Druhá republika znovu?

V České republice bychom našli jen několik politiků, kteří se nevezou na nahnědlé vlně běsnění nad přistěhovalci a všemožných radikálních úvah, které volně směšují islám, islamisty a terorismus. Politikům hlavního proudu schází odvaha.

Jpehe

Jiří Pehe

21.01.2015 10:20

Současná vlna zbabělosti, xenofobie a alibismu v hlavním proudu české politiky tváří v tvář masivní vlně běženců zaplavujících Evropu a teroristickým útokům ve Francii bohužel dost připomíná atmosféru v české společnosti před nástupem druhé republiky po Mnichovu v roce 1938.

Tehdy, jak známo, začal českou společnost pod vlivem německého nacismu zaplavovat politický sliz českého fašismu. Což o to, latentních fašistů je dost v každé demokratické společnosti. A v závislosti na společenské situaci nejen těch latentních. Čím se ale demokratické společnosti liší, je odvaha politiků hlavního proudu a občanské společnosti se takovým tendencím postavit.

V České republice bychom momentálně ale našli jen několik politiků, kteří se nevezou na nahnědlé vlně běsnění nad přistěhovalci a všemožných radikálních úvah, které volně směšují islám, islamisty a terorismus.

Společným jmenovatelem těchto politických výlevů je segregace. Tedy pravý opak integrace. Oddělování zdravého českého zrna od „plev“ nás má ochránit před násilím a kulturně-ideovou infekcí, která se k nám údajně valí z řad muslimů.

V čele tohoto nahnědlého běsnění přitom nestojí nikdo jiný než hlava českého státu. Ten kupříkladu tvrdí, že každý má žít ve vlastní zemi, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu. Neváhal by ani s deportací muslimů, kteří se nepřizpůsobili poměrům v nových vlastech.


K účasti Jany Černochové z údajně ještě stále demokratické ODS na protiislámské demostraci jsme slyšeli jen nemastné neslané řeči o tom, že její účast byla možná nevhodná, ale má na ní právo. Foto Ondřej Mazura

Co na tom, že spousta uprchlíků z islámských zemí, kteří už jsou v Evropě, se nemá kam vrátit, neboť jejich domovy už neexistují. A co na tom, že prezidentův paušálně segregační tón jde proti všemu, co reprezentuje liberálně demokratická Evropa od 2. světové války. Že se přitom v případě českého prezidenta jedná o hlubší stav mysli, než by byla jen zkratkovitá reakce na terorismus a těžko zvladatelnou uprchlickou vlnu v Evropě, o tom svědčí kupříkladu i jeho segregační apetit ve vztahu k hendikepovaným lidem.

Druhý nejvyšší činitel české vlády, Andrej Babiš, též neváhá oddělovat „zrno od plev“. Při přijímání běženců musíme brát v potaz rozdíl kultur, tradic a hodnot. V České republice prý kupříkladu nejsme zvyklí na muslimy, kdežto ve Francii na ně zvyklí jsou.

Budeme tedy segregovat žadatele o azyl nikoliv podle jejich ochoty respektovat liberálně demokratický řád, ale podle náboženství, ač islám u nás nikdo oficiálně nezakázal? Nebo podle „kultury“ a „tradic“? Ustavíme komisi pro posuzování hodnotových rozdílů?

A pokud bychom „nepřizpůsobivé“ deportovali, jak navrhuje Zeman, ustavíme komisi pro posuzování toho, kdo je pro deportaci vhodný? A měly by se takové deportace týkat jen přistěhovalců, kteří ještě nemají naše občanství nebo třeba i dětí přistěhovalců, kteří se v nové zemi už narodily?

Prezidentova slova, že „ani to, že se děti imigrantů již narodí v nové zemi, z těchto zemí nedělá jejich domovinu, …protože je tam jakási genetická závislost“ by v každé normálnější demokratické zemi vyústila v masivní rozhořčení. U nás se nad těmito výroky, které jsou na Západě představitelné jen jako arsenál extrémní pravice, pozastavila jen některá média a část občanské společnosti. Stranické politiky nechal vesměs v klidu.

Jinou kapitolou jsou oportunistické reakce politiků na projevy otevřené xenofobie a nenávisti. Řada politiků sice verbálně odmítla hanění muslimů a islámu v podání Tomio Okamury, ale evidentně se většina bojí reagovat rozhodněji. Třeba skutečným tlakem na Okamurovo odstoupení nebo na jeho izolaci.

Vůči českým komunistům se kdysi část občanské společnosti vymezila s pomocí hesla „s komunisty se nemluví“. Týkalo se to přitom převážně minulých prohřešků proti demokracii v podání totalitní předchůdkyně KSČM. S velmi současným Okamurou se naopak dál mluví. Kde je občanská společnost v tomto případě?

Alibistických reakcí od politiků hlavního proudu jsme také byli svědky, když se na Hradě konala demonstrace proti islámu. I ve vztahu k účasti Jany Černochové z údajně ještě stále demokratické ODS jsme slyšeli jen nemastné neslané řeči o tom, že její účast byla možná nevhodná, ale má na ní právo.

Česká politika se ocitla na hraně
Na levici pro změnu Jan Keller, lídr eurokandidátky ČSSD, a tedy jeden z nejvýznamnějších politiků ČSSD, v poslední době rozvíjí bez jakýchkoliv protestů představitelů strany úvahy o tom, jak přistěhovalci ujídají z našeho evropského koláče sociálních jistot.

