Pavel Drobil opustil funkci, v níž se především vůbec nikdy neměl ocitnout. Všeobecná úleva české ekologické komunity, jakkoli pochopitelná, by neměla zakrýt, co všechno nám jeho krátká kariéra ministra životního prostředí pověděla o povaze poměrů, v nichž žijeme, jejich vztahu k ekologické politice i schopnosti občanské společnosti brát se principiálně za tento veřejný zájem. Není to povzbudivé.

Důvody, pro které Pavel Drobil ve vládě skončil, nejsou špatné, ale přece jen méně podstatné, než byly ty, které ho měly už předem z okruhu možných uchazečů o post ministra životního prostředí diskvalifikovat. Když si uvědomíme, co za půl roku, během nějž Pavel Drobil ve své funkci pobýval, natropil, musíme žasnout, v jaké pohodě mohl svůj úřad tak dlouho obývat.

Personální čistka a šikana zaměstnanců, okázalé pohrdání ekologickým hnutím, tlachání o uranu jako obnovitelném zdroji či doznání k životní aspiraci stát se komínem, který by dýchal za český průmysl, rozumování o ekologické literatuře, kterou četl pouze od Václava Klause, což je jako číst o tržní ekonomice pouze knihy od Lenina — za nic z toho Pavel Drobil ve veřejném prostoru renomé neztrácel.

Plány zkrátit práva veřejnosti, převrat v Národním parku Šumava, záměr převést prostředky určené pro ryze ekologické projekty na opatření chránící přírodu před dálnicemi sice prošly tiskem i s kritickými hlasy oponentů, ale ani z žádného z nich se spor poutající zájem veřejnosti nestal. Jeho opozice to nedokázala.

Pracovníci ministerstva životního prostředí přijímali svůj úděl jako ovce, bez protestů, natožpak stávek. Odměnou za jejich odvahu jim bude, že rozhodne-li se příští ministr na Drobilovu personální politiku navázat, bude vědět, že se nesetká s odporem a v očích veřejností ho to nebude nic stát.

Ekologické hnutí nevydalo jediné ucelené stanovisko, které by se dotklo podstaty věci, že nikdo jako Pavel Drobil nemůže v 21. století jednu z nejdůležitějších oblastí veřejné politiky spravovat. Za celý půl rok nedokázalo nastolit nabízející se konflikt o povahu české ekologické politiky jako veřejné téma. Ani ekologické hnutí se tak nyní nemůže pokládat za faktor Drobilova pádu, což je škoda jednak pro ně, jednak pro budoucí ekologickou politiku.

Drobilův nástupce, rozhodne-li se okázale ekologické hnutí ignorovat a pokračovat v tomto směru přesně ve šlépějích svého hamižného předchůdce, bude vědět, že ani odtud nebezpečí jeho veřejné pověsti nehrozí: bude se zase mlčet, případně tu a tam něco nesměle zašpitá.

Specifickou kapitolu představuje politická opozice. Pro kompetentní zelenou stranu, kdyby se u nás taková vyskytovala, byla by nominace Pavla Drobila ministrem životního prostředí darem z nebes. Namísto ekologického hnutí mohla právě ona rozvinout skutečnou veřejnou kampaň těžící z groteskní nekompetence nejsnadnějšího ze všech terčů.

Když ovšem na webových stránkách Strany zelených v sekci média zadáte do vyhledávače jméno Drobil, nabídne se vám celkem neuvěřitelných devět položek. Dva rozhovory s Martinem Bursíkem, tři komentáře regionálních členů, čtyři tiskové zprávy, jedna ze srpna, dvě říjnové a ta včerejší.

Je to věru zkrušující četba. Například tisková zpráva ke schůzce Klaus — Drobil cituje předsedu Lišku: „Každopádně vítám, že Pavel Drobil pokračuje v důležitých projektech, které připravili ministři za Stranu zelených. Minulý týden v Ostravě oznámil, že Sněmovně předloží novelu zákona o ovzduší, kterou ministerstvo sepsalo pod vedením Martina Bursíka a Jana Dusíka.”

Předposlední zpráva je z 22. října. Pak šestinedělí ticha a včera vydaná tisková zpráva, která obsahuje 103 slov, do nichž se vměstnal i dovětek „Toto vyjádření bylo vydáno před rezignací ministra Pavla Drobila,“ zřejmě aby novináři viděli, že zelení stihli vyzvat ministra k rezignaci o několik minut předtím, než skutečně rezignoval… A jestli ne nakonec i kvůli Liškově výzvě?

Tím nejlepším na zprávě je ovšem výrok předsedy Lišky: „Věřím, že do úplného vyšetření kauzy odvolá premiér Nečas ministra Drobila z úřadu, a dokáže tak veřejnosti, že to s bojem proti korupci myslí vážně i ve vlastních řadách," říká Ondřej Liška. Nečas to tedy pro Stranu zelených opět dokázal.

Připočteme-li k tomu, že si skvělé datum 15. prosince zvolila pro ohlášení svého vstupu do Nečasova týmu vždy mediálně obratná Kateřina Jacques, znovu se ukazuje to, co je podstatné části potenciálních voličů Strany zelených dávno jasné, ale co stále uniká většině jejích členů: pod vedením Ondřeje Lišky, jehož před volbami opakovaně vyslovenou aspirací bylo stát se součástí Nečasovy vlády, nikdy — a zde nikdy opravdu znamená nikdy — Strana zelených nemůže být pokládána za věrohodnou součást protivládní opozice. A podporovat ji znamená podporovat potenciálního člena příští pravicové koalice.

