Mám-li poctivě odpovědět na otázku, proč se hlásím k levici, nutí mě to jemněji vymezit, k jaké levici se hlásím. Pojmy levice a pravice možná nejsou překonané, ale zasluhují si jemnější diferenciaci. Ze společného kotle levice na nás totiž mohou vyskočit Marx nebo Lenin, François Mitterand nebo Tony Blair. Mahátma Gándhí nebo Hugo Chavez. Jean Paul Sartre nebo Leonardo Boff.

Pojem levice nevyjadřuje jednu kolektivní uniformovanou identitu. Na levici nalezneme vášnivé odpůrce/kyně jakéhokoliv násilí i strůjce/kyně odporných zvěrstev v koncentračních táborech, vyznavače/ky silného státu i přívržence/kyně komunitního hospodaření, mnichy/mnišky revoluce i bohémské emancipátory/ky sexuální života, přesvědčené ateisty/ky i pochybující agnostiky/čky, konzervativně cítící křesťany/ky i nonkonformní hledače/ky absolutna. Levicovost zahrnuje celou škálu možností, paletu lidských zkušeností a postojů. Co je spojuje? Snad jen zvýšená intenzita potřeby vztahovat se k celku. Odmítání vypjatého individualismu.

Hned v úvodu bych nejraději napsal, že se hlásím k levici, protože jsem demokrat a liberál, protože je mi vlastní zesílený smysl pro svobodu, rovnost a jedinečnost každé lidské bytosti. Zde je ovšem první vymezení, hlásím se k levici liberální a demokratické a jednoznačně odmítám její totalitární křídlo. Zločiny levice v dějinách 20. století nemám potřebu zastírat či omlouvat. Avšak vědomí zástupu levičáků, kteří skončili v nejrůznějších věznicích komunistických režimů nebo byli dokonce zavražděni, kteří nasazovali životy, aby nesvobodný režim padnul, mi jasně říká, že levicovost nelze bez znásilnění pravdy přiřadit k násilí či nesvobodě. I u nás je celá řada osobností, kteří jsou toho živým důkazem a znamením. Na stránkách Referenda se setkáváme například s Annou a Jaroslavem Šabatovými, s Ivanem Štampachem nebo Markétou Hrbkovou.

Bývá-li levicovost spojována automaticky s myšlenkou silného řídícího a dozírajícího státu, pak se musím přiznat, že cítím jisté výhrady a rozpaky. Dílem své krve pocházím z Dalmácie, kde lze cítit ve vzduchu slané stopy přímořských, obchodních republik z období renesance. Mé myšlení i etické a náboženské postoje výrazně poznačili právě renesanční humanisté. Rád nasávám vůni přístavních tržnic, těším se z lidské živelnosti a vynalézavosti, která vstupuje coby merkurovský daimon do hry, když běží o otázku obchodu.

V Itálii znám manželský pár, českou disidentku a marxisticky laděného italského filosofa, kteří provozují drobný obchůdek s rukodělnými šperky. Tito lidé jsou pro mne krásným ztělesněním původní liberální ctnosti podnikání. Jsou svobodnými a hrdými lidmi provozujícími vlastní živnost. Zároveň jsou odpůrci nadnárodního kapitalismu, odcizené mentality kumulace zisku. Svoji živnost neprovozují, aby zbohatli do závratných výšin, chtějí se uživit. Důstojně a svobodně žít.

Proto jsou mi bližší modely komunitarismu, což neznamená, že bych státu upíral význam v strategických záležitostech nebo hlásal jeho naprostý zánik. Jen je mi citově bližší lidská činorodost, kreativita a osobní odpovědnost. Jakkoli se těmito hodnotami chlubí pravicoví liberálové, svět kolem nás svědčí v jejich neprospěch. Například odosobněná nákupní centra hyzdící tvář venkova i měst, v nichž dřou uštvané ponižované prodavačky, nejsou oslavou a manifestací lidské tvořivosti a obchodního umu, ale nenasytné hrabivosti a démonské modly falešných tužeb. Současný neoliberální diskurz se vyznačuje mizením demokratické představivosti. Nežijeme ve svobodné společnosti, svoboda se pomalu stává vyprázdněným heslem ne nepodobným rovnosti za minulého režimu. Posilování autoritářských tendencí, slabé fungování občanské společnosti, zvídavá oka kamer na každém rohu — to jsou výzvy pro současnou levici.

K tomuto „liberálnímu větru“ zleva patří i společenský a kulturní nonkonformismus. Ochota a odvaha naslouchat „menšinovým“ hlasům světa. Optika „menšiny“ je vždy spjatá s útiskem. Soucit s těmi, kterým je odňata lidská důstojnost, je pro mne nejvýznamnější „levicovou“ hodnotou. Pravda, dějiny i současnost nás přesvědčují, že do postavení „menšiny“ se může propadnout i většina. Většinu obyvatelstva naší planety postihuje drtivá chudoba. Ta jim znemožňuje o čemkoliv spolurozhodovat. Nežijí svobodně.

