Nelze než souhlasit, že Temný rytíř povstal „je slepenec, který se toho snaží spojit příliš mnoho,“ jak uvádí ve svém článku Pavel Holubec. Ani tato skutečnost ovšem nijak nevylučuje, že způsob začlenění některých motivů do filmu vede k tomu, že celá Nolanova batmanovská trilogie (Batman začíná — 2005, Temný rytíř — 2008, Temný rytíř povstal — 2012), a zvláště pak poslední díl, nereflektovaně podporuje stávající společenské uspořádání a dehonestuje jakékoliv pokusy o společenskou kritiku a alternativy. Takové interpretace již ve svých článcích nabídli například Ondřej Lánský, Jan Čulík, Petr Kořínek či v posledním čísle Nového Prostoru (NP 401) Kateřina Kňapová. Způsob, jakým režisér a scénáristé pracují s tématy individualismu, sociálních nerovností a systémových alternativ, příčin ekonomické krize a charity, nesměřuje k ničemu jinému než k obhajobě kapitalismu.

Superhrdinové a individualismus

To, že se autoři superhrdinských filmů vesměs zaměřují na individua namísto komplexního zobrazování sociálních struktur, potažmo sociálních problémů, ani to, že akce je v tomto žánru nesená jednáním hrdinů, padouchů, případně dalších výrazných charakterů, není nijak překvapivé. Individualismus vyplývá z logiky žánru. Stejně tak je známou skutečností, že superhrdinové nejsou obvykle antisystémoví. Na konci téměř každého takového příběhu superhrdina překazí padoušské plány a než se objeví nové nebezpečí, společnost šlape dál stejně jako předtím. Vše podstatné zůstává při starém.

Proč se tedy zrovna u Batmana zaměřovat na žánrově samozřejmý individualismus? Trilogie o Temném rytíři totiž dobře ukazuje limity, na které individualistická logika superhrdinských filmů naráží ve chvíli, kdy se podstatnou součástí příběhu stávají reálné společenské problémy. Individualistický přístup funguje v Batman začíná, kde se hlavní hrdina mění z obyčejného miliardáře v maskovaného superhrdinu. V Temném rytíři individualismus dobře slouží zápletce boje hrdiny s padouchem, který páchá zločiny a vytváří chaos, prostě proto, že se mu to líbí. Individualistická perspektiva poměrně dobře koresponduje i s otázkou, zda je správné bojovat se zločinem jako maskovaný přízrak, který stojí mimo mechanismy právního státu, nebo nechat potírání zločinu na justici a policii. Ani v v předchozích dílech trilogie se sice neřeší systémové příčiny zločinu (větu: „Stačí vyvolat dostatečně velký hlad a zločinci se stanou ze všech,“ nelze považovat za vhled do systému) a páchání zločinů je v zásadě vysvětlováno pouze psychologií zločinců. To je vzhledem k sociální realitě skutečného světa naivní, avšak ve fikčním univerzu Gothamu to funguje.

Nicméně už v Temném rytíři je možno nalézt postup, který bude znovu použit v Temný rytíř povstal, kde následně selže. Jedno ze základních dilemat Temného rytíře spočívá v tom, zda má se zločinem bojovat mimo systém stojící hrdina, anebo veřejný systém justice a policie; protikladná stanoviska jsou však publiku představována pouze prostřednictvím individuálních hrdinů — maskovaný Batman kontra veřejně působící státní návladní Harvey Dent — a celý spor tak dostává nádech souboje dvou silných individualit. Temný rytíř povstal sice ukazuje, jak strategie založená na mytizaci Harveyho Denta selže, ve filmu se ovšem řeší jedině problematika zakládající lži, nikoli otázka, do jaké míry jsou struktury legálního panství ohroženy, pokud je toto panství legitimizováno téměř jen charismatem jednotlivce. (Tento problém je mimochodem zajímavý i v souvislosti s nedávnými spory o jmenování jedné konkrétní osoby do čela Vrchního státní zastupitelství v Praze, ale to by bylo na jiný článek.) To, že Temný rytíř povstal dostatečně neřeší otázky a dilemata týkající se fungování právního státu, která byla nastolena v předchozím filmu, ovšem nepředstavuje hlavní problémem a selhání posledního dílu trilogie.