Stalo se nyní, čeho si šlo všimnout už v posledním roce několikrát: hlavní zpravodajský proud udělal z dílčích výsledků velkých voleb — tentokrát nedělních ve Španělsku — atraktivní titulek... a příznivci antiestablishmentových stran z jihu Evropy žíznící po dobrých zprávách už píší nadšené texty, jako by bylo vše již jasné, div ne vyhrané.

Důsledný pohled na příslušnou událost — a ano, byly to skutečně důležité volby — přitom ukazuje něco jiného: podstatného, ale zatím ne převratného a už vůbec ne hotového, jasného.

Pokud teď čtenář váhá, zda číst dále, neboť měl chuť spíše na něco levicově optimisticky zajímavého, nechť si proklikne na tento text o úspěchu nových pokrokářských uskupení v Barceloně a Madridu, který je vskutku mimořádný, ale právě jen dílčí.

Zde bude pokračovat celkový rozbor nálad španělských voličů a celkošpanělského trendu, jenž sice nevyznívá beznadějně, ovšem je záhodno jej nahlížet kriticky, ne s revolucionářskou jásavostí.

Představujeme-li si totiž pod termínem revoluční v kontextu současné Evropy takovou změnu, jež bude zároveň:

• rychlá a jednoznačná, protože založená na jednoznačné touze většiny vyjádřené drtivým úspěchem nové pokrokářské strany, hnutí či jiného uskupení
• nenásilná, respektive demokratickou cestou prosazená, protože dnešní zastánci radikální změny jsou kultivovanější či méně zoufalí než jejich předchůdci a současné poměry umožňují vylepšování systému bez střílení
• a alespoň v sociální a národohospodářské oblasti skutečně převratná, protože vůle ke změně bude vycházet z opravdu všeobecného odmítnutí, respektive uvědomění si nefunkčnosti a perspektivní zhoubnosti neoliberálních přístupů

Podemos

Klasické strany a politická uskupení, která prosazují politiku austerity, tedy odříkání si — což v praxi znamená především škrty v sociálních a veřejných politikách, privatizaci veřejných statků a služeb a rozvolňování pracovního práva na jedné straně a neochotou ke skutečně systémovým reformám, důsledně protikorupčním opatřením či regulaci fungování bank na straně druhé —, nejsou na cestě volným pádem do propadliště dějin, naopak. I po sedmi letech od začátku krize dokážou stále získávat důvěru i nerozhodnutých i nevyhraněných voličů, ba dokonce vyhrávat.

Právě to doložily výsledky nedělních voleb ve Španělsku. Naštěstí ale nejen to.

Očekávání a konkrétní výsledky

Vzato co nejvěcněji a nestručněji: Španělé hlasovali 24. května ne v jedněch, ale hned ve dvou velkých volbách. Jednak volili parlamenty třinácti z celkových sedmnácti autonomních společenství — to jest tradičních zemí, jež tvoří moderní španělský stát — a jednak zastupitele na 8122 radnic.

I mimo pokrokářské kruhy bylo uznáváno, že jde o důležité volby, protože měly: