S hudbou Oregonu mne seznámil, pokud si dobře pamatuji, český mim Ctibor Turba. Je to člověk mnoha zájmů, známe se od školních let a nepřestanu se obdivovat (a někdy doslova divit) šíři jeho záběru.

Ze svých zahraničních pobytů a cest mi posílal podrobné, zpravidla nadšené referáty o koncertech, které navštívil, a já je bral, navzdory jeho základní profesionální orientaci na výtvarno a divadelno, jako naprosto věrohodná svědectví. O jeho vybraném hudebním vkusu nemám pochyb.

Vzpomínám si také na to, že napoprvé to nebyla hudba, která by mne uchvátila. Naopak, zůstával jsem léta chladným a liboval si především v moderním jazzu. Ta otřepaná, stokrát omílaná fráze, že něčí hudbu můžeme buďto milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím, platí rozhodně o tvorbě Oregonu.

Mám řadu přátel, kteří jsou do těch krásných tónů stejní blázni jako já. A naopak znám dost takových, kteří zůstávají zcela hluší a neteční, Ralpha Townera a jeho druhy nepovažují za hodné pozornosti.

Stojí za to dodat, že ti první jsou spíš pouze obdivovatelé, zatímco odpůrce Oregonu najdeme hlavně mezi aktivními hudebníky. Takový jev by stál určitě za samostatnou studii.

Co asi brání profesionálním muzikantům odlišných žánrů (mám na mysli jazzmany i klasiky; bylo by možná zábavné hodit návnadu ještě dechovkářům, folkloristům a hvězdám naší pop music) pokusit se objevit hodnoty a krásy v něčem jiném, než jim káže jejich vkus.

Budu možná v podezření z kacířství, ale je nyní na místě trošku přehánět a vyjádřit se naprosto jednoznačně a upřímně: mám dvě velké celoživotní lásky, klasiku a jazz, ale obojí bych snad dokázal vyměnit za hudbu Oregonu. Nacházím v ní mnoho neotřelého, půvabného, neoposlouchatelného a stále svěžího.

Je to patrně tím, že šťastně kombinuje to nejlepší z obojího. Pozornému až kritickému posluchači při jejím poslechu neujde, že jednotliví členové skupiny jsou opravdu mistry svých nástrojů, a že jich mají nepočítaně. Ve čtyřech lidech jich dokážou obsluhovat kolem osmdesáti!

Hráčskou techniku ovládli tak, že si ji vůbec neuvědomujeme, je jakoby bez limitu. Mají zažitý klasický způsob interpretace, tak odlišný od běžných tónových a artikulačních deformací, jak je známe z jazzu. Z něj si pak berou (vedle zmíněných „nešvarů“ - jsou to obojživelníci) ten jedinečný prvek improvizace, který zaručuje, že každé vystoupení je originál.

Rozvinuli jej dokonce k ještě vyššímu stupni dokonalosti, když své koncerty prokládají pověstnými „free pieces“, trvajícími třeba deset minut, kdy není dopředu dáno vůbec nic. Asi jako při představeních Divadla Vizita. Tolik stručná úvodní charakteristika.

Prehistorie souboru

Není mnoho tak významných souborů, které bychom měli možnost vidět opakovaně. Oregon k nim rozhodně patří. Jeho čtyři koncerty na území bývalého Československa v průběhu devatenácti let se navíc přesně kryjí s drobnými změnami v obsazení skupiny; měli jsme tu jedinečnou možnost zažít všechny vývojové fáze. Projděme si je jednu po druhé. Nejdříve je ovšem nutno vrátit se ke kořenům, do minulosti ještě dávnější.

Roku 1961 pořádala univerzita v Notre Dame (Indiana) meziškolní soutěž jazzových souborů. Vítězem se stalo sexteto, v jehož čele stál dvaadvacetiletý altsaxofonista Paul Winter, tehdy ještě student na Northwestern University v Evanstonu (Illinois).

Protože to nebylo jen tak ledajaké klání a v porotě seděl vedle trumpetisty Dizzyho Gillespieho i známý hledač talentů John Hammond, znamenalo vítězství vedle diplomu i podpis smlouvy s nahrávacím gigantem, Columbia Records. Také však vystoupení pro prezidenta Spojených států.

