Pavel Drobil opustil funkci, v níž se především vůbec nikdy neměl ocitnout. Všeobecná úleva české ekologické komunity, jakkoli pochopitelná, by neměla zakrýt, co všechno nám jeho krátká kariéra ministra životního prostředí pověděla o povaze poměrů, v nichž žijeme, jejich vztahu k ekologické politice i schopnosti občanské společnosti brát se principiálně za tento veřejný zájem. Není to povzbudivé.

Důvody, pro které Pavel Drobil ve vládě skončil, nejsou špatné, ale přece jen méně podstatné, než byly ty, které ho měly už předem z okruhu možných uchazečů o post ministra životního prostředí diskvalifikovat. Když si uvědomíme, co za půl roku, během nějž Pavel Drobil ve své funkci pobýval, natropil, musíme žasnout, v jaké pohodě mohl svůj úřad tak dlouho obývat.

Personální čistka a šikana zaměstnanců, okázalé pohrdání ekologickým hnutím, tlachání o uranu jako obnovitelném zdroji či doznání k životní aspiraci stát se komínem, který by dýchal za český průmysl, rozumování o ekologické literatuře, kterou četl pouze od Václava Klause, což je jako číst o tržní ekonomice pouze knihy od Lenina — za nic z toho Pavel Drobil ve veřejném prostoru renomé neztrácel.

Plány zkrátit práva veřejnosti, převrat v Národním parku Šumava, záměr převést prostředky určené pro ryze ekologické projekty na opatření chránící přírodu před dálnicemi sice prošly tiskem i s kritickými hlasy oponentů, ale ani z žádného z nich se spor poutající zájem veřejnosti nestal. Jeho opozice to nedokázala.

Pracovníci ministerstva životního prostředí přijímali svůj úděl jako ovce, bez protestů, natožpak stávek. Odměnou za jejich odvahu jim bude, že rozhodne-li se příští ministr na Drobilovu personální politiku navázat, bude vědět, že se nesetká s odporem a v očích veřejností ho to nebude nic stát.

Ekologické hnutí nevydalo jediné ucelené stanovisko, které by se dotklo podstaty věci, že nikdo jako Pavel Drobil nemůže v 21. století jednu z nejdůležitějších oblastí veřejné politiky spravovat. Za celý půl rok nedokázalo nastolit nabízející se konflikt o povahu české ekologické politiky jako veřejné téma. Ani ekologické hnutí se tak nyní nemůže pokládat za faktor Drobilova pádu, což je škoda jednak pro ně, jednak pro budoucí ekologickou politiku.

Drobilův nástupce, rozhodne-li se okázale ekologické hnutí ignorovat a pokračovat v tomto směru přesně ve šlépějích svého hamižného předchůdce, bude vědět, že ani odtud nebezpečí jeho veřejné pověsti nehrozí: bude se zase mlčet, případně tu a tam něco nesměle zašpitá.