Kdybychom se museli, nebo třebas jen mohli, přestěhovat na libovolné místo této planety, co by pro nás hrálo při výběru našeho nového domova nejdůležitější roli? Bezpečnost, lidská práva, krása krajiny, znečištění životního prostředí, nebo dokonce HDP na hlavu? Jistě, je těžké zvolit jen jedno kritérium. Snad bychom mohli odpovědět něco jako kvalita života, což je pojem, který umožňuje uplatnit více hledisek.

Kdybychom však položili podobnou otázku Praotci Čechovi, téměř jistě by odpověděl: tam, kde je dost půdy, která rodí. Pro zemědělské společnosti určovala „domov“ především úrodná půda, na našem území úrodné úvaly na Moravě, v Čechách pak především Polabí a přilehlé části středních Čech. Dnes nám tento pocit úrodnosti nahrazuje všeobecná dostupnost potravin na globalizovaném trhu, který ovšem nemusí být věčný. Ovšem i kdyby byl, dostupnost potravin stále závisí na úrodnosti půdy; a ve větším, globálním měřítku a při dnešním intenzivním způsobu zemědělství též na množství dostupné energie.

Step, matka černozemě

Zahleďme se však zpět na půdu. Je snad horninou? Nebo základní složkou krajiny — něco jako voda a vzduch, tolik nezbytné pro život? Spousta lidí se skutečně na půdu dívá jako na něco anorganického, či alespoň neživé přírodě blízkého. Podstatu půdy si přiblížíme na příběhu jejího vzniku a na příkladu některých jejích důležitých vlastností.

Naše nejúrodnější půdy, černozemě, pokrývající část z předešle jmenovaných oblastí Čech a Moravy, jsou svědky poslední doby ledové. Naše území tehdy nepokrýval ledovec. Bylo jakýmsi větrným koridorem mezi alpským a severským ledovcem: vítr zde usazoval úlomky hornin, čímž vznikala spraš — zvláštní navátá hornina, bohatá na minerální živiny. Ta hostila společenstva trav a bylin, prastarou step, kterou dnes známe z některých částí Ukrajiny a hlavně Ruska. Černozem se vyznačuje hlubokým humusovým horizontem, tedy horizontem, jehož charakter přímo určují půdní organismy, kořeny rostlin a hyfy (vlákna) hub.

Po skončení doby ledové se začal šířit les, překryl mnohé z černozemí a pozměnil jejich charakter. Některé černozemě však, navzdory moci staroholocénního lesa, již nikdy nepřikryl stín lesních velikánů. Mohl za to člověk — první zemědělci a pastevci, kteří udrželi v takzvané staré sídelní oblasti bezlesí. Úrodnost půdy byla posvátnou a tajemnou vlastností spojovanou s rodivou schopností Matky Země, možná i proto nechtěli první zemědělci do půdy příliš rýt. I přes další rozvoj zemědělství se podařilo udržet úrodnou půdu nejen do příchodu Praotce Čecha, ale až do nástupu intenzivního zemědělství.

Neviditelný korálový útes

Jaké vlastnosti úrodná půda má? Pro rostliny je půda skutečným životadárcem — poskytuje jim substrát k zakořenění; aby mohly být rostliny v půdě dobře ukotveny, musí jejich kořeny proniknout hlouběji, což je klíčové i z hlediska dostupnosti vody a živin. Proto nesmí být půda zhutnělá, ztvrdlá jako beton, nebo jen vyschlý jíl; úrodná půda tedy ve své struktuře obsahuje řadu prostor. Půda musí v dostupné formě poskytovat rostlinám dlouhodobě důležité prvky, především dusík a fosfor (menší dusíkaté organické molekuly, dusičnany, amonný iont, fosforečnany), řadu iontů kovů (vápníku, hořčíku, draslíku, méně sodíku atd.) a další nutrienty.

Jak to dokáže, když si je rostliny dlouhodobě berou? Část prvků se nahrazuje zvětráváním hornin, ale velká část prvků je recyklována (mimochodem vyspělé systémy mají obecně vysokou účinnost recyklace důležitých substancí). Recyklace v tomto případě znamená, že prvky obsažené v odumřelé biomase se vracejí zpět do půdy, musí se ovšem navrátit do stavu přijatelného pro rostliny, a navíc setrvat v půdě, než si je rostlina vezme zpět; to vše půda umí. Za čas tedy prvky opět vstoupí do biomasy rostliny a celý cyklus se opakuje.

Naprosto klíčový prvek — dusík — pak půda získává ze vzduchu a přetváří jej do formy přijatelné pro rostliny (viz výše). Recyklace dusíku je ve zdravé půdě vysoká, což souvisí s obtížemi při jeho získávání. Má-li být půda úrodná, nemohou se v ní hromadit zbytky rostlin v málo rozložené formě. Tím by vznikal málo úrodný surový humus či rašelina s kyselou reakcí — tedy prostředí pro úrodnost doslova nepřátelské. V půdě tedy dochází k „zapracování“ těchto zbytků, a to dokonce způsobem, který vylepšuje půdní vlastnosti — dokážete si představit, že bychom odpadem dokázali zvelebovat naše prostředí?

Další důležitou a pro život nezbytnou půdní složku představuje voda. S ní to také není jednoduché. Když dopadá ve formě deště na povrch, musí dojít k zasakování (odborně infiltraci). Voda stékající pouze po povrchu by jednak mohla způsobit erozi, jednak by se logicky nedostala ke kořenům. Úrodná půda tedy musí mít strukturu umožňující zasáknutí. Ovšem během zasakování nesmí dojít k rozplavení půdy, což je jev, který můžete pozorovat například tehdy, když lijete vodu z konve na písek. Úrodná půda tedy zároveň vykazuje soudržnost, a co více, do jisté míry je schopna udržet vodu ve svých pórech (prostorách různé velikosti), což umožňuje rostlinám pít, i když zrovna neprší.

Půda také do jisté míry udržuje homeostázi čili stálé vnitřní prostředí, například tím, že v určitém rozsahu tlumí výkyvy pH. Podobně udržuje homeostázi tělo živých organismů, například pH krve, teplotu či tlak.