Oč jde nejen v sociální demokracii

Jaroslav Šabata

Rozhodování o prezidentské kandidatuře Jiřího Dienstbiera je rozhodováním o charakteru ČSSD.

Naše hlavní opoziční strana je v nelehké situaci. Nikoli proto, že odmítnutí Jana Švejnara kandidovat za českou sociální demokracii na funkci českého prezidenta by bylo politickou tragédií. To zcela určitě není. Její problém tkví v nebezpečí, že rostou chutě těch, pro než „chtít a mít Švejnara“, znamenalo zbavit se Dienstbiera.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

A je zcela vedlejší, kdo by sehrál roli „druhého Švejnara“, jenž rozkmitá volební pole s výhledem, že se dále rozšíří prostor pro destruktivní náboj zápasu o programovou orientaci strany, jenž se promítl do otázky, koho sociální demokracie vyšle do souboje o Pražský hrad. Jisté je, že o Švejnarovy „alternáty“ nemusí být nouze; byť by hráli jen roli příslovečného mouřenína.

Jako klíčová se proto jeví otázka, zda se na zasedání ÚVV ČSSD svolaném na 19. května 2012 prosadí zdravý rozum: zda definitivně uspěje kandidatura potenciálně nejsilnějšího kandidáta, jímž v očích veřejnosti Jiří Dienstbier je, nebo se ze šiku sociálně demokratických senátorů otevřeně podporujících kandidaturu Miloše Zemana stane povážlivé znamení doby.

Všechno ostatní je odvozené: i to, na kolik dnů se jednání hlavní parlamentní české strany o prezidentském kandidátovi protáhne. Jde o rozhodnost, s níž bude vedení strany jednat tak, aby reálně hrozící blamáž odvrátilo, aby pevně stálo za svým pro veřejnost nejpřijatelnějším místopředsedou.

Strategie popsaná slovy „skrze Švejnara nemít Dienstbiera“, byla v úvodní fázi nominačního procesu jakžtakž pochopitelná. Profesor Švejnar ve volbách v roce 2008 doslova zazářil. Stal se relativně úspěšným protikandidátem Václava Klause; a pro mnohé dokonce jediným světlým bodem tehdejší volby prezidenta. Zcela jinak se věci mají po pěti letech. Politika odmítání Dienstbiera bez postavy odpovídající kalibru Švejnara z roku 2008 ztratila jakýkoli smysl.

Ostatně: neměla by jej ani v tom případě: kdyby, se Jan Švejnar rozhodl za ČSSD kandidovat. Důvod tkví v komplexních proměnách světa a Evropy zahrnující proměnu politických poměrů všeho druhu: rovněž oněch poměrů, které určují postavení sociální demokracie a jejích protivníků na mapě současné české společnosti.

Počátek tohoto pohybu symbolizuje proslulý krach jednoho finančního domu na Wall Streetu. Renomovaný světový ekonom jej tenkrát, v září roku 2008, přirovnal k pádu zlopověstné Berlínské zdi, zatímco pro Václava Klause šlo o projev banálního onemocnění, které přejde stejně jako se přechází chřipka. Pošetilostí tohoto typu je nepřeberně. A je nabíledni, že přehodnocování zdánlivě neotřesitelných ultraliberálních hodnot nemohly zastavit.

Náš prezident to ostatně dokazuje svou vlastní názorovou evolucí: v rozhovoru pro americkou televizní stanici CNN přirovnal nynější situaci v Evropě k  stavu v Československu před dvaceti lety, když se hroutil komunismus. Tehdy — stejně jako dnes — prý taky nešlo dělat částečné reformy a muselo dojít k radikálně změně. Toto krédo přizpůsobivého pseudorevoluconáře, jemuž dějiny nedaly a nemohly dát za pravdu, má zcela zvláštní půvab právě pro sociální demokracii, která se na svém 36. sjezdu (2011) přihlásila k úsilí o svou proměnu ve stranu „nové generace“ (M.Hašek) či stranu „jednadvacátého století“ (B.Sobotka).

Klausovo prohlášení je pokřiveným odrazem sílícího pocitu, že náprava současných zjevně krizových poměrů opravdu není a nemůže být jen věcí „nějakých reforem“, že jejich odpovědná náprava vyžaduje soustředěné úsilí o systémovou změnu na evropské úrovni — o změnu zabudovanou v dlouhodobých koalicích všech odpůrců zpátečnických sil na všech úrovních národních států.

