Después de Franco, ¿qué?, aneb Po Francovi co?, tak zněl titul knihy, kterou vydal v roce 1965, tedy deset let před diktátorovou smrtí, generální tajemník španělských komunistů a univerzální mystifikátor Santiago Carrillo. (Nutno ovšem dodat, že již o čtyři roky dříve publikoval v The Atlantic Monthly článek s názvem „After Franco, what?“ bývalý falangista Dionisio Ridruejo).

Po prvním úspěšném konstruktivním vyslovení nedůvěry španělské vládě v dějinách země by se dal do stejně znějící otázky dosadit Mariano Rajoy. Tím se nijak nesugerují podobnosti mezi oběma osobami a jejich postavením (diktátor versus ústavní premiér), byť ze žurnalistického hlediska se nabízí několik paralel. Oba spojuje galicijský původ a vlastnosti tamním obyvatelům přičítané: konzervatismus, uzavřenost, absence větších emocí, opatrnost, tvrdohlavost či tendence „vysedět problém“ zdánlivou pasivitou.

Jejich odpůrci je buď podceňovali jako tupce, nebo je naopak vyloženě démonizovali. Politicky přežili věci, jež by jiným stokrát zlomily vaz. Rajoyovu Lidovou stranu (PP) pak založil bývalý Frankův ministr vnitra, Manuel Fraga, též Galicijec, a ještě pod názvem Lidová aliance (Alianza Popular) měla problém s řadou aspektů současné španělské ústavy. Ale serióznější analýza musí mířit jinam.

Co totiž přibližuje obě situace nejvíce, je míra nejistoty ohledně dalšího vývoje, bezprecedentnost a složitost. V aktuálním případě jde o tato základní fakta: nikdy po obnovení demokracie netrvala výměna španělské vlády vlastně jenom pár hodin a nikdy nenastoupil do jejího čela nečlen parlamentu, který nemá jistou ani třetinu poslanců a nekontroluje senát. V zemi s hyper-prekarizovaným trhem práce, 34,4 procenta nezaměstnaných lidí pod 25 let, 18 miliard eur deficitu na důchodovém účtu a strukturu a očekávání welfare-state, ale z evropského hlediska podprůměrné zdanění, nejde o dobré vyhlídky.

Již na samém počátku nové etapy španělské politiky, na němž stojíme, je tak možné konstatovat, že by bylo předčasné označovat za jejího vítěze právě socialisty (PSOE). Ti se naopak mohou v důsledku snadno stát poraženými spolu s odstavenou Lidovou stranou, jejíž soudní problémy ani náhodou neskončily.

Španělský labyrint a první skupina vítězů: autonomisté a nacionalisté

Na odvolání Rajoye a nástupu Pedra Sáncheze do paláce Moncloa totiž vydělají hlavně menší nacionalistické strany, jež nyní socialistu — za podpory PODEMOS — do funkce instalovaly. Tato koalice ostatně mohla teoreticky Sáncheze zvolit již po předčasných volbách v roce 2016, jelikož korupční skandály PP byly známé už tehdy a nikdo od této strany nemohl čekat smířlivější postup v katalánské krizi. Avšak tehdy byla španělská politika rozdělena bojem mezi socialisty — PSOE a PODEMOS o hegemonii na levici a komplikovaným soubojem socialistů a lidovců se stranou Ciudadanos o voliče středové.

Současně se pak odehrával spor mezi takzvaným ústavním blokem, hlavně Lidovou stranou, socialisty a Ciudadanos na straně jedné, a katalánskými separatisty na straně druhé. PODEMOS stáli bokem: nechtěli sice katalánskou nezávislost, hájili však referendum jako realizaci práva na sebeurčení a prohloubení demokracie. Baskičtí nacionalisté (PNV) si pak více slibovali od Lidové strany, od níž čekali za svůj opatrný postoj v katalánské otázce výhody pro region. A pozice lídra socialistů Pedra Sáncheze ve vlastní straně byla více než vratká.

