Do empírového zahradního domku u Sluneční brány hořovického zámku jsme se stěhovali v roce 1986. Náš podnik ho nově zrekonstruoval a Památkový ústav ho přidělil mně jako služební byt. Zasloužila se o to tehdejší kastelánka zámku Naďa Potočná, která v mé prvotině Stavební deník vystupuje jako Bára. Dům byl sice rozdělen na dva velice malé byty, ale my ho směli obývat celý. Měli jsme dvě koupelny, dva záchody, čtyři místnosti a šatnu, prostornou půdu, uhelnu, kterou jsem si zařídil jako dílnu, a dvůr, pod nímž se rozkládal největší div domu — obrovská žumpa na téměř čtyřicet kubíků splašků.

V domě jsme zakotvili, jako by byl náš, ba i se o něj tak starali. Zařizovali jsme si ho nábytkem z různých dědictví a svozů. V té době zemřela paní učitelka Svatoňová, která nám v Brumově nahrazovala prarodiče. Na její byt, vkus a styl jsme si zvykli tak, že jsem část jejího interiéru přenesl do zahradního domku, čímž jako by v něm byla i ona. Její šatní půlskříň sice skončila na půdě, kde ale stála na čestném místě uprostřed a symbolizovala její skromnost: nechtěla více šatů než do půlskříně. Té zásady jsem se snažil držet také. Dvě štíhlá, střídmě secesní polokřesla zbyla po jejím bratrovi, který žil v Praze. Stála u mého psacího stolu, a jak léta šla, jejich štíhlost mě stále více svírala.

Přišlo také období, kdy se mnozí přátelé mých rodičů mohli vystěhovat a uchýlit do zahraničí, a museli se rychle všeho zbavit, jako nejen Pavel Kohout či Karol Sidon, ale také básník a překladatel Jan Vladislav. Tak se do zahradního domku přistěhoval těžký kuchyňský kredenc z masivního dřeva, zhotovený architektem Bukovanským. Originální, leč poněkud pochmurný kus s černými kovanými mřížkami.