Posun ve Španělsku zatím není revoluční, ale...

Facebook Twitter Vytisknout

Stalo se nyní, čeho si šlo všimnout už v posledním roce několikrát: hlavní zpravodajský proud udělal z dílčích výsledků velkých voleb — tentokrát nedělních ve Španělsku — atraktivní titulek... a příznivci antiestablishmentových stran z jihu Evropy žíznící po dobrých zprávách už píší nadšené texty, jako by bylo vše již jasné, div ne vyhrané.

Důsledný pohled na příslušnou událost — a ano, byly to skutečně důležité volby — přitom ukazuje něco jiného: podstatného, ale zatím ne převratného a už vůbec ne hotového, jasného.

Pokud teď čtenář váhá, zda číst dále, neboť měl chuť spíše na něco levicově optimisticky zajímavého, nechť si proklikne na tento text o úspěchu nových pokrokářských uskupení v Barceloně a Madridu, který je vskutku mimořádný, ale právě jen dílčí.

Zde bude pokračovat celkový rozbor nálad španělských voličů a celkošpanělského trendu, jenž sice nevyznívá beznadějně, ovšem je záhodno jej nahlížet kriticky, ne s revolucionářskou jásavostí.

↗

Pablo Iglesias přemýšlí. Foto EuroNews

Představujeme-li si totiž pod termínem revoluční v kontextu současné Evropy takovou změnu, jež bude zároveň:

rychlá a jednoznačná, protože založená na jednoznačné touze většiny vyjádřené drtivým úspěchem nové pokrokářské strany, hnutí či jiného uskupení
nenásilná, respektive demokratickou cestou prosazená, protože dnešní zastánci radikální změny jsou kultivovanější či méně zoufalí než jejich předchůdci a současné poměry umožňují vylepšování systému bez střílení
a alespoň v sociální a národohospodářské oblasti skutečně převratná, protože vůle ke změně bude vycházet z opravdu všeobecného odmítnutí, respektive uvědomění si nefunkčnosti a perspektivní zhoubnosti neoliberálních přístupů

Podemos

Klasické strany a politická uskupení, která prosazují politiku austerity, tedy odříkání si — což v praxi znamená především škrty v sociálních a veřejných politikách, privatizaci veřejných statků a služeb a rozvolňování pracovního práva na jedné straně a neochotou ke skutečně systémovým reformám, důsledně protikorupčním opatřením či regulaci fungování bank na straně druhé —, nejsou na cestě volným pádem do propadliště dějin, naopak. I po sedmi letech od začátku krize dokážou stále získávat důvěru i nerozhodnutých i nevyhraněných voličů, ba dokonce vyhrávat.

Právě to doložily výsledky nedělních voleb ve Španělsku. Naštěstí ale nejen to.

Očekávání a konkrétní výsledky

Vzato co nejvěcněji a nestručněji: Španělé hlasovali 24. května ne v jedněch, ale hned ve dvou velkých volbách. Jednak volili parlamenty třinácti z celkových sedmnácti autonomních společenství — to jest tradičních zemí, jež tvoří moderní španělský stát — a jednak zastupitele na 8122 radnic.

I mimo pokrokářské kruhy bylo uznáváno, že jde o důležité volby, protože měly:

poprvé v úplnosti odhalit sílu nových stran Podemos a Ciudadanos, které se staví — každá svým způsobem — proti současnému španělskému establishmentu
poprvé plnohodnotně ukázat, jak vnímá španělská veřejnost neoliberální politiku dominantní strany pravice Pardido Polular (PP), která vyhrála v roce 2011 jak volby obecné, tak volby ve všech regionech země s výjimkou Asturie, Navarry a Kanárských ostrovů
dát novým stranám prostor k vybudování solidní podpůrné základny, jelikož španělská autonomní společenství jsou daleko bohatší, vlivnější a samosprávnější než třeba kraje v ČR, i když jsou s nimi u nás často srovnávány, a protože v obecní části voleb šlo zároveň o velká lidnatá města včetně Madridu či Barcelony, jež mají větší váhu než leckterý region

A pozorovatelé z odborných médií čekali, jak se nástup zmiňovaných nových stran projeví na výsledku starých alternativních, zvláště Sjednocené levice (IU), Svazu pro pokrok a demokracii (UPyD) a navarrských či katalánských separatistů.

Vzato v celku a po uvedených bodech dopadly volby následovně:

ani Podemos, ani Ciudadanos neporazili tradiční strany v žádném z regionů kromě Navarry, kde Podemos skončili s 14,7 procenta hlasů před PP i PSOE, avšak celkově až čtvrtí za třemi místními uskupeními
pravicová PP opět vyhrála, a to jak celostátně, tak i ve většině regionů
socialisté z PSOE znovuzvítězili v Asturii a nově v Extramaduře
na Kanárech a v Navarře vyhrála opět místní uskupení

Za dobré zprávy pro nové strany lze dále považovat, že:

