Después de Franco, ¿qué?, aneb Po Francovi co?, tak zněl titul knihy, kterou vydal v roce 1965, tedy deset let před diktátorovou smrtí, generální tajemník španělských komunistů a univerzální mystifikátor Santiago Carrillo. (Nutno ovšem dodat, že již o čtyři roky dříve publikoval v The Atlantic Monthly článek s názvem „After Franco, what?“ bývalý falangista Dionisio Ridruejo).

Po prvním úspěšném konstruktivním vyslovení nedůvěry španělské vládě v dějinách země by se dal do stejně znějící otázky dosadit Mariano Rajoy. Tím se nijak nesugerují podobnosti mezi oběma osobami a jejich postavením (diktátor versus ústavní premiér), byť ze žurnalistického hlediska se nabízí několik paralel. Oba spojuje galicijský původ a vlastnosti tamním obyvatelům přičítané: konzervatismus, uzavřenost, absence větších emocí, opatrnost, tvrdohlavost či tendence „vysedět problém“ zdánlivou pasivitou.

Jejich odpůrci je buď podceňovali jako tupce, nebo je naopak vyloženě démonizovali. Politicky přežili věci, jež by jiným stokrát zlomily vaz. Rajoyovu Lidovou stranu (PP) pak založil bývalý Frankův ministr vnitra, Manuel Fraga, též Galicijec, a ještě pod názvem Lidová aliance (Alianza Popular) měla problém s řadou aspektů současné španělské ústavy. Ale serióznější analýza musí mířit jinam.

Co totiž přibližuje obě situace nejvíce, je míra nejistoty ohledně dalšího vývoje, bezprecedentnost a složitost. V aktuálním případě jde o tato základní fakta: nikdy po obnovení demokracie netrvala výměna španělské vlády vlastně jenom pár hodin a nikdy nenastoupil do jejího čela nečlen parlamentu, který nemá jistou ani třetinu poslanců a nekontroluje senát. V zemi s hyper-prekarizovaným trhem práce, 34,4 procenta nezaměstnaných lidí pod 25 let, 18 miliard eur deficitu na důchodovém účtu a strukturu a očekávání welfare-state, ale z evropského hlediska podprůměrné zdanění, nejde o dobré vyhlídky.

Již na samém počátku nové etapy španělské politiky, na němž stojíme, je tak možné konstatovat, že by bylo předčasné označovat za jejího vítěze právě socialisty (PSOE). Ti se naopak mohou v důsledku snadno stát poraženými spolu s odstavenou Lidovou stranou, jejíž soudní problémy ani náhodou neskončily.

Španělský labyrint a první skupina vítězů: autonomisté a nacionalisté

Na odvolání Rajoye a nástupu Pedra Sáncheze do paláce Moncloa totiž vydělají hlavně menší nacionalistické strany, jež nyní socialistu — za podpory PODEMOS — do funkce instalovaly. Tato koalice ostatně mohla teoreticky Sáncheze zvolit již po předčasných volbách v roce 2016, jelikož korupční skandály PP byly známé už tehdy a nikdo od této strany nemohl čekat smířlivější postup v katalánské krizi. Avšak tehdy byla španělská politika rozdělena bojem mezi socialisty — PSOE a PODEMOS o hegemonii na levici a komplikovaným soubojem socialistů a lidovců se stranou Ciudadanos o voliče středové.

Současně se pak odehrával spor mezi takzvaným ústavním blokem, hlavně Lidovou stranou, socialisty a Ciudadanos na straně jedné, a katalánskými separatisty na straně druhé. PODEMOS stáli bokem: nechtěli sice katalánskou nezávislost, hájili však referendum jako realizaci práva na sebeurčení a prohloubení demokracie. Baskičtí nacionalisté (PNV) si pak více slibovali od Lidové strany, od níž čekali za svůj opatrný postoj v katalánské otázce výhody pro region. A pozice lídra socialistů Pedra Sáncheze ve vlastní straně byla více než vratká.

Strana socialistů PSOE tehdy nedokázala najít společný hlas s PODEMOS kvůli vzájemné konkurenci a odlišnému postoji ke Katalánsku. Na možnou vládu s tehdy spíše centristickými Ciudadanos jí zase nestačily hlasy. Část socialistů stejně považovala za nejméně špatnou možnost menšinovou vládu vítězné Lidové strany, jež by pokračovala a ničila se v aplikaci ekonomické politiky slíbené Bruselu a prošla si katalánským martyriem, v situaci závislosti na baskických a kanárských nacionalistech a na Ciudadanos. Tento hlas ve straně nakonec převážil a Sánchez, který vládu Lidové strany striktně odmítal, byl z vedení načas odstraněn, aby se PSOE mohla zdržet při hlasování o důvěře a nechat Rajoye nastoupit do funkce premiéra.