispečerovi, ať si příště vysero voko, vy jeden tramtejle.“ „Tak šťastné a veselé!“

Zpět už jede pokojně. Ví, že je po všem. Helenka marně klepala, možná se i ještě jednou vrátila, chudinka, nic, nic, a pak raněná a promrzlá odcházela myslíc si — já neměla u Anděla tenkrát rande míti. Tak zpívá jeho erena. To je mi zase jednou pěkný Štědrý den.

Z garáží se vlekl prázdnými ulicemi, odněkud zaslechl: tichá noc, svatá noc… A tak pokojně to znělo. Po schodech vystoupal na pavlač, a tu se od zábradlí odlepila temná postava: „Já věděla, Karle, že se vám muselo něco přihodit…“

Dál už to bylo dosti nezajímavé, prostě byl to takový budovatelský film s erenou v hlavní roli. Ereny se přestaly vyrábět asi v roce 1953 a byly to vlastně poslední nákladní automobily, které měly normálně čumák a blatníky a oči a krásně zpívaly.