Stínový sociálně-demokratický ministr životního prostředí poslanec Václav Zemek byl zřejmě nejpilnějším a také nejpříkřejším kritikem Drobila, ale ani jeho pokusy se ve veřejném prostoru nedočkaly zřetelnější pozornosti a jak on sám, tak i jeho strana by si měli vyhodnotit proč. Nakonec nejvážnější opozicí Pavlu Drobilovi za jeho půlrok ve funkci byli filmoví dokumentaristé kritizující politicky motivované ovlivňování poroty festivalu Ekofilm.

V každém případě fakt, že ekologická nekompetence nehrála v Drobilově pádu sebemenší roli, není dobrou předzvěstí, pokud jde o možný profil jeho nástupce. To vše by nebylo tak důležité nebýt maličkosti, že zvládnutí ekologického tématu zůstává vůbec nejpodstatnějším úkolem, který před moderní civilizací v 21. století stojí. Že mu u nás takovou pozornost média nevěnují, souvisí s jejich stavem. I ony tak mají svůj vážný podíl na tom, že někdo tak neskonale nekompetentní mohl mimořádně důležitý úřad po šest měsíců spravovat.

Česká média jsme ovšem tisíckrát kritizovali z různých příčin, dnes je spíše vzácná příležitost vzdát kolegům v Mladé frontě Dnes hold. To, co měli, zpracovali solidně a právě pod tlakem, který jejich práce vyvolala, ministr rezignoval.

Hrdinou dne je ovšem dnes už bývalý předseda Státního fondu životního prostředí Libor Michálek. Ačkoli se sám ocitl v čele fondu za nepříjemných okolností, projevil v českých zemích posud bohužel vzácný charakter, odvahu i obratnost. Bez něj by Pavel Drobil podnes nerušeně pokračoval v plánu proměnit Státní fond životního prostředí ve fond ODS a v projektu proměny ministerstva životního prostředí v apendix ministerstva průmyslu.

Michálkův příklad je fascinující o to víc, že v českých zemích nemohl počítat s oceněním svého postupu. Pro všechny protikorupční síly v české politice je ale podstatné, aby se ocenění dočkal. Se státním vyznamenáním může počítat až po roce 2013, ale třeba by aspoň sociální demokraté mohli nyní říct, že se tím kvalifikuje mezi kandidáty na nejexponovanější úřednické posty v regulačních a kontrolních institucích, k nimž patří například řízení Nejvyššího kontrolního úřadu či Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Bylo by to sice jen gesto, ale s velkou symbolickou cenou.

Spolu s českými ohlasy WikiLeaks, které snad povedou ke vzniku jejich tuzemské obdoby, jež by usnadňovala zveřejňování interních materiálů ministerstev prokazujících korupci či jiné politicky motivované porušování zákonů, by právě argumenty, že s poctivostí člověk nakonec přece jen může dojít nejdál, mohly zvýšit motivaci dalších lidí následovat Michálkova úctyhodného příkladu.

Těmi posledními, o kom nám Drobilův konec přináší poučení, jsou ovšem Petr Nečas, jeho strana a vláda. Pokud jsme věděli, že říká-li Nečas „osvěžující názory na lidská práva“, myslí tím názory Romana Jocha, že říká-li „reformy“ myslí tím přiškrcování chudých a potřebných, že říká-li „potřebuji váš hlas v senátních volbách na podporu reforem“, myslí tím volby, v nichž přesně od chvíle, kdy je prohrál, ve skutečnosti vůbec o nic nešlo, mělo nás napadnout, co tak asi může myslet, mluví-li o slušnosti a boji s korupcí.

Každý, kdo slyšel nahrávku, nemůže mít podstatnější pochybnosti o tom, že Pavel Drobil chtěl vyvádět prostředky ze státního rozpočtu a vydíral svého podřízeného, jenž o tom shromáždil důkazy. Nečas mu ale jako svému místopředsedovi zůstává loajální. Co to znamená?

Jeho výroky o tom, že Pavel Drobil se dopustil pouze manažerského pochybení, těší se nadále jeho důvěře i podpoře a do budoucna s ním stále počítá, dnes korunované bizarním prohlášením, že mailů jako je Michálkův dostává desítky, buď signalizují morální a intelektuální deficit, jimiž se Nečas povážlivě přibližuje hladině, kvůli níž musel vedení ODS opustit jeho předchůdce, anebo jsou prostě konformním počínáním člověka na svém místě.

Uvažme, mohl Nečas jednat vůbec nějak jinak? Čistě teoreticky vzato, mohl samozřejmě říct, že Pavel Drobil se zcela zdiskreditoval, musí odejít z vedení strany i ze Sněmovny. Získal by tím patrně určitou přízeň veřejnosti pro svou stranu, pro vládu i pro sebe osobně. Ale ne přízeň převážné většiny členů ODS. To je strana, do níž přece lidé vstupují prakticky výhradně proto, aby si členstvím v ní dopomohli k osobním či skupinovým výhodám; je to strana institucionalizované korupce.

Tak lze také rozumět Nečasovým slovům o manažerském pochybení: všichni tady přece krademe, toť se ví, já sám o tom přece dostávám desítky mailů, ale Pavel Drobil měl smůlu, že to nedokázal zmanažovat tak, aby se mu na to nepřišlo. Enigmatická slova Petra Nečase, předsedy strany institucionalizované korupce, o tom, že nebude tolerovat korupci ve své straně ani ve vládě, jsou tak rozluštěna. Je zapotřebí rozumět jim právě tak jako jeho výrokům o lidských právech, reformách, anebo senátních volbách.