Strana socialistů PSOE tehdy nedokázala najít společný hlas s PODEMOS kvůli vzájemné konkurenci a odlišnému postoji ke Katalánsku. Na možnou vládu s tehdy spíše centristickými Ciudadanos jí zase nestačily hlasy. Část socialistů stejně považovala za nejméně špatnou možnost menšinovou vládu vítězné Lidové strany, jež by pokračovala a ničila se v aplikaci ekonomické politiky slíbené Bruselu a prošla si katalánským martyriem, v situaci závislosti na baskických a kanárských nacionalistech a na Ciudadanos. Tento hlas ve straně nakonec převážil a Sánchez, který vládu Lidové strany striktně odmítal, byl z vedení načas odstraněn, aby se PSOE mohla zdržet při hlasování o důvěře a nechat Rajoye nastoupit do funkce premiéra.

Současná situace je jiná, ale formování menšinové vlády opět dostane do nelehké pozice toho, kdo ji bude stavět, tentokrát PSOE. Vítězi, naopak, jsou již nyní všichni ostatní kromě Lidové strany. Nacionalistické strany z Katalánska získají do čela politika, který je ochoten alespoň vyjednávat, závisí na katalánské odnoži socialistů a obecně navrhuje ústavní změny ve směru takzvaného vícenárodního Španělska. Katalanisté budou na Sáncheze tlačit bez ohledu na fakt, že část PSOE ústupky nacionalistům odmítá (zejména andaluští socialisté).

Pro umírněné baskické nacionalisty PNV je situace opět čistou výhrou, když nemusí vysvětlovat, proč drží u moci zkorumpované centralisty. Přitom na podpoře Lidové strany vydělali: deset dní před Rajoyovým pádem dosáhli schválení pro ně výhodného rozpočtu (540 milionů eur investic z rozpočtu do Baskicka). Stali se tak bojovníky proti politické korupci, jejíž existence zrovna je nejspíš šokuje asi jako kapitána Renaulta z Casablancy. Lepší Sánchez než předčasné volby a možné vítězství centralistických Ciudadanos. A navíc, teď může PNV klást podmínky pro změnu socialistům, jelikož i je lze za určitých okolností zase sesadit. Podobně je na tom část nacionalistů kanárských.

Tradiční proti netradičním a druhá skupina vítězů

Pomohou si však i takzvané nové formace. Dodejme, že ve Španělsku již nemá přílišného smyslu mluvit o tradičních a netradičních politických stranách. Třeba Lidová strana se do své současné podoby transformovala až na konci osmdesátých let a je asi tak tradiční jako ODS. Na jisté tradice španělské pravice se lidovci raději rozhodli nenavazovat.

Socialisté mají sice velké dějiny, ale jejich post-frankistická podoba má sotva o deset let delší život než „tradice“ lidovců. Avšak když se objevila nová levice PODEMOS a zprvu nevyhraněný centristický projekt Ciudadanos, zrozený původně mezi stoupenci španělského Katalánska v Barceloně, začalo se i ve Španělsku mluvit o krizi tradičních stran či populismu.

Dnes je však jasné, že jak Ciudadanos, tak PODEMOS splňují většinu atributů „běžných“ politických formací. Jsou zapojeny do vládnutí na lokální a regionální úrovni, mají své členy a program. Údajně anti-systémoví PODEMOS mají skoro všechny rysy „tradiční“ strany: nejasné financování (v počátcích zjevně z Venezuely), „poradenskou činnost“ některých zakladatelů, existenci frakcí, hluboké rozpory ve vedení, intimní vztahy tamtéž, konzultaci s členskou základnou jenom tehdy, když se to hodí, a nyní i požadavky na vstup do vlády, nemluvě o sporném nákupu venkovského sídla s bazénem, které si vybral lídr Pablo Iglesias (členská základna ho ovšem ve funkci podržela).