V dějinách (a vlastně i v současnosti) jsme svědky poníženého postavení žen. A nejen žen, ale i „feminního“ přístupu ke skutečnosti. Jsem „levičák“ mezi jiným proto, že se s ideologií „horších“ a „lepších“ lidí nemohu nikdy v žádném ohledu ztotožnit. Rasismus, antisemitismus, sexismus, homofóbie, xenofóbní postoje vůči cizincům, pohrdání chudými a nemohoucími — to jsou démonické síly minula i přítomna a je třeba jim říci jasné NE. Řekněme rovněž, že v „menšinovém“ postavení se ocitla samotná Země a její ekosystém. Proto je pro mne podstatnou dimenzí levicového cítění soucit se vším živým a odpovědnost za „zeleň světa“.

Úvodní motto k mému textu hlásá, že se hlásím k levici, protože jsem věřící. Je to samozřejmě řečeno s jistou nadsázkou, ale i tak hlavní důvody mé levicové orientace leží ve sféře náboženství. Profesor Hillman, nekonformní hlubinný psycholog, když byl dotazován, jak může být zároveň platonikem a demokratem, odpověděl, že rovnost je ta nejbytostnější idea, nedává se nám samozřejmě, má původ mimo čirý biologismus.

S levicí si přirozeně asociujeme idealismus. Věřit v možnost jiného, lepšího světa — to samo v sobě obsahuje jistý rozměr nepřítomnosti, dialektický bod v prázdnu, skok víry. Podívám-li se nejprve do Bible, která je pro mne Knihou knih, i když nikoliv výlučně a nadřazeně nad knihami jiných pro jiné, vidím z jejích útrob povstávat nejrůznější postoje. Je to vlastně podobné jako s levicí, najdeme tu takřka vše.

Někteří identifikují biblickou tradici se svými militantními, protihumanistickými hodnotami. Ano, ve Spojených státech takto vznikla „religious right“ spojená především s administrativou Georga Bushe Jr. V opozici k tomuto extremistickému křesťanskému aktivismu se zrodila „religious left“. Náboženská levice čítající nejen křesťany/ky, ale stejně tak Židy/ovky, buddhisty/ky, neo-pohany/ky a příslušníky dalších komunit. K náboženské levici se přihlásila také nezanedbatelná část evangelikálů, tzv. hnutí Emerging church.

O co náboženské levici jde? Ve svých náboženských tradicích nacházejí její představitelé poněkud odlišný ideál života nežli militantní neoliberalismus a neokonzervativismus. Jak můžu, jsem-li křesťan, nebrat vážně opakované Boží útoky na mocné a bohaté, blahoslavení chudých, odmítnutí veškerého útisku a otroctví. Stačí se začíst do Exodu, Izajáše nebo Jeremiáše nebo otevřít evangelia. Ježíšův příběh je pak paradigmatickým odmítnutím kultu síly, moci, movitosti a násilí.

Jestliže jako křesťan věřím, že v tomto muži se zvláštním způsobem projevuje samotné božství, pak se nemohu s klidným svědomím podílet na ožebračování chudých, drancovaní přírodních zdrojů, ani na genderové nespravedlnosti. Základním rozměrem křesťanské i jiných mystik je neulpívání, nevlastnění, odevzdání svého já, jeho smrt. Jak s tím usmířit kulturu orientovanou na osobní úspěch, sebe-prosazení a vlastnictví v absolutním slova smyslu?

Z východních náboženství i hermetických tradic mě silně ovlivnila myšlenka provázanosti a vzájemné závislosti všech jevů. Jinými slovy, nemohu se vyvázat z odpovědnosti za svět, ve kterém žiji a musím žít tak, abych celku života prospíval a neškodil mu. Je to dalajlama, kdo opakovaně mluví o skutečnosti, že buddhismus může nalézt svůj ekonomický projev v demokratickém socialismu. To asi jeho pravicové obdivovatele u nás překvapí. Kdo však alespoň trochu rozumí buddhistické nauce, ten překvapen tolik nebude. (Na politickém kompasu se ocitá v levém liberálním kvadrantu.)

Silné sociální důrazy lze nalézt v islámu a pochopitelně v judaismu, který je napájen prorockou linií. V Talmudu se praví, že smýšlení „co je moje, je moje a co je tvoje, je tvoje“ náleží peklu. Jeden vtipný rabín — kabalista píše, že hromadění peněz a statků je z tržního hlediska velmi chybné. Na kosmickém trhu totiž musí vládnout rovnováha. Je tudíž nevýhodné příliš zbohatnout v jedné oblasti a zchudnout ve všech ostatních. Západní kultura je podvyživená duchovně, eticky, esteticky. Předali jsme klíče od světa „obchodníkům“, ale ti tvoří pouze jeden segment života.

Hlásím se k náboženské levici. Nebo jinak, hlásím se k levici z perspektivy náboženského člověka. V tomto smyslu mi ve vztahu k jakékoliv ideologii zbývá jistá rezerva, jistý odstup. Na druhou stranu nemohu zapřít, že demokratická levice svými ideály odpovídá mému spirituálnímu hledání lépe. Nevěřím na možnost ráje na zemi (proto nejsem komunista), ale věřím na anticipování „rajské“ skutečnosti. Na lidskou souhru s Tajemstvím, které Bible označuje slovem Láska. Sv. Jan nás upozorňuje, že nelze tuto Lásku milovat, aniž by v nás nežila a nekonala ve vztahu k druhým. „Bůh má naše ruce“ napsala teoložka Sölle.

Být levicovým pro mne znamená žít a čerpat z kultury srdce a tuto kulturu utvářet a rozvíjet. Být s druhými — být pro druhé.