↗

Znechucení voličů tradičními politiky, které vyneslo k moci dnešní „antikorupčně korupční“ vládnoucí garnituru, možná začíná právě u dnes tolik diskutovaného ruského dluhu a jeho netransparentního vyrovnání. Foto Soňa Turinská, WmC

V minulých dnech přinesla média rozsáhlou studii o vzniku a způsobu vyrovnání takzvaného „ruského dluhu“. Jeho vznik je spojen s obdobím sametové revoluce a následnou změnou politických poměrů v Československu. Tehdejší nová politická reprezentace rozhodla o právní kontinuitě státu a z tohoto důvodu byly smlouvy uzavřené ještě komunistickým režimem platné a vymahatelné. Dodejme, že šlo o rozhodnutí celkem oprávněné. S ohledem na tehdejší masívní vojenskou přítomnost „spřátelených“ sovětských vojsk i na obavy z možného politického zvratu šlo o postoj pochopitelný a omluvitelný.

Totéž se už ovšem rozhodně nedá říct o způsobu jeho vyrovnání, o kterém rozhodla vláda Miloše Zemana. Česká republika se v té době už dávno nenacházela ve stavu politické beztíže a rozhodně nehrozil žádný zvrat polistopadových poměrů. Splacení dluhu prostřednictvím velmi netransparentní zprostředkovatelské společnosti Falkon Capital se v tomto světle jeví jako více než podezřelé. S vysokou mírou pravděpodobnosti zmizelo v „procesu“ vyrovnání dluhu okolo třiceti miliard korun a těžké podezření provází i otázku, proč se tento dluh standardně nevymáhal prostřednictvím Pařížského klubu dlužníků, který byl k tomuto účelu vytvořen a který si navíc vedl ve vymáhání ruských dluhů podstatně lépe.

Je zjevné, že okolí tehdejšího premiéra a dnešního prezidenta Zemana vynaložilo nemalé úsilí, aby se prosadilo právě vymáhání přes zprostředkovatelskou společnost. Touto cesto se totiž dá podstatně lépe ukrýt, kdo je konečným finančním beneficientem celého procesu. Do vyjednávání zcela jistě vstoupily nepříliš průhledné vazby ještě z doby socialismu, zejména různých stranických aparátčíků a skrytých postav z prostředí tajných služeb zejména z bývalého Sovětského svazu. Je naprosto mimo pochybnost, že při realizaci tohoto obchodu nemohlo chybět vzájemné pochopení, vstřícnost a ekonomická zainteresovanost všech stran.

Pokusím se ale podívat na celou věc ještě z jiného úhlu a dovolím si tvrdit, že vedle finanční škody způsobené České republice utrpěl stát současně mnohem závažnější škody politické a společenské.

Připomeňme si tehdejší politickou situaci. Po osmi let vlády Občanského fóra, ODS a pravicové koalice nastoupila vláda ČSSD, tolerovaná ODS na základě opoziční smlouvy. Jejím hlavním politickým programem se stal boj s korupcí pod hlavičkou programu Čisté ruce a dále náprava nezdařené privatizace, jež byla dílem ministra financí, premiéra a pozdějšího prezidenta Václava Klause. Připomeňme si, že Klausova vláda skončila v roce 1997 právě kvůli podezření okolo „zahraničního konta“ a neprůhledných sponzorských darů.

ČSSD ústy svého předsedy voličům slíbila, že bude jiná, korupci že bude neúprosně stíhat a vystupovat bude především ve prospěch občanů a voličů. Ale už první významný krok této vlády, který souvisel s nápravou „bankovního socialismu“, totiž prodej předlužené IPB do rukou belgické KBC, vyvolal jisté otázky o transparentnosti a ekonomické efektivitě tohoto procesu. V tomto případě lze ještě těžko poukázat na nějakou zjevnou politickou korupci, byť některé kroky vlády, zejména utajené separátní jednání a neomezené záruky, vyvolávaly již tehdy nepříjemné otázky.

Co se však deblokace ruského dluhu týče, o zákulisním a korupčním politickém vlivu už není pochyb. Pro ČSSD to bylo nejen první a zcela zjevné porušení protikorupčních zásad a hesla „nebudeme jako oni“, ale i otevřené přihlášení se k mechanismům, které využívala v minulosti ODS a které navíc velmi kreativně prohloubila „opoziční smlouva“.

V této události lze snad spatřovat i zárodek dnešních problémů oligarchizace politiky — situace, kdy se moci chopila „protikorupční“ hnutí, která se odvolávala na selhání a korupci tradičních politických stran a volič jim uvěřil. K úspěchu jim dopomohla postupná ztráta důvěry občanů v politiku, neschopnost tradičních politických stran zcela jasně se s těmito praktikami rozejít a účelně ostrakizovat jejich nositele. Nejprve se tak vynořily Věci veřejné a jejich programovou finanční participaci na veřejných zakázkách záhy nahradil dokonalý oligarchický model ANO. Předmětem privatizace se stal sám stát a jeho mechanismy a pod jeho kuratelou vzniklo efektivní politické sdružení na dobývání renty z veřejných rozpočtů a dotací.

Současná politická situace je kvůli tomu až absurdně polarizovaná. Očekává se sice nástup nových politických formací, které chtějí těžit z toho, že jsou zatím buď nepopsaným listem, nebo vehementně tvrdí, že budou jiné, že se poučily a změnily. ČSSD navíc platí účet za svou dobrovolně zvolenou účast ve vládní koalici s hnutím ANO.

Není navíc vyloučeno, že v čele státu zůstane i po nadcházejících volbách ono „protikorupčně korupční“ hnutí v čele s člověkem, který si nejenže nese zátěž z minulého režimu, ale byl i jedním z aktívních účastníků neprůhledných privatizací na Slovensku a později i v České republice. Jako premiér navíc vytvořil efektivní model dobývání renty a privatizace státu ve prospěch své firmy.

Právě způsob deblokace ruského dluhu, domnívám se, naší dnešní bezútěšné situaci zásadně napomohl. Zejména pro ČSSD to byl jeden z prvních a zásadních kroků k opuštění protikorupčních a politických zásad a začátek cesty k postupné ztrátě politické hodnověrnosti a poctivosti.