Ciudadanos, kteří se v posledním roce posunuli výrazně k ekonomickému liberalismu a v katalánské otázce byli ještě méně ústupní než Rajoy, jsou hlavními vítězi celé „akce Sánchez“, aniž by se na ní podíleli. Rajoye drželi u moci, nehlasovali proti němu, ale jeho pád a korupční skandály Lidové strany jim pomohou v tažení na pozici hlavní pravicové strany ve Španělsku (v průzkumech je dělí 1,6 procenta hlasů).

Oni přece nikoho nezradili, chtěli předčasné volby, jsou konzistentní a nyní budou minimálně chvíli hlavní konsolidovanou pravicovou opozicí vůči PSOE v ekonomických záležitostech, a hlavně v katalánské otázce, což je posílí v kastilsky mluvících částech země. Jejich lídr Alberto Rivera je již delší dobu nejdůvěryhodnějším politickým lídrem a vytváří se paralely mezi ním a Trudeauem či Macronem.

PODEMOS mají situaci o dost horší kvůli vnitřním rozporům, rozkladu zahraničních referenčních vzorů (Venezuela) a nevyhraněném postoji ke Katalánsku. Ale i oni mohou získat. Sice pomohli dostat do čela — jejich slovy — jednu ze dvou stran historické zkorumpované „kasty“, ale to proto, aby zemi zbavili „většího zla“ a dali šanci progresivní vládě. Navíc Pedro Sánchez se odklonil od svého původního programu konfrontace s nimi.

Ve skutečnosti je tomu naopak. Snaží se přebrat jejich voliče podobně rámovanou politikou. Avšak na rozdíl od lídra PODEMOS Iglesiase bude nyní Sánchez premiérem, a to premiérem ve velmi nevýhodné situaci a na krátkou dobu (volby mohou být i na konci roku 2019, ne později než na konci 2020). PODEMOS tak na něj budou moct tlačit zleva a vinit ho ze zrady kdykoli, když se s ním neshodnou, ať už jako vládní partner, či jako parlamentní síla.

Poražení a možní poražení

Jasnými poraženými jsou samozřejmě lidovci. Soudní rozsudky a nejistota ohledně dalšího vedení strany, v níž se za dlouhého Rajoyova předsednictví (od roku 2004) vynořila celá řada pretendentů, spolu s konkurencí Ciudadanos, zatíží Lidovou stranu minimálně do dalších voleb. Ani již letitý konflikt s Josém Maríou Aznarem, faktickým tvůrcem strany, jenž rezignoval i na její čestné předsednictví, Lidové straně nepomáhá. Aznarovou pozicí v zemi sice otřásl skandál po teroristických útocích v roce 2004 a podpora útoku proti Iráku, ale v katalánské krizi oceňovali konzervativní kastilsky mluvící Španělé jeho „rozhodnost“, srovnatelnou s tím, co hlásali Ciudadanos, ke kterým má ex-premiér nyní blízko.

Lidová strana je samozřejmě stranou, která vydržela leccos. Už sám fakt, že od roku 2011 vyhráli lidovci všechny celošpanělské volby (2011, 2015, 2016), vzdor řadě obrovských skandálů a hodnotovým pozicím, jež neodpovídají většině španělské populace, ukazuje na jejich odolnost. Zejména starší voliči, kteří volit chodí, jim zatím byli věrní. Sama sebe Lidová strana prezentuje jako jedinou zodpovědnou a ozkoušenou alternativu v těžkých časech. Taktéž regionální zakotvení v některých oblastech, založené i na letitém klientelismu, dává straně její sílu.

Nejméně jasná je situace socialistů PSOE. Strana má 84 poslanců z 350 a v senátu si udržují absolutní většinu lidovci. Sánchez nevyhrál volby, ale byl instaurován širokou koalicí jdoucí od pravice (baskická PNV) po radikální levici (PODEMOS), nemluvě o podpoře od různě orientovaných nacionalistických či otevřeně separatistických formací. Sám není poslancem, jelikož v roce 2017 rezignoval na mandát, aby se nemusel protivit straně, která se ho krátce předtím zbavila, když se rozhodla zdržet při volbě Rajoye premiérem.