Ačkoliv je tato jeho „starost“ formulována tak, že prý při současných rostoucích rozdílech mezi bohatými a chudými jedinci, jakož také bohatými a chudými zeměmi i regiony v Evropě, hlavní břímě solidarity s uprchlíky nakonec ponesou ti v Evropě nejpotřebnější, i tak nezní příliš sociálně demokraticky, ale spíš jako výrok z dílny Marine Le Penové.

Demokratická levice by přeci měla usilovat spíše o to, aby se podařilo zmenšit či eliminovat ony nerovnosti, které mimo jiné údajně přenášejí břímě solidarity s uprchlickými ubožáky na sociálně nejpotřebnější Evropany, než aby v duchu známém spíše z prostředí populistické pravice argumentovala, že je třeba zásadně omezit počet uprchlíků, které Evropa přijímá, protože se s nimi nemůžeme kvůli vlastním sociálním nerovnostem dělit.

A přitom ještě nastolovat problém tak, jako by uprchlíci do Evropy proudili z větší části s úmyslem parazitovat na evropském sociálním systému.

Česká politika se pod tlakem uprchlické kalamity a reakcí na terorismus prostě ocitla – na pravici i na levici – na nebezpečné hraně. Slušní demokratičtí politici by nezneužívali strach a neznalost průměrných občanů, v lepším případě se nevezli na vlně populistických blábolů, ale trpělivě vysvětlovali podstatu i parametry současných problémů.

Bohužel i většina těch vládních politiků, kteří k podstatě současných problémů ze strachu před veřejným míněním mlčí, když už se aktivně nevezou na protiislámských a protiimigračních náladách, neváhá zvednout ruku pro politiku, která má zabezpečit, aby právě k nám se pokud možno nedostali žádní z uprchlíků, kteří už v Evropě jsou a na jejichž trvalé usídlení nemá jižní Evropa, kam přicházejí z nestabilních zemí, dostatek kapacit.

Stejně tak populisticky zvedají ruce pro zpřísňování imigračních opatření vůči lidem, kteří by chtěli ze zemí postižených masivními rozvraty přijít přímo k nám. Volně se tak směšuje strach z terorismu, který v posledních případech páchali nikoliv imigranti, ale lidé s evropskými pasy, a z ubožáků, kterým nezbylo vůbec nic, a přežívají v ponižujících podmínkách v utečeneckých táborech. Navíc je v těchto opatřeních implicitně obsažena islamofobie.

Politici si možná myslí, že svůj národ takto chrání. Ve skutečnosti jen dál prohlubují ve společnosti tendence ke xenofobii, provinčnosti a nedostatku solidarity (nejen s uprchlíky, ale i se zeměmi EU, které na sebe břímě solidarity s uprchlíky berou).

K výše zmíněné druhé republice, této černé kaňce na české historii, se to vztahuje tak, že i k ní vydláždila cestu zbabělost a neprozíravost politiků hlavního demokratického proudu. Stejně jako ostatně o deset let později částečně i cestu ke komunistickému puči.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Povrchní politická analýza Středa, 21.Ledna 2015, 20:05:53

Tereza Spencerová, novinářka, která navštívila Syrii, včera v Hyde Parku mimo jiné řekla, že Syřanům postiženým válkou by teď nejvíce pomohlo, kdyby se mohli vrátit do již osvobozených částí své vlasti a byl jim zvenčí poskytnut dostatek prostředků k obnově válkou zničených domovů.

Co v Peheho článku opravdu postrádám je přiznání důvodů, proč nyní prchá ze svých domovů od dob 2. světové války nevídaný počet válečných uprchlíků. Dnes jsou to lidé z válkou destabilizovaných zemí jižní Asie a severní Afriky, kteří se odtud valí do oblastí dosud klidných. Jaký ale nápor může Evropa ještě zvládnout, aby ji to také nedestabilizovalo? Nemělo by se vedle pomoci uprchlíkům jednat také s iniciátory těchto válek, aby i oni pomohli obětem humanitární katastrofy? Ano, mám na mysli USA, které by měly přijmout svoji odpovědnost za utrpení, které svými neuváženými zásahy způsobily a působí.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ke kritice Jana Kellera Středa, 21.Ledna 2015, 21:33:56

S Jiřím Pehem velice souhlasím. Jenom bych k jeho kritice vůči Janu Kellerovi dodal, že pokud Jan Keller zmiňuje v souvislosti s přijetím uprchlíků zhoršení sociální situace obyčejných lidí živících se prací, nemusí v tom být za mák xenofobie.

V systému, v němž se slovy Josepha Stiglitze uplatňuje vláda jednoho procenta pro jedno procento, totiž vše, co nejde k duhu právě tomu jednomu procentu vyvolených, jde k tíži zbývajícím devadesáti devíti procentům nevyvolených.

Tento fakt samozřejmě není a nesmí být argumentem proti přijetí uprchlíků a proti tomu, abychom jim poskytli bezpečí a domov u nás. Dobré je však upozornit na to, že u pouhého přijetím uprchlíků zůstat nemůže. Nemá-li u nás 10% zaměstnatelných lidí práci, pro další značnou část lidí práce je k dispozici jen práce prekarizovaná, podíl chudých lidí stále narůstá stejně jako lidí bez střechy nad hlavou, co potom zbude na utečence, až opadne vlna mediálního zájmu o tuto kauzu?

Nemohl mít právě toto Jan Keller na mysli?

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.