Účel ministerstva životního prostředí

Jakub Patočka

V diskusi o postavě příštího ministra životního prostředí je důležité vrátit se zpět k otázce, jaký má mít takové ministerstvo účel. Dovede nás to k zajímavému zjištění, že největšího kverulanta nalezneme tam, kde bychom ho nehledali.

Když v roce 1989 Československo procitalo do svobody, vzniklo v něm také ministerstvo životního prostředí, které do té doby za Jakeše s Husákem existovalo jen jako přidružená výroba ministerstva vnitra. Je jasné, že dnes to zní prapodivně, ale taková je pravda: na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme vznik nového ministerstva prožívali jako součást radostných dějů, které však vzaly za své dřív, než nám došlo, že bychom si je měli lépe užít.

Prvním a také posledním československým ministrem životního prostředí byl jeden z nejpozoruhodnějších politiků celé polistopadové éry, Josef Vavroušek. Nebýt jeho tragického předčasného skonu obraz celé zelené politiky u nás by byl dnes zřejmě jiný; průrvu po něm se nikomu nepodařilo zacelit.

Především od něj víme, že účel ministerstva životního prostředí je kouzelně prostý: směřovat společnost k trvale udržitelnému životnímu způsobu a vytvářet předpoklady, aby se to dělo co nejsystematičtěji a nejdůsledněji.

Ovšem také ministři životního prostředí v české vládě Bedřich Moldan, předčasně donucený opustit úřad na počátku kvazimorální agentománie, posléze se vším všudy očištěný, ale s uzavřenou cestou k výkonu funkce, v níž prokázal suverénní kompetenci, tak jeho místo následně obsazující Ivan Dejmal, patří k úctyhodným klasickým osobnostem polistopadové politiky, jakkoli v jejich veřejném působení lze v obou případech nalézt problematické momenty.

Není nikterak těžké zodpovědět si otázku, proč se na tyto tři dnes již takřka legendární zakladatelské osobnosti vzpomíná jako na od té doby už nedosažený standard české ekologické politiky: všichni tři se po celý svůj život za ekologické zájmy veřejně zasazovali a jejich působení v ministerské funkci nebylo výsledkem stranicko-politické kariéry, nýbrž zákonitým pokračováním jejich osobnostní cesty.

Na funkci ministra životního prostředí díky nim u nás podstatný díl veřejnosti pohlíží odlišně než na úlohy ostatních ministrů. V mnoha očích ministr životního prostředí má být čímsi jako ombudsmanem přírody, který její zájem hájí proti přesile ekonomických resortů.

×
Diskuse
JP
January 7, 2011 v 13.19
Oprava
Do pátku 7.1. 2011 14:16 zde nedopatřením visela pracovní verze textu s několika překlepy, chybějícím odstavcem o ministru Dusíkovi a nekolika dalšími nedostatky. Čtenářům se omlouvám.
January 7, 2011 v 23.06
hezky text, ale..
Diky za priblizeni historie ministerstva zivotniho prostredi. Vzhledem k tomu, ze jsem v 90. letech tahal kacera, tak jsem v podstate ani nevedel, ze MZP muselo nejprve vubec vzniknout.
Text ma prijemnou dynamiku a vskutku se venuje i tematu MZP, az do jednoho momentu.

Ten Bursik ti ale lezi v zaludku, darebak jeden ;] Jakmile na nej prijde rec, vse ostatni jde stranou a vyvali se tsunami afektu, ktere zprvu nadejny text uplne zhodi.

Navrhoval bych jit dal, i kdyby to byl darebak nejvetsi, napriklad v Bibli se mluvi o odpusteni.
January 8, 2011 v 1.57
Ministři ŽP
Už jsem to psal několikrát, tak jen krátce: Prvnim ministrem ŽP byl vlastně Václav Jireček v letech 1988-1989, a to jako ministra vnitra a ŽP, pak vzniklo MŽP, kde do unora 1991 byl Moldan, Dejmal pan cca do června 1992 (shodou okolností se kolem 25.2.1991 zúčastnil na jižní Moravě Akce špunt, tj. happeningu za vypuštění třetí novomlýnské nádrži, tzn. asi 3 dny po nástupu do funkce - to by se nějakemu ministrovi ŽP nestalo). No a J.Skalický se stal ministrem ŽP na 1,5 roku (1996-8) nejen proto, že ODA měla tehdy papírově vynikající ekol. program, ale hlavně proto, že měl silnější pozici v ODA, což pak vyústilo v r. 1997 v to, že se stal šéfem ODA, kdežto I.Dejmal byl stále jen řadový člen...