Říká se, že Winter byl prvním jazzmanem, který kdy hrál v Bílém domě. Pokud tam ovšem před sto lety nebušil do klavíru černý chlapeček jménem Edward Kennedy Ellington, synek komorníka tehdejšího prvního muže země. Dejme však přednost faktům.

V následujícím roce byl Winter se svými spoluhráči vyslán vládou USA na dlouhé turné po zemích Latinské Ameriky a výsledek se dostavil: Paul byl uchvácen etnickými hudbami, v té době ještě ve Státech málo známými, a začal je studovat a mísit s jazzem. Už jen názvy alb z let 1962-64 prozrazují směr, kterým se tehdy ubíral: Jazz Meets the Bossa Nova, Jazz Meets the Folk Song, The Sound of Ipanema a Rio - to samo o sobě by stačilo, aby směle konkuroval staršímu a věhlasnějšímu „dovozci“ nových trendů z Jižní Ameriky, nezapomenutelnému tenorsaxofonistovi Stanu Getzovi. Jenže pro Paula Wintera to byl pouze začátek jeho dlouhé a dodnes nekončící cesty.

Šest let po prvním triumfu, se stále ještě dostatečně známý a slibný mladý hráč a kapelník rozhodl opustit jazz. Pouhé spojení jeho běžného instrumentáře (ve svém sextetu měl trubku, druhý saxofon a nejčastější rytmiku, klavír-kontrabas-bicí) a praktik (téma, série improvizací, téma) mu nestačilo. Také jihoamerická hudba nebyla vše, co do svého budoucího amalgámu potřeboval.

Zkoumal folklor ještě vzdálenějších koutů světa, přijímal nejrůznější prvky hudby zemí Afriky a Asie a ke všemu se odvážil kombinovat je s odkazem skladatelů artificiální hudby evropské. Tak bylo v roce 1967 na světě první vydání kapely, které dal název The Paul Winter Consort.

Tím přidaným slovem se běžně označují soubory pěstující starou hudbu, nejlépe pokud možno autenticky. Winter měl na takové označení právo; svůj altsaxofon doplnil hráči na violoncello, kontrabas, hoboj, anglický roh, ale také třeba na nástroje typické pro Indii — tabla a sitár. Získal do svého souboru člověka, který hru na oba studoval přímo u největších mistrů oboru — Alla Rakhy a Raviho Shankara. Na první pohled divoké směsici dal jednotný směr a začal tak hrát world music dávno předtím, než tento dnes módní název vznikl.

Původní formace (1970-1984)

A to už se dostáváme k budoucímu Oregonu. Členy Winterova consortu totiž byli vedle kapelníka a violoncellisty Davida Darlinga i všichni čtyři jeho zakladatelé: Ralph Towner, Paul McCandless, Glen Moore a Collin Walcott. Než se roku 1971 osamostatnili (o Consortu se trefně hovoří jako o inkubátoru jejich nového stylu a je na tom hodně pravdy), měli ideální příležitost poznat Winterovu alchymii, která se jim stala východiskem, nikoli však definitivním jazykem.

Zůstali sice multietničtí, avšak nezapomněli na předchozí dobré vychování a zůstali dodnes mnohem jazzovější. První pokus o samostatný projekt učinili v létě 1970, krátce po turné Consortu, které dodnes připomíná skvostné koncertní album Road. Měli tehdy možnost strávit šest týdnů na farmě losangeleských přátel a k dispozici vedle kupy nástrojů také soukromé studio s osmistopým magnetofonem.

K předpokládanému vydání se už ale nedostali, „kalifornský pás“, jak tento poklad sami nazvali, spatřil světlo světa až po deseti letech, jako labutí píseň jejich krásné spolupráce s firmou Vanguard. Ani hledání názvu pro nově vzniklý soubor nebylo jednoduché. Prvním nápadem bylo jediné slovo, Music, pak ale zjistili, že už před nimi tak nazval svoji kapelu Buzzy Linhart.

Pro newyorskou premiéru se naopak rozmáchli a pojmenovali se Thyme — Music of Another Present Era. Snažili se tak předejít tehdy častým dotazům typu „jakou hudbu vlastně hrajete?“ a bez slůvka Thyme tak nazvali první album na značce Vanguard (1972).