Spor o Dienstbierovu kandidaturu není z tohoto hlediska jen sporem o ducha i duši sociální demokracie, o způsob rozchodu se „starou“ sociální demokracii, jejíž žoviální politické strejcovství se snoubí s partokratickou nostalgií po „charizmatických“ vůdcích. Sociálně demokratický spor je zároveň výrazem sporu o vnitřně stabilní „novočeskou“ státnost.

Nestor našich liberálně konzervativních publicistů Bohumil Doležal rozjímající v uplynulých dnech o chronické labilitě polistopadových vlád, o politické nestabilitě, jež podle něho dosáhla vrcholu za vlády pyšnící se v okamžiku svého vzniku nebývalou většinou stoosmnácti křesel v parlamentě, uzavřel své zamyšleni povzdechem: „Uplácat (z našeho národního dědictví) politickou stabilitu, je úkol skoro nadlidský; ale úkol to je a všichni účastníci by jej měli brát vážně“.

Tomuto závěru chybí jen tečka na „i“: že zdrojem „novočeské“ politické lability je ultraradikální odklon od listopadového programu vydávaný za nejpotřebnější „radikální změnu“: partokratickou nadutostí počínaje, přes populistické řešení krize v česko-slovenských vztazích, až po zpackanou privatizaci; a že si proto v obtížném politickém terénu, který vznikl během devadesátých let, razily cestu dva protichůdné vzorce stability.

Jedním je stabilita připomínající hřbitovní klid, stabilita tak či onak se uzavírajících systémů, stabilita konzervující nežádoucí poměry úskočným volebním inženýrstvím na úkor rovných práv občana. Jejím uměleckým dílem byla menšinová sociálně demokratická vláda Miloše Zemana vzešlá ze Smlouvy o stabilitě politického prostředí mezi ČSSD a ODS (1998).

Protikladným typem stability jsou dynamické systémy založené na odvaze politiků větrat zatuchlé poměry posilováním pluralitního charakteru demokratického „režimu“ a těsným spojenectvím s občany. Zdá se, že se začíná naplňovat úsloví „všeho do času“. A že před frustrovanou českou společností se rýsuje řádově konsolidovanější budoucnost.

Jiří Dienstbier je z tohoto hlediska dobrým znamením doby. Je odolný vůči slabošské a nihilistické znechucenosti politikou (podle vlastních slov se do politiky „narodil“); a niterně souzní s tou částí společnosti, která nepřišla o víru v demokracii jako politickou formu lidskosti (jak hlásá jedna znárodnělá klasika).

Jeho životopis vypovídá o intelektuální poctivosti a mravní integritě politika, který není fenoménem z jiného světa. Své postavení ve straně si vybojoval ve jménu své pevné víry ve svobodu člověka a sociální spravedlnost. Příkladně reprezentuje stále sílící kritický sociální proud ve své straně i mimo ni; má úctyhodný přehled o katalogu kritických témat české společnosti: rozevírání sociálních nůžek, balancování významné části našich spoluobčanů nad hranicí chudoby, stále vratší postavení vrstev středních, stotisícová masa mladých lidí marně hledající práci, pošramocená soustava veřejných služeb…

Takoví lidé nebývají „doma“ proroky (v Dienstbierově případě je „doma“ především v pražské organizaci ČSSD), ale jsou solí demokratického vládnutí, jež umožňuje formování organicky rostlé politické kultury nezbytné pro perspektivní parlamentní většinu a vnitřně silnou demokratickou státnost.

Tak se dostáváme k nejkritičtějšímu bodu „dienstbierovského“ příběhu: ke „kennedyovskému“ věku Jiřího Dienstbiera juniora. Zde nelze přejít argument především stoupenců prezidentské kandidatury Miloše Zemana, že právě velký sociálně demokrfatický expremiér je dokonalým protějškem k údajně „příliš mladému a nezkušenému“ Dienstbierovi.

Argumentovat Dienstbierovým věkem je snad nejkurióznějších rysem protidienstbierovského odporu. Nejenže odporuje letité zkušenosti s tímto už nikoli nejmladším, ale velmi zdatným mužem středního věku — přesně takového věku, jaký je i podle ústavy pro potřeby náročného obratu k plně konzolidované budoucností českého státu „jako dělaný“; na pozadí velkého „úkolu doby“ a četných politických eskapád a dětinských bizarností obou sebestředných konstruktérů „smluvní“ české politiky, se vyvrací sám.

    Diskuse
    May 11, 2012 v 15.14
    Miloš Zeman = Václav Klaus B
    Myslím, že Miloš Zeman by byl horším prezidentem než Václav Klaus co se týče soběstřednosti, sebezalíbenosti, sebeobdivu a neschopnosti sebereflexe. Jistě bude podporován Klausem a jeho kamarilou. Podpora Klause je logická, přeje si, aby prezidentem byl někdo, za něhož by se říkalo "Zlatý Klaus!" Lze čekat, že Zemana budou podporovat sociálně demokratičtí kmotři. Je jich snad tolik, že by Miloš Zeman představoval vážnou sociálně demokratickou alternativu?!?
    LJ
    May 11, 2012 v 17.18
    Přesný postřeh
    Je to tak, rovněž předpokládám, že Klausovo zázemí nyní bude vytvářet podhoubí pro Miloše Zemana. Vztahy mezi nimi a mezi jejich "pomocníky" jsou z let 1996-2002 nadstandardní. Problém není v tom, že by Zeman neměl prezidentské kvality. Naopak, tím, že je výraznou politickou osobností, dodnes boduje u spousty řadových levicových sympatizantů. Potíž je v tom, že jeho osobních vlastností úspěšně zneužívají různí podnikatelští a lobbističtí šíbři, které Zeman neumí a ani nechce krotit. Zemanova chvíle by mohla nastat, protnou-li se zájmy těchto kmotrů se sympatiemi části proklausovského tábora a s vírou konzervativně-levicových voličů. Myslím, že tato synergie nikdy nebude tak silná, aby Zemana na Hrad katapultovala, ovšem vyloučit to nelze.
    MT
    May 12, 2012 v 11.16

    Skrytá podpora pro Zemana je v ČSSD obrovská.

    A nejen ten běžný postoj sociálních demokratů podpořit Zemana v druhém kole, pokud v něm nebude kandidát sociální demokracie.

    Ten je téměř samozřejmostí.

    Už se uvažuje i způsobem - "dám mu to radší v prvním kole, aby se do toho druhého dostal on - nebo by tam mohli být jen ti, ze kterých bych si už nevybral" ...

    A je třeba si uvědomit, že pokud dnes už by se dostal do druhého kola nezávislý Švejnar a Zeman, sociálně demokratičtí voliči a členové podpoří zcela určitě právě Zemana - k podpoře Švejnara nebudou mít ani ty "vachrlaté" důvody jako dosud

    Běžný levicový volič vůbec nesdílí štítivost zdejšího intelektuálského levicového prostředí vůči Zemanovi - a doba jeho první vlády je vzpomínána s určitou nostalgii i tam, kde bych to rozhodně nečekal (vždyť tehdejší vysoká nezaměstnanost).

    Nikdo si například už nevzpomene na Zemanovo snižování daní bohatým.

    Ostatně dnes Zemanova SPOZ chce vysoké DPH - a ze snížené sazby vypráskat knihy ...

    SH
    May 12, 2012 v 20.11
    Vzhůru ke kolapsu.
    Sled Havel, Klaus, Zeman by mi jaksi nechtě připomínal sled Brežněv, Andropov, Černěnko…a pak definitivní konec, což bych si docela přál.
    May 12, 2012 v 21.2
    následoval Gorbačov
    a to nebyl definitní konec, ale obrat k lepšímu. Jen bych vynechal toho Zemana.
    ON
    May 13, 2012 v 0.52
    Jde nyní o hodně
    Kdo chce zničit lepší sociální demokracii a demokratickou levici v této zemi, volí Zemana, kdo chce sociánlí demokracii a levici promýšlet perspektivním směrem, volí Dienstbiera. Všimněme si ale jen velmi málo reakcí na tento skvělý výstižní článek Jaroslava Šabaty. Svědectví kolika těm systémovým revolucionářům tady na DR uniká tolik podstatných detailů.
    May 13, 2012 v 4.26
    Kdo chce z členů ČSSD lepší (?) sociální demokracii, měl by asi na Hrad volit B. Sobotku, za předsedu strany J. Dienstbiera a M. Zeman by mu měl být lhostejný.

    To je ale nepodstatný detail.

    Perspektivní demokratická levice vzniká mimo stávající politické strany …
    MT
    May 13, 2012 v 8.36

    ... někomu unikají detaily ...

    ... a někomu zas uniká představa o skutečném názorovém rozvrