O odchodu Ralpha Townera mne zpravil můj syn Jan, s nímž sdílím trvalou lásku a obdiv ke skupině Oregon. Shromáždili jsme postupně všechna vydaná alba i řadu pirátských nahrávek, nemluvě o množství videozáběrů na youtube. Navštívili jsme několik koncertů.

Pro mne to však není první tak silně prožívaná ztráta blízkého člověka a umělce. Když jsem se 26. října 1984 vydal na Bratislavské džezové dni, nemohl jsem tušit, že patřím k posledním tisícům pozemšťanů, kteří viděli a slyšeli Oregon ještě v původní sestavě.

O pouhé dva týdny později se skupina stala účastníkem silniční nehody poblíž Magdeburgu v tehdejší Německé demokratické republice, při níž vyhasl život sitáristy a perkusionisty Collina Walcota. Byla to hrozná ztráta. Tím větší cenu pro mne měla dvě ještě vinylová alba, která mi tehdy členové Oregonu po svém vystoupení ochotně podepsali.

Vedlo mě to, do té doby houslistu klasické výchovy a postupně rostoucí jazzové praxe, k přehodnocení osobního pohledu na hudbu jako celek. Který z jejích mnoha typů je mi nejmilejší, nejbližší? Nepopírám, že zůstávám pevně oběma nohama klasikem, ale rád se nad ní někdy vzácně vznáším jako obdivovatel a dříve i nesmělý hudebník.

Bývaly to pro mne sváteční chvíle, když jsem si za doprovodu školeného kytaristy mohl třeba na vernisáži zahrát něco málo z hudby Ralpha Townera. Obvykle „Auroru“ nebo skladbu, kterou napsal ještě v předoregonské době, pro podobně originální a stejně kouzelně znějící Consort Paula Wintera — „Icarus“. Pouze z jeho hudby bych si vybíral pět desek na opuštěný ostrov.

Jako inspiraci pro napsání tohoto článku a současně radu pro toho, kdo neví, kam sáhnout pro oživení vzpomínky na geniálního tvůrce, kytaristu, klavíristu se silným vztahem k Billu Evansovi, jsem si soustředěně poslechl, možná už po stopadesáté, obě uvedené skladby. Dále přídavek z jediného brněnského koncertu Oregonu, dne 19. listopadu 1996 v Boby centru —„The Silence of a Candle“.

Ten luxus nemuset za skupinou nikam cestovat, a v mém případě dokonce dojít pohodlně pěšky přes park Lužánky, neboť mi právě skončilo vyučování na konzervatoři, to je souhra náhod, jaká se v životě neopakuje. A příbuznost s evansovským stylem pak přímo dýchá z titulního standardu Victora Younga na Townerově sólovém albu „My Foolish Heart“.

Za pozornost stojí, že Ralpha Townera a jeho podmanivou hudbu shoda okolností spojuje s českými zeměmi. Ještě jako student v době, kdy navštěvoval kurzy kompozice a potřeboval napsat domácí práci, natrefil v obchodě s hudebninami na zdatného prodavače, který mu kromě notového papíru dokázal vnutit ještě kytaru, údajně za akční cenu.

Student Towner se do ní okamžitě zamiloval. A později neváhal na dva roky odjet do Vídně k vyhlášenému učiteli Karlu Scheitovi, který se narodil v ostravské městské části Svinov.

Dokladem Scheitovy unikátní metody výuky je též rakouský kytarista Wolfgang Muthspiel, podobně zázračný hráč. Každý je však především svůj, jediný, neopakovatelný, díky vlastnímu nevšednímu talentu.

Z výsledku Scheitovy práce s Townerem se můžeme dodnes těšit, my sběratelé a posluchači věrní kouzelným barvám hudby Oregonu. Ralph Towner nám tu zanechal mnoho úžasné hudební krásy. Nezapomene se na něj.