Finální a řekněme rovnou šťastná volba napadla oba Oregoňany — Glen se zde narodil a spolu s Ralphem studoval na univerzitě v Eugene. Pro všechny čtyři se ten hornatý stát na severozápadě USA stal symbolem něčeho krásného a vzdáleného.

Těmito pocity je přímo prodchnuta hudba zakladatelské formace, na každém z devíti alb pro Vanguard i následujících třech na značce Elektra (1978-79) nacházíme skladby, na něž se hodí označení pastorální či bukolické. Může za to několik faktorů: předně kouzelná barva Paulova hoboje a anglického rohu, úplně nová melodika, tak odlišná od běžných jazzových postupů, zvuková průzračnost a čistě akustický zvuk všech nástrojů.

Drtivá většina repertoáru je z vlastních zdrojů, Oregon jen v několika případech přejal skladby někoho zvenčí. Vedle povinného Ralphova holdu jednomu z klasických kytarových autorů (Francisco Tárrega: Recuerdos de Alhambra) najdeme v obsáhlé diskografii Oregonu ještě vyznání dvěma nástrojovým idolům — Billu Evansovi (nezpomínejme, že Towner není zdaleka jen kytarista, můžeme jej slyšet i na trubku, lesní roh a především na klavír a další klávesové nástroje!) a jeho nejskvělejšímu kontrabasistovi Scottovi LaFaro, jehož je Glen bezmezným obdivovatelem.

Dále připomínku Townerova příležitostného kytarového tandemu (John Abercrombie: Timeless) a potěšit by nás mělo i zařazení skladby I Remember Me od našeho úspěšného emigranta Jana Hammera. Tím ale závislost na hudbě jiných končí.

Nejpilnějším skladatelem Oregonu a jeho hudebním šéfem se zdá být Ralph Towner, ostatní ale berou jeho bezbřehou invenci jako hozenou rukavici a tuží se, aby byli na albech a koncertech také zastoupeni. Svoji skladatelskou stopu zanechali rovněž hosté Oregonu.

Je dobré si uvědomit, že čtveřice telepaticky propojených hudebníků hrála dosud neslýchanou hudbu, avšak našla spřízněné duše nejen mezi posluchači. Na desce, nazvané příhodně Friends, se známou kombinací nástrojových barev organicky splynuli perkusionista David Earl Johnson, klavírista Larry Karush nebo tenorsaxofonista Bennie Lee Wallace.

Zato v případě dvou dalších se možné souznění zdá být na první pohled předem vyloučeno. Jak polský houslista Zbigniew Seifert, tak především výbušný černošský bubeník Elvin Jones se zdají být pro potřeby Oregonu naprosto nepoužitelní. Leč zázrak se v obou případech konal a je dokladem, jak dokáže být jindy těsně uzavřený soubor přístupný takovým vetřelcům.

Po dekádě, plné nádherné společné práce a lemované zmíněným tuctem desek, nastává nečekaná přestávka. Hudebníkům, často na cestách mimo své domovy, je kolem čtyřicítky a je nejvyšší čas založit rodiny. Dovolená trvala skoro dva roky a oni doma nelenošili. Pořídili si další nástroje, naučili se na ně hrát a přemýšleli o novém zvuku skupiny.

Největší měrou se o něj zasloužil opět Ralph. Hned první ze série čtyř desek pro nového vydavatele, mnichovskou firmu ECM, představuje „elektrický“ Oregon, kdy Towner „zlobí“ na syntezátor. Jak už ale ani jinak nemůže být, i tuto umělou barvu dokázali hudebníci začlenit do celkového soundu a zní naprosto „oregonsky“ jinak než je tomu u ostatních klávesových mágů.

Nová kapitola však neměla mít dlouhé trvání. Na samém jejím sklonku, v říjnu 1984, vystupoval Oregon na Bratislavských jazzových dnech. Bylo to fantastické vyvrcholení jedné hudební slavnosti. Pouhé dva týdny poté našel Collin Walcott smrt na dálnici u východoněmeckého Magdeburgu. Z evropského turné se vrátili domů jen tři. A dlouho pak nebyli schopni další práce.

Po smrti Collina Walcotta (1985-1992)

Nějaký čas to vypadalo na definitivní konec. Jenže Collin byl vedle schopnosti hry na dva indické a spoustu dalších nástrojů nadán snad jasnovidectvím. Jeho kolegové si vzpomněli, že jednou hovořil o možnosti svého odchodu ze skupiny a doporučil jako svého nástupce indického hudebníka Triloka Gurtua.

Splnili mu tedy jeho vizi, začali znovu pracovat a ono to fungovalo. Trilok hrál sice „jen“ na bicí a perkuse, ale naprosto odlišně. Především při hře sedí na bobku, všechno potřebné má na podlaze kolem sebe. Znamenal rytmické oživení, zase jiné zvuky, někdy až pohádkově přízračné, když například rozechvíval kovové předměty vnořené do škopíku s vodou.

Někdy však až příliš strhával pozornost jen na sebe. Navíc se stával známým a žádaným, takže bylo jen otázkou času, kdy Oregon opustí. Stihli jsme to znovu taktak.

V dubnu 1992 přijela nová čtveřice i do Prahy. Koncert v Edenu byl strhující a tuto sestavu připomínají další tři alba pro tři různé firmy. Tím posledním, Always, Never and Forever, skupina bilancuje dosavadní tvorbu a jeho booklet obsahuje velmi detailní popis celé dosavadní historie. Získává jím také nový mateřský přístav, Intuition. Na této značce pak mapuje svůj další příběh.

Sami ve třech (1993-1996)

Opět bez Triloka nastává nejprůzračnější období Oregonu. Nic nešramotí ani nevybuchuje, slyšíme čirou hudbu tří nástrojů a časté ozvěny oněch pastorálních a bukolických začátků. I tuto podobu nám bylo dopřáno poznat krátce před zatím poslední změnou.

Tehdy to nebylo jediné vystoupení na území zmenšené republiky, vedle Prahy bylo možno zajít si na Oregon i v mém tehdejším bydlišti, Brně. Bylo to jako utopie. Opustil jsem své žáky na konzervatoři, volným krokem prošel parkem Lužánky a stál před Boby centrem.

Nevěřícně jsem vešel dovnitř a bylo to jako ve snu. Jeden z momentů vrcholného štěstí mého života. Ještě lepší bylo, že ten moment trval dvě hodiny, nebyla tlačenice, dobře se dýchalo a nerušeně vnímalo. Je nutno poznamenat, že členové Oregonu absenci jednoho nepociťují jako nevýhodu.

Dokáží udělat plnou hudbu i ve třech nebo jen ve dvou, jak o tom nakonec svědčí dvě dřívější alba. Systémem každý s každým, přičemž pochopitelně mění své nástroje, hrají na desce Moon and Mind (1978) a bez jednoho si to vyzkoušeli už v roce 1972, tehdy pod jménem Ralpha Townera.

Z let devadesátých tu máme alba Troika a Beyond Words, obě dostupná i na našem trhu. Na podzim roku 1996 vznikalo v Chicagu další cédéčko, které bychom mohli nazvat konkurs na čtvrtého. V několika skladbách se na perkuse střídají Arto Tuncboyacian, známý i z našich pódií jako spoluhráč Joea Zawinula, a budoucí vítěz této soutěže.

Řešení: Mark Walker (dosud)

Jeho jméno je v nadpisu zatím poslední kapitoly a trojice původních hráčů jej považuje za maximální úlovek. Že to s ním myslí vážně, to už dostatečně prokázali délkou spolupráce. Jeho cennou devízou je jeho mládí a ochota zařadit se, bez touhy vyčnívat a poslouchat jen sebe.

Mark Walker dokáže trpělivě, často bez paliček, holýma rukama, jemně až téměř neslyšně podporovat neutuchající puls kapely, ale je-li třeba, umí i explodovat jako již zmíněný Elvin Jones. Je obecně známou pravdou, že jazzová kapela je tak dobrá jako její bubeník. Pokud ten je dobře vyučen swingu, nebude schopen hrát bebop. Jen málo hráčů na bicí soupravu dokáže „nestárnout“ jako například nestor poválečné éry Roy Haynes.

Jako plnoprávný člen skupiny hraje Mark Walker na zcela mimořádném dvojalbu nahraném v červnu 1999 s Moskevským symfonickým orchestrem, a především na živém záznamu z kalifornského Oaklandu, Live at Yoshi's (srpen 2001). Kdyby býval byl nahráván i pražský koncert 15. října 2003 v Abatonu, mohla by se zpráva o současném stavu Oregonu šířit libovolně daleko.

