Viktoriánské matinky doporučovaly svým dcerám o svatební noci zavřít oči a myslet na Anglii. České ekologické organizace poslední dobou pravděpodobně zavírají oči a myslí na přírodu. Být ve styku s ministerstvem životního prostředí pod kuratelou ODS totiž znamená pravidelně překonávat nepřekonatelný odpor.

A je to odpor vzájemný: pro stranu, prožívající si svůj velký návrat k Otci zakladateli, byla ekologie vždycky pouze nezdravou šlehačkou na zdravě modrém neoliberálním dortu, v tom horším případě zaváněla ekoterorismem. Pro ekology zase strana modrých ptáků představovala protivníka, který ve jménu honby za penězi připravuje zhoubu životního prostředí, a to jak na poli idejí, tak i na velkých širých rodných lánech praxe.

Dalo by se to vyjádřit také tak, že pro ODS i pro ekology vždycky představovali ti druzí parkinsonovský kompas, který pokaždé ukazuje k jihu, takže pravda je pravý opak toho, co říká nepřítel. Přesto nakonec skončili ve společné domácnosti. Ekologové dokonce občas tvrdí, že jsou registrovaní partneři — i když je partner vlastně ani neregistruje, protože jsou momentálně pod jeho rozlišovací schopnosti.

Ekologové proto můžou tvrdit, že se obětují na oltář vlasti a trvale udržitelného rozvoje, kritice, že provozují drobečkovou politiku pro pár grantových korun navíc, se ale nevyhnou. Žádný jiný dostupný prs, ze kterého by ekologické nevládky mohly nasávat finance nezbytné k institucionálnímu přežití, se totiž nikde nebimbá. A do ilegality se také nikomu nechce, i když sem tam nějaký ten komín nebo vládní střecha najdou své přemožitele. Jenomže je to stejně platné jako lézt na střechu lampárny.

V každém případě si ekologové svého ministra nemůžou zvolit, je jim přidělován, a v takové situaci se zdá být lepší mluvit s jakýmkoliv ministrem. I s tím, který nechce mluvit s nikým, kdo nedodržuje dress code nebo nezastává oficiální „neideologická stanoviska“. V takové situaci ovšem nezbývá než nechat vytahaný svetr doma, ozdobit se kravatou či motýlkem a spolknout všechny hořké pilulky, které jsou z ministerstva ordinovány. A které věru nemají napřimující účinky na páteř ani jiné orgány, i když jsou sytě modré.

Exministr Drobil se proslavil svými plícemi ve službách českého průmyslu a svými vyhazovy lidí, kteří byli na svých místech. Přesto se ekologové osmělili zatančit si až na jeho politické mrtvole — ovšem ještě předtím, než se prozradilo, že Drobil je jako politik nemrtvý a bude nadále politicky vegetovat jako ideový šéf ODS (což pravděpodobně vzhledem k jeho neideologickým stanoviskům přinese ještě mnohá překvapení). Novému ministru životního prostředí Tomáši Chalupovi pak v pondělí nabídli spolupráci — jako kdyby to ani nebyl ódéesák, který úplně stejně jako Drobil neměl nikdy s ekologií nic společného, pokud si tedy zrovna o ekology neotíral podrážky.

Už samotné Chalupovo jmenování není možné nečíst jako vzkaz, že všechno bude stejné jako za Drobila. A že drobečků pro ekology bude málo a budou menší. Ekologové by museli mít zavřené oči, aby to neviděli. Na co ale při psaní nabídek spolupráce novému ministrovi myslí?

Jestli na to, že ekologie je opravdu neideologická a že v Chalupovi dokážou častým dýcháním z úst do úst probudit plíce, dýchající pro změnu pro českou přírodu, není jim pomoci. Ono je ostatně dost nepravděpodobné, že by si to mysleli, a o většině z nich je dokonce známo, že si to nemyslí.

Jenomže kam jinam se vrtnout? Soc-dem se netají tím, že zbourat Horní Jiřetín nebo vybudovat vedle existujícího Temelína ještě jeden větší jí není proti mysli, s komunisty je to totéž v sytě červeném a umocněno na druhou, kromě toho se s nimi pořád nemluví. Kalouskovi je to jedno, véčka sama nevědí, co jsou zač, lidovci a zelení jsou mimo hru... a hlavně ani jedna z těchhle stran nedrží ministerstvo životního prostředí.

Popravdě řečeno: ekologové dělají, co můžou — ale moc toho nemůžou, protože jednak jich není moc a jednak je nikdo moc nepodporuje. Takže jestli opravdu zavřeme oči a budeme na přírodu jenom myslet, asi brzy nebude mít smysl je otvírat — nevěřili bychom jim, i když jsou naše vlastní.

Ale co takhle adoptovat nějakou ekologickou nevládku, sledovat, co dělá, podílet se na jejích aktivitách, podporovat ji, aby nemusela hladově hypnotizovat drobečky z vládního stolu?

Je to dost banální informace, ale nevládní kůly v plotě samy od sebe bez zalévání neobrazí. Ani neprorazí. A navíc: devět z deseti ekoaktivistů potvrdí, že drobečky od příznivců chutnají mnohem líp než ty vládní.