Podemos se stali oficiálně třetí nejsilnější stranou ve všech regionech Španělska s výjimkou těch, kde získávají tradičně hodně regionální strany (tuto neděli Navarra, Kantábrie a Kanárské ostrovy), a s výjimkou Valencie, kde je však překonala jiná silná levicově-zelená koalice malých stran. Procentuální podpora Podemos se přitom pohybovala od 21 procent (v Asturii) do osmi procent (v Extramaduře), tedy nikde úplně nepropadli
Ciudadanos získali celkově asi 40 procent podpory Podemos, přičemž stranu Pabla Iglesia překonali právě jen ve Valencii. Ciudadanos také nezískali na rozdíl do Podemos zastoupení ve všech třinácti regionech, ale jen v desíti
v Madridu, Barceloně a několika dalších velkých městech se podařilo uspět občansko-protestním koalicím s podporou Podemos, třebaže první skončila příslušná koalice jen v Barceloně, a to pouze velice těsně
Ciudadanos se stali současně třetí nejsilnější stranou na radnicích v celostátním měřítku, protože lidé z Podemos kandidovali v obecní části voleb zejména v rámci zmíněných občansko-protestních koalic

Hegemonie tradičních stran PP a PSOE tedy ukončena byla, ovšem jen do určité míry. PP se nepodařilo navzdory vítězstvím udržet nadpoloviční zastoupení ani v jednom z devíti regionálních parlamentů, kde je v minulých volbách získala, a PSOE sama nezískala většinu opět nikde.

Staré alternativní strany vesměs levicového typu jako IU a UPyD úplně nezmizely, ale ztratily jedno dvě procenta hlasů, což je připravilo o skoro všechny regionální poslance a značnou část místních zastupitelů.

Hodnocení a co bude nyní

Španělé se tedy rozhodli dát větší důvěru ještě tradičním stranám, a to navzdory jejich tradičním neduhům — rigiditě, zkorumpovanosti, krátkozraké hospodářské i sociální politice a neochotě vidět chyby v systému. PP a PSOE dohromady však získaly v regionální části voleb už jen 52 procent ze všech hlasů, přičemž při minulých volbách šlo o 65 procent, a nebudou moci už nikde vládnout úplně tak, jak byly zvyklé.

Podemos se zatím nechtějí zapojovat do koalic se stranami kasty, jak PP a PSOE nazývají, odpovědné struktury strany se ale rozhodly usilovat o vznik takzvaných spojenectví tam, kde lze reálně odstavit od moci pravici z PP. To v praxi znamená především eventuální podporu menšinových vlád sociálních demokratů z PSOE.

Obecnou podmínkou takové podpory je dle předsedy Podemos Pabla Iglesia „připravenost (PSOE) opustit od politiku škrtů a slib nulové tolerance ke korupci“.

Ciudadanos, kteří přistupují k potřebě proměny španělské politiky, kompromisněji, se koalicím nebrání. Chtějí však záruky „očištění“ politiky i tradičních stran a zprůhlednění politických a hospodářsko-správních pohybů.

↗

Vývoj preferencí španělských stran od voleb 2011: PP světlemodře, PSOE červeně, Podemos tmavěmodře, Ciudadanos oranžově. Repro z WmC

Podemos získali v nedělních volbách celkem 120 oblastních poslanců, a když se připočte patnáct poslanců z Andalusie, kde se volilo už v březnu, mají teď zastoupení, které odpovídá asi třetině síly PP v minulých čtyřech letech. To je slušný mocenský základ, zvlášť když se uváží, že strana funguje řádně teprve rok a půl.

Ciudadanos budou mít 56 regionálních poslanců (+10 z Andalusie), ovládli padesát městských rad a získali přes 1500 obecních zastupitelů. Ústupky, které si dokážou vynutit, na partnerech v případných koalicích, odhalí, nakolik berou své reformní sliby vážně.

Španělsko nyní čeká období dlouhého vyjednávání a 27. září ještě volby v Katalánsku. Ve zbylých oblastech, to jest v Galícii a Baskicku, se má volit až za rok. Veškerý politický život v zemi však bude teď směřovat k velkým parlamentním volbám, které mají být ještě letos na podzim nebo v zimě — přesné datum není doposud určeno.

Bude teď zajímavé sledovat, jak mění tradiční strany přístup k novým stranám, které v kampani zhusta démonizovaly, a jaké požadavky dokážou nová uskupení v rozhovorech prosadit. Při katalánských volbách bude pak důležité, zda se Podemos a Ciudadanos podaří porazit tamní separatisty. V municipální části voleb se to v neděli povedlo v rámci Barcelony, ve všech ostatních městech regionu však katalánští nacionalisté vyhráli.

Nové antiestablishmentové strany v nedělích volbách obstály, třebaže nezvítězily. Tradiční uskupení je už nemohou ignorovat, ba co víc, potřebují jejich hlasy. Pokud se nové strany neznemožní nějakým kolosálním skandálem, budou jim muset tradiční uskupení reálně politicky ustupovat — přistoupit alespoň na některé požadavky změny. Jestli tak neučiní, zadělají si na velkou prohru v parlamentních volbách na podzim nebo v zimě.

A proto ať tak či tak, posun ve Španělsku nastane. Nebude dle všeho revoluční, ale bude. Kromě probuzení snad posledních spáčů ze sna, že se vše obrátí snadno a samo díky ztrouchnivělosti systému a důsledkům krize, přinesly nedělní volby i celkem spolehlivé potvrzení, že není ani v dnešní politice marné o něco usilovat — že není marné se o progresivní změny pokoušet.