Takto jen ti, kteří nelitovali času a námahy s hledáním, mohou mít svůj názor. Ten se může i diametrálně lišit od mého přesvědčení, že hudba tohoto druhu je nejlepším lékem na následky života ve zběsilém shonu 21. století. Raději jsem tuto možnost připustil hned v úvodu a neosobuji si právo vynášet objektivní soud. Jen se tímto článkem hrdě hlásím k vyznavačům Oregonu jakožto vlajkové lodi world music a new age music, s Markem Walkerem opět o notný kus blíže jazzovým kořenům trojice Towner, McCandless a Moore.

Oregon je málo

Alespoň pro jeho členy rozhodně. Mají v sobě tolik tvůrčího potenciálu a potřeby hledat další cesty a způsoby hudební realizace, že velmi často experimentují. Je v tom možná i pud sebezáchovy, aby zabránili únavě ze stále téhož.

I když víme, jak je hudba Oregonu případ od případu odlišná, přece jen může po více než třiceti letech na jedné lodi nastat ponorková nemoc. Nejatraktivnějším hostem na deskách mnoha hudebníků odjinud byl pochopitelně Collin Walcott se svými indickými nástroji. Jsou jich desítky.

Také dvojplátkové nástroje Paula McCandlesse se často hodily jiným a je nutno dodat, že většího experta na hoboj a anglický roh by marně hledali. Stal se například finalistou konkursu do Newyorské filharmonie a o jeho virtuozitě se přesvědčujeme stále znovu.

Kdybych měl porovnat čtyři dosud zažité koncerty, ocenil bych ten poslední jako nejlepší v bezchybnosti hry obou více slyšitelných členů. Jestliže se dříve objevovaly ty milé pihy na kráse, které nás utvrdily, že neposloucháme bohy, ale „jen“ lidi, tentokrát jsme čekali marně.

Žádné nezaznělé tóny od Paula ani Ralpha (kterému žertem říkám „muž druhých pokusů“, když první krkolomné běhy mu občas nevycházely, jak by si přál, a napodruhé je zahrál). Glenova naprosto unikátní basová linka nevídaného rozsahu (dole má místo struny E hluboké C, známé z pětistrunných symfonických kontrabasů, dvě střední má shodné, horní G ale přeskakuje a má o kvartu vyšší C) také zdobí alba dalších a především řadu jeho vlastních desek, buď s pár instrumentalisty, nebo také se zpěvačkou Nancy Kingovou — a to je opět naprosto nebývalá kombinace barev.

Obdivuhodná je ovšem i série samostatných projektů Ralpha Townera. Zejména na značce ECM nachází prostor pro své sólové koncerty, kytarová dua s již vzpomenutým Johnem Abercrombiem či dialogy s vibrafonistou Garym Burtonem, ale též šanci zkusit si zahrát s neméně pozoruhodnou a vysoce originálně znějící britskou skupinou Azimuth. Můžeme připomenout jeho účast na jednom z raných alb Weather Report nebo, spolu s Glenem Moorem, spolupráci s Timem Hardinem, včetně vystoupení na legendárním Woodstocku.

Tam, jak Ralph pobaveně vzpomínal v interview před svým pražským sólovým koncertem v lednu 2001, museli být dopraveni vrtulníkem, jinak by se na pódium vůbec nedostali. Možnost vidět ten neskutečný tábor lidu shora je pro něj dodnes fantastickým zážitkem.

Anekdoticky vyznívá příběh, jak se dostal ke svému hlavnímu nástroji. Ještě jako student univerzity měl napsat úlohu do hodiny kompozice. Šel si tedy koupit jen pár listů notového papíru. Narazil přitom na tak výmluvného prodavače, že si nechal vnutit ještě kytaru, prý za velmi výhodnou cenu.

Dnes víme, jak šťastné to bylo nasměrování. Jak krásné je žít v době Oregonu a moci jej občas vidět naživo!

Text vyšel původně 27. října 2003 v Literárních novinách, a nezahrnuje tudíž finální sestavu skupiny, v níž Glena Moora nahradil Paolino Dalla Porta a která v uvedeném složení nahrála a v roce 2017 vydala poslední třícáté album Lantern. Autor byl u textu v Literárních novinách uveden pod svým tehdejším jménem Jan Beránek.