Když společnost dlouhodobě svírá nějaká tenze, stane se dříve či později záminkou nebo dostatečně sdíleným důvodem k převratným změnám, které už obvykle nelze vzít zpět a mohou nastolit mnohem horší poměry. Známe to z historie.

Například už od roku 1945 postupně docházelo k proměně politiky, s níž se společnost vyrovnávala různým způsobem. Výklad pro to hledal i Ferdinand Peroutka. Ve Svobodných novinách 25. 11. 1945 píše: „Ani humanitní zásady, ani stará česká touha po svobodě a národní svébytnosti nijak neodporují potřebám vyvíjejícího se socialistického státu.“

V Dnešku z 3. 4. 1946 v odpovědi na tři čtenářské dopisy obhajuje svůj příklon k socialismu: „Uvažte, že dříve byly křivdy jiného druhu. Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst.“ Peroutka socialistou nebyl, ale vnímal tenzi, která se ve společnosti objevila. Věřil v sociálně spravedlivý režim při zachování demokratických principů, na nichž republika vznikla. A to se nestalo.

Sociálně spravedlivý režim či sociálně ohleduplné poměry se nemohou zakládat na totalitní nebo autokratické moci, ale na solidaritě, k níž se společnost zavazuje v rámci demokratického procesu; tedy dobrovolně, a ukotvuje ji nejen do svých zákonů, ale také se snaží, aby byla étosem, smyslem života, lidskou potřebou.

U nás, zdá se, dochází k něčemu opačnému. Byť pouze okrajově, také návrh sociálních demokratů na zavedení progresivní daně více vychází z předpokladu solidarity ve společnosti než z mocenské zvůle, kterou Martin Komárek, poslanec za ANO, formuluje v LN 25. 2 2017: „Seberte hodně těm, kdo se mají lépe, a dejte trochu těm, kdo se mají hůř.“ Hloupost jeho výroku tkví zejména v tom, že těm, co se mají hůř, stát nic nemá dávat, nýbrž oni mají méně dát státu.