Poslední fakt ukazuje na Sánchezovu složitou pozici v PSOE, zejména ve vztahu k silným regionálním vůdcům (barones). Zatímco u členské základny má Sánchez podporu, straničtí lídři a aparát k němu měli řadu veřejných výhrad, a to včetně historických lídrů (Felipe González či Alfonso Guerra).

PSOE je rozdělena v katalánské otázce a v kastilských částech země může ztratit voliče buď směrem k Ciudadanos, bude-li příliš „kompromisní“, anebo k PODEMOS, pokud se bude držet dosavadního tvrdého kurzu madridských vlád. V Katalánsku a částečně i Baskicku pak bude její elektorát doufat ve více vyjednávání a hledání kompromisu. Sáncheze tak čeká vnitrostranické vyvažování vlivu silných extremadurských, a hlavně andaluských socialistů (tamní vůdkyně Susana Díaz byla a je jeho konkurentkou), kteří jsou proti ústupkům nacionalismu, a zájmů spojenecké Strany socialistů Katalánska (PSC), která je pro federalizaci země.

Komplikace nenastanou jenom v případě Katalánska, ale též při jednáních o meziregionální solidaritě, dluzích autonomních komunit, veřejných investicích či vodních zdrojích. Stejná dilemata umocní potřeba tvořit většinu hlasů pro každý krok v parlamentu, kde se mnoho stranických zájmů navzájem neguje a kde všichni již jednají v logice následující volební kampaně (2019 či 2020). O senátu nemluvě. Dvě strany — Ciudadanos a PODEMOS — pak čekají na chvíli, kdy volebně překonají své konkurenty.

Sama Sánchezova dosavadní politická kariéra je rozporná. Do prvních volených funkcí se dostal jako náhradník a jako lídr nevyhrál žádné volby, naopak dostal stranu na historické minimum počtu poslanců od konce frankismu. A zatímco zpočátku bránil posunu PSOE doleva, chtěl vládu se Ciudadanos a kritizoval PODEMOS jako bezmála hrozbu demokracii, v roce 2016 již odmítal „racionální“ podporu Rajoyovi a v konfliktu se stranickým aparátem se přikláněl k diskursu radikální levice a ke spolupráci s ní.

Co dál

Po Rajoyovi tak nastane doba složitých manévrů na řadě front. Vládní diskurs bude určitě velmi progresivní a v sociálních hodnotách liberální. Je to částečně v základních principech španělských socialistů (nejde o stranu Foldynů či Chovanců), tak v logice boje o převahu na levici. Již nyní je zjevná snaha zvrátit řadu kroků Lidové strany, jež omezovaly i základní občanské svobody a byly reakcí na sociálně pokrokovou a průkopnickou vládu Zapaterovu.

Výrazně menšinový charakter kabinetu však omezí jeho šance, byť v řadě věcí se najde většina PSOE, Ciudadanos a PODEMOS. Ani možný pozdější vstup PODEMOS do kabinetu tuto situaci nezmění, naopak, umocní štěpení mezi socialisty a eventuálně i v PODEMOS. I ti by ve společné vládě se socialisty mohli za určitých okolností ztratit, ale spíše se jim může povést zviditelnit se tlakem na koaličního partnera a zdůraznit tak svou autentickou levicovost proti „oportunistické“ PSOE.

Výsledek Sánchezova vládnutí je tak více nejistý než v jiných případech. Bezesporu může uspět, zvrátit konzervativní politiku lidovců či zklidnit katalánskou situaci, a tím dát i určitou naději evropské sociální demokracii. Má samozřejmě i reálnou šanci oslabit PODEMOS.

Kvůli kontrole Lidové strany v senátu se mu však sotva povede třeba reformovat ústavu či prosadit jiné hlubší kroky, což však lze vysvětlit. Anebo může svou stranu dovést do podobné situace, v níž se ocitla Renziho Partito Democratico či francouzští socialisté. Ve Španělsku pak může dojít k sorpasso, při němž se PODEMOS stanou silnější než PSOE, za pravděpodobného paralelního procesu na pravici mezi lidovci a Ciudadanos.