Před několika měsíci se udála jedna výrazná změna v kulturním životě v Olomouci. Nejstarší olomoucké kino Metropol nejenže proměnilo svůj interiér, ale za jisté mediální pozornosti zavedlo princip „adopce sedačky“. Každý, kdo měl zájem, si mohl dopředu předplatit vlastní místo. Proč jste se k takovému kroku rozhodli a co si od něj slibujete?

Kino Metropol, ač nejstarší a jediné funkční jednosálové kino v Olomouci, se v minulých letech potýkalo s permanentním odlivem návštěvníků a řešilo existenční problémy. Volání po jeho záchraně, které jsme iniciovali, však vyvolalo velkou vlnu zájmu mezi veřejností.

Chtěli jsme tedy, aby se Olomoučané začali znovu se svým kinem identifikovat, a také jim říct, že bez nich samotných nebude mít žádná záchrana smysl. Jde tedy o symbolické vyjádření podpory a zároveň je to věcí společenské odpovědnosti a do jisté míry i prestiže — na sedačce je vyšité jméno adoptivního rodiče, a návštěvníci tedy mohou jednoduše zjistit, kdo kino podporuje, a kdo ne.

Celý nápad adopcí však není olomouckou novinkou — např. v Čechách ho před lety realizovalo i pražské kino Světozor, když rekonstruovalo svůj sál. U nás se adopce spojila s pocitem intimity, kterou chceme v divácích kina vyvolat — usilujeme o to, aby se v Metropolu cítili jako doma.

Občas se hovoří o tom, že klasická kina svádí nerovný boj s tzv. multiplexy, které jejich majitelé strategicky umisťují do nákupních center, obchodních zón a míst, v nichž vládne duch nekončící zábavy. Jak se to má s Metropolem? Chce jít stejnou cestou a nabízet divákům totéž jako multiplexy, anebo si chce získat i jiné funkce?

Boj je to skutečně nerovný, ale nemyslím si, že prohraný. Jen je třeba nabízet něco jiného, než na co jsou diváci z multikina zvyklí, a ne se pokoušet s multiplexy bojovat jejich prostředky. Také proto jsme změnili profil Metropolu na artové kino, jehož zaměření je z povahy věci úplně jiné než u multiplexu.

Zároveň nabízíme osobnější přístup k divákům, možnost podílet se na vzniku programu kina a speciální komunitní akce, čtení a workshopy pro děti, filmové maratony a přímé přenosy pro dospělé. V době, kdy každý druhý člověk umí stahovat a film často vidí ještě před premiérou, musí kina nabízet něco víc než jen projekci filmu. Musí se stát místem setkávání a neustále své diváky zapojovat do dění v něm.

Umístění kina samozřejmě hraje svou roli, ovšem jsou města — například Pardubice, kde jsou multiplexy umístěny v samotném centru města, takže centrální poloha klasických kin není jejich hlavní spásou.

Jak se zdá, dramaturgie kin se snaží nabídnout divákovi i jinou zábavu — v multiplexech to mají jednoduché, lidé tam s vozíky obrážejí butiky a do kina je možná láká i obří pytel s popcornem. Vy to máte složitější, musíte divákům zábavu zorganizovat. Obě varianty však mohou vyvolat tutéž otázku: Je to ještě vůbec film, co žene lidi do kina?

To je přesně téma, které evropská artová kina v posledních letech řeší. A docházejí k závěru, že při stále rostoucí nabídce specializovaných televizních kanálů, rozšířenosti domácích kin a boomu levných DVD musí kina změnit strategii.

Nelze již jenom „pouštět“ filmy, je třeba kolem nich vytvářet auru jedinečné „události“. Což je běh na dlouhou trať, který vyžaduje větší investice a neustále nové nápady — ať již jde o přítomnost zajímavých hostů, alternativních forem propagace, či interakce s potenciálními diváky.

Metropol prošel od dob svého vzniku v roce 1933 několika fázemi. Usilujete o to navázat na některou z nich a dále ji rozvíjet, anebo se k historii neohlížíte a postupujete vpřed svou vlastní cestou?

Inspirativní pro nás je především fakt, že přes veškeré historické a ekonomické peripetie tu Metropol stále je. Aby tady v budoucnu zůstal, musíme reagovat na aktuální tendence a svou nabídkou se snažit zaujmout co nejširší diváckou základnu, od batolat (respektive jejich rodičů) přes teenagery až po seniory.

Musíme být trochu chameleon — ráno family friendly a večer krutě cool. Vybalancovat to je skutečné dobrodružství.