Základní otázkou české společnosti je pravděpodobně tato: jak se může změnit? Vadí nám korupce, arogance některých politiků a politických stran, klientelismus, přílišná byrokratizace a řada jiných jevů. Receptů je mnoho, v poslední době se objevují snahy o změnu volebního systému: jiná politická reprezentace, jiná kvalita spravování státu.

Návrhů změny volebního systému od devadesátých let zaznamenáváme několik, dříve šlo o to vyloučit malé strany z Poslanecké sněmovny ve jménu posílení tzv. soutěživosti. Pak se objevily snahy opačné, dát větší prostor malým politickým stranám, dnes jsou tu úvahy jiné. Posílit individuální odpovědnost politiků před voliči a oslabit tak všechny politické strany, malé i velké. Dejme tomu, že by se podobný volební zákon mohlo podařit prosadit, ale kde máme záruku, že zvolený poslanec bez vlivu politické strany bude lépe hájit zájmy občanů a vzdorovat korupci a klientelismu než poslanec nominovaný politickou stranou? Jak jsem již několikrát upozornil, česká společnost nepotřebuje změnu technického nástroje (tj. volebních pravidel), ale zvýšení politické gramotnosti. To je nejúčinnější prostředek k tomu, aby se zvýšil tlak na politiky.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Evropské unii nedůvěřujeme stále více. Je to nedobrý úkaz. Můžeme jej interpretovat mnoha způsoby, jak zaznívá od politiků i komentátorů. Nejčastěji se objevuje jednoduché vysvětlení: je to reakce na nynější hospodářskou situaci a zprávy z Řecka a Španělska. To je možná pravda, ale stejnou měrou podle mne přispívá k nedůvěře i stav debaty u nás. Respektive permanentní kritika části politiků a zejména prezidenta republiky na adresu Evropské unie. Opakovaná lež se nakonec stává pravdou, permanentní a velmi často nepravdivé kritice EU občané nakonec podlehnou. Euroskeptici však nenabízejí alternativu, maximálně posílení národních států a redukci EU na ekonomickou spolupráci. To je však falešná představa. Pouze hlubší politická spolupráce může zajistit celoevropský mír, jak víme z minulosti. Ještě jsem od Václava Klause ani Jana Zahradila neslyšel nic o tom, jak svrchovaná Česká republika bude čelit kupříkladu čínské ekonomické (a pak kulturní i politické) expanzi.

Nedávno se mne soused chalupář ptal, jestli se Němci můžou vrátit. Myslel k nám na Rýmařovsko. Naše obec byla totiž před rokem 1945 z devětadevadesáti procent německá. Dost o tom přemýšlí a podle všeho se návratu nějakým způsobem obává. Má jesenický okál, já poctivou německou chalupu. Po všech předchozích majitelích jsem na půdě našel školní sešit z matematiky ze školního roku 1944/1945 se jménem Leo Grün. Sedím na židli-thonetce, kterou vlastnil Rudolf Fischer. Je to na ní zespoda napsáno. Řekl jsem mu, že Němci jsou spíše na Mallorce a do našeho zničeného údolí se nevrátí. Vládnou tu bršlice a kopřiva. Včera jeho vnuk vyběhl v dresu Bundesrepublik Deutschland. Usmál jsem se a s nadsázkou se zeptal, jestli se už na návrat Němců chystají. „Ale, ne, na benzínce už nebyla Česká republika, jen Německo a Ukrajina.“

Přesto vidím, že se v Nízkém Jeseníku něco mění. Přibyl penzion, v obci, kde v komunálních volbách vítězí komunisté a v hospodě, kde je jen pivo, kořalka, tyčinky a chipsy, vzniklo občanské sdružení. Postavilo se hřiště. Změny jsou tu pomalé, těch posledních dvacet let se tu nijak neprojevilo. Až teď. Asi bychom měli být více trpěliví, neměnit zákony, ale doufat, že se pomalu změníme my samotní. A že občanská společnost bude hrát silnější roli. Tak jako v Bundesrepublik Deutschland.