Churchill byl jen jeden
Lukáš JelínekSilné osobnosti historie nikdy nejsou černobílé, ať už se jedná o Churchilla, Masaryka nebo Havla. Proto by se nám měly stát inspirací, nikoli však předmětem nápodoby.
Na závěr prvního volebního víkendu, kdy jsme se prokousávali pestrou směsicí prezidentských kandidátů, jsem si dal rande s mužem, jenž je pro kdekoho inspirací — Winstonem Churchillem. Samozřejmě v kině, v novém snímku Joea Wrighta Nejtemnější hodina, který sklízí ovace po celém světě.
Právem. Především pro skvěle zachycenou atmosféru Británie na prahu války a také pro špičkové herecké výkony. Vzpomněl jsem si při tom na Boba Dylana. Říká se, že je geniální, ale hloubku řady jeho písní ukázali až interpreti, kteří se jich ujali po něm. V případě Churchilla mi chybí detailní srovnání, ovšem mám pocit, že Gary Oldman je v titulní roli ještě churchillovatější než samotný originál. Od mumlání přes gesta až po přirozeně výstřední chování.
Historik jistě najde spoustu děr, vad a nepřesností. Film ve dvou hodinách zachycuje několik klíčových dnů, kdy Churchill střídal Chamberlaina, ale zároveň musí pro dokreslení pracovat se zkratkami a metaforami.
O recenzi mi tu však nejde. Někomu to v hledišti může utéct jako voda, někdo se bude nudit, někdo bude remcat. Já jsem se mimo jiné snažil zodpovědět otázku, čím to je, že má bývalý britský premiér tolik fanoušků a — vesměs verbálních — pokračovatelů.
Inspiruje jeho statečnost? Paličatost? Oddanost zemi? Odhad situace, kdy na mnoho špatných nápadů připadá několik geniálních, a tudíž zlomových?
Winston Churchill byl originál každým coulem. Milovník historie a armády. Procházel stranami, dělal si nepřátele, ale také získával stoupence. Přímý, čestný, charakterní. Ovšem i tvrdý. Když mu šlo o porážku Hitlera, vehementně podporoval bombardování Drážďan. Traduje se, že měl přehlíživý postoj k rovné zdravotní péči pro všechny nebo ke standardům veřejného školství. Proto také i coby vítěz války prohrál volby.
Buď jak buď, šlo o politika obdivuhodného a inspirativního. Co si z něj ale vzali čeští veřejní činitelé nad rámec toho, co stojí v čítankách? Kdybychom udělali anketu, bude mít u nás ctitelů jako much. Vezměme si takového Miroslava Kalouska. Drsňák, pálí mu to, má výdrž, je vtipný a chytrý jako rádio. Jen ty měřitelné politické výkony se někam zatoulaly.
Nebo Miloš Zeman. Bonmoty hýří, názorově se vyvíjí, v lecčems však je neústupný, militarista, klidně by i kvér vzal do ruky a šel bojovat proti Islámskému státu… Jenže se všechno odehrává v rovině gest a siláckých řečí. Nikomu zde nepřeji takový test dějinami, jaký musel absolvovat Churchill. Nicméně on, aby uspěl, musel skutečně něco vymyslet, prosadit, uvést v život a nést za to odpovědnost. Ta je v České republice úzkoprofilovým zbožím.
Současný prezident umí prokádrovat Peroutku i Dubčeka. Jeden prý byl fascinován nacismem, druhý se v osmašedesátém v Moskvě podělal. Ministři, kteří v únoru 48 podali demisi, byli blbci. Už jen zbývá, aby označil Beneše v letech 38 a 48 za zbabělce, a bude vymalováno. Nebo by jej ještě mohl napadnout šmirgl místo sametu pro listopad 89.
Generálů po bitvě se u nás urodilo víc než kdekoli jinde a Zeman je jejich maršál. Ale protože o tom všem, a také o sobě, samozřejmě, dokáže tak pěkně vyprávět, jeho fanklub se netenčí. Dokonce se může stát, že obhájí hradní mandát i přes všechny ty hrátky s Ústavou, konspirační schůzky a žonglování s holí. Kvetou u nás všechny barvy švejkování. Čech-plebejec není odbojář či disident, leda pivní rebel.
Byla by to divná logika, kdyby se po Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi stal v pořadí třetím českým prezidentem Jiří Drahoš. Ušlechtilost se vzývá tak nějak kampaňovitě, za doprovodu špiček showbyznysu a malování havlovských srdíček. Protipól kdysi Michal Horáček pojmenoval jako buřty, pivo, nenávist. Pouze během své kampaně pak vysvětloval, že tak špatní nejsme.
Úplně by stačilo cosi civilního uprostřed. Bez okázalých gest a nabubřelých projevů. Bez Masaryka, Havla i Churchilla — toho je lepší studovat než trapně imitovat.
Co říkáte tomuhle? Na špici pyramidy takový nenápadný ouřada, který má srdce na pravém místě, je empatický, zdrženlivý, nepovyšuje se ani nepitvoří, Ústavu respektuje a kreativně nevykládá, nedělá ostudu ani řečmi, ani svými kumpány.
Vím, kam mne bláhového pošlete… Do Vatikánu.
To "v našich rukou" ovšem znamenalo "jedině civilizovanou", koloniální Anglii...
Je dnes situace, kdybychom potřebovali někoho jako byl Churchill? Myslím si, že ne. Určitě ne na místě prezidenta.
Tím samozřejmě nechci nikoho odrazovat od voleb. Možná je ta doba už pryč.
Tramvají levice dojel do stanice moc a vlak nacionalismu už si ujet nenechal. Z jeho levicovosti už nezbylo vůbec nic, je proti oddlužování a v poslední debatě to byl Drahoš, kdo vyjadřoval pochopení pro lidi, pro které je stokoruna za den v nemocnici zátěž.
A je nutno si také připomenout, že po porážce Francie (a tedy i britského expedičního sboru) byly v Británii velice silné tendence k tomu, uzavřít s Hitlerem mír. Vojenská situace Anglie se v tu chvíli považovala za téměř beznadějnou. A kdyby byl v tu dobu ještě u moci Chamberlain, je docela dobře možné, že by k té mírové dohodě opravdu došlo. Což by mělo pro další vývoj války naprosto dramatické důsledky: Hitler by tak nemusel vést válku na dvou frontách (což byl ten nejvlastnější důvod jeho porážky), mohl by veškeré své síly napřít směrem na východ. Je velice pravděpodobné, že by pak Sovětský svaz dokázal porazit, to jest dobýt jeho území až po Ural.
Byl to opravdu "buldok" Churchill, pro kterého takováto cesta mírové dohody s Hitlerem nepřicházela v úvahu, a který trval na tom, že Británie se bude bránit za všech okolností.
Tak nevím, pane Poláčku, neměli nakonec Marx a Engels při psaní Manifestu na mysli, aby se něco podobného odhalilo? Totiž že způsob jakým lidé vytvářejí své společnosti a vztahy, do nichž přitom vstupují, že je to všechno z gruntu nemorální, jenom přikryté pláštěm nedotknutelnosti či posvátnosti, a že je zapotřebí ukázat celému světu skutečnou podstatu systému?
No, uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Třeba to bude jinak.
Ale teď vážně: do jisté míry ano. Je nutno si uvědomit: Marxovi se jednalo v prvé řadě o znovuobnovení a u t e n t i c k é h o lidského žití, autentických, přirozených mezilidských vztahů.
Svým způsobem tady navazoval na Platóna, který například horlil proti právníkům, neboť podle jeho přesvědčení ve zdravé společnosti (respektive státě) lidé dokáží své případné konflikty řešit bezprostřední dohodou mezi sebou navzájem, zatímco právníci naopak všechny věci uměle nafukují a činí složitými, aby z toho sami nakonec mohli vydobýt svůj vlastní osobní prospěch.
Tak i Marx ve státě spatřuje jenom něco v zásadě umělého; něco co vzniká a existuje jenom a pouze tehdy, když lidé ztratí svou původní schopnost žít v harmonické pospolitosti, a tedy i schopnost případně vznikající konflikty řešit okamžitě, přímo. Marx k tomu doslova píše (tuším že v "Německé ideologii"), že stejně tak jako zcela přirozeně lidé zasáhnou, když hrubec ohrožuje ženu, tak v jakýchkoli obdobných případech by v přirozené (tj.: komunistické) společnosti by lidé zcela spontánně zabraňovali jakékoli nepravosti, pokud by přece jenom někdy sporadicky vznikla.
Stát je tedy pro Marxe principiálně jenom umělý, nepravý útvar. Jak řečeno vznikající tehdy když lidé ztrácejí schopnost přirozené vzájemné harmonie; historicky spolu se vznikem třídní společnosti.
I když dnes už asi sotva budeme sdílet v plné míře Marxův optimismus o "přirozeně harmonických" mezilidských vztazích v beztřídní společnosti, na straně druhé nelze upřít, že tento jeho náhled na stát má také mnoho do sebe.
Já sám znovu a znovu upozorňuji na to, že především novodobý demokratický stát je naprosto zpolitizovaný - to jest, že společenské a tím i mezilidské konflikty a protiklady neřeší jako takové, nýbrž předstírá že je možno je řešit ryze politickou cestou. Tedy víceméně tím že se ustanoví ten či onen paragraf. A tady jsme zase zpátky u Platóna, u jeho poznání že toto excesivní paragrafování nakonec denaturuje všechny mezilidské vztahy. Lidé už téměř vůbec nemluví spolu navzájem přímo, nýbrž jenom prostřednictvím advokátů.
Ostatně přesně o tom psal například i Petr Bittner ve svém článku o "zemanovství": že problémy tohoto světa neodstraníme tím či oním politickým aktem (respektive volbou), nýbrž tím že každý z nás se stane skutečnou osobností, schopnou zaujímat autentické a pravdivé postoje.
Takže ještě jednou, jednou větou: (demokratický) stát je neschopen skutečně řešit zásadní společenské konflikty, a proto je transformuje do čistě politické roviny, aby pak mohl politickým akcionismem předstírat jejich řešení.
Pravou podstatou politiky není správa obce, jak si někteří lidé myslí. Jako si mysleli Platón a Aristoteles (jedna obec = jeden společný zájem). Pravou podstatou politiky je boj o moc a o prosazování různých zájmů. Říká se, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Z toho můžeme soudit, že to platí i obráceně. - politika je pokračováním války jinými, mírovými prostředky. Politika je soupeřením mezi lidmi. Ne mezi jedinci, ale mezi skupinami obyvatelstva, které právě mají ten odlišný zájem. Problém je, že se nejdřív musejí ustavit ty skupiny obyvatel, které mají stejný zájem. Některé skupiny znají svůj zájem velmi dobře, jiné mohou být dezorientované, čehož bohužel může někdo zneužívat.