Do empírového zahradního domku u Sluneční brány hořovického zámku jsme se stěhovali v roce 1986. Náš podnik ho nově zrekonstruoval a Památkový ústav ho přidělil mně jako služební byt. Zasloužila se o to tehdejší kastelánka zámku Naďa Potočná, která v mé prvotině Stavební deník vystupuje jako Bára. Dům byl sice rozdělen na dva velice malé byty, ale my ho směli obývat celý. Měli jsme dvě koupelny, dva záchody, čtyři místnosti a šatnu, prostornou půdu, uhelnu, kterou jsem si zařídil jako dílnu, a dvůr, pod nímž se rozkládal největší div domu — obrovská žumpa na téměř čtyřicet kubíků splašků.

V domě jsme zakotvili, jako by byl náš, ba i se o něj tak starali. Zařizovali jsme si ho nábytkem z různých dědictví a svozů. V té době zemřela paní učitelka Svatoňová, která nám v Brumově nahrazovala prarodiče. Na její byt, vkus a styl jsme si zvykli tak, že jsem část jejího interiéru přenesl do zahradního domku, čímž jako by v něm byla i ona. Její šatní půlskříň sice skončila na půdě, kde ale stála na čestném místě uprostřed a symbolizovala její skromnost: nechtěla více šatů než do půlskříně. Té zásady jsem se snažil držet také. Dvě štíhlá, střídmě secesní polokřesla zbyla po jejím bratrovi, který žil v Praze. Stála u mého psacího stolu, a jak léta šla, jejich štíhlost mě stále více svírala.

Přišlo také období, kdy se mnozí přátelé mých rodičů mohli vystěhovat a uchýlit do zahraničí, a museli se rychle všeho zbavit, jako nejen Pavel Kohout či Karol Sidon, ale také básník a překladatel Jan Vladislav. Tak se do zahradního domku přistěhoval těžký kuchyňský kredenc z masivního dřeva, zhotovený architektem Bukovanským. Originální, leč poněkud pochmurný kus s černými kovanými mřížkami.

Náš dům se pozvolna plnil pozůstatky života jiných lidí, kteří se někam vytráceli. Záložně u mě byla i edice Petlice, ale asi jedenáctý průpis, který tehdy byl jen obtížně čitelný, a dneska litery téměř vymizely, zato přibyla vůně plísně. V té nečitelnosti jsou si ale všichni spisovatelé rovni. Podobně se plnily i knihovny. Mám sebrané spisy legionáře Rudolfa Medka, dávno jsem na ně zapomněl. Tolstého Vojna a mír nebo tlustý Domácí lékař z třicátých let. Od koho jsou? Proces hromadění trval třicet let.

Loučím se s dvacátým stoletím

Nejhorší je, když člověk zapomene, že v knihovně má knihy dvěma řadami, a přijde na to až při stěhování. Mám tu také dvě bedny negativů po tatově kamarádovi Josefu Zemanovi. Celý život choval koně a fotografoval. Koně má někdo jiný.

Třídím knihy, vyklízím nábytek, za skříněmi se vynořují netušené obrazy. Jsem archeolog odkrývající vrstvy životních osudů, které teprve tímto rozrušením získávají souvislosti, ale také nabývají na objemu. Přemýšlím, kde jsem v tom depozitáři cizích životů já. Když sekerou rozebírám onu půlskříň po paní učitelce nebo vyřazuji Medka, ani nevím, jestli na to mám právo, ale odpusťte, nemůžu jinak. Loučím se tak s dvacátým stoletím, které se až nyní stává minulým i pro mě.

Konečně se osamostatňuji a osvobozuji ze zajetí různých odkazů minulosti, z níž do několika krabic vybírám svůj život, a teprve teď objevuji, jaký vlastně je. Zatím o něm vím jen to, že se mi musí vejít do dvou místností bývalého strážního domku u trati. Ani pořádně nevím, jestli strážce trati ve vechtru také žil, nebo v něm jen sloužil. A pokud i žil, byl sám, nebo měl rodinu?

Podaří se mi tam konečně uvést v život vlastní život, nebo přijmu, tedy sám se mi vloudí nejprve do kredence, a pak pozvolna do všeho, způsob existence někdejšího strážce, který měl v chlívku kozu, pár řádek brambor, trs slézových růží vyhlížejících přes plaňkový plot, a průjezdy vlaků hlídal i v důchodu? Mám vůbec nějaký svůj život, který bych si dokázal také konečně prosadit, nebo ho tu teprve objevím?

V každém případě je to však dům, v němž budu bydlet, i když v životě jsem v  bláhové naději pracoval na domech, v nichž nakonec bydlel někdo jiný. Na ten trs slézových růží se docela těším a přidám k nim také floxy, ty rovněž dneska rostou jen okolo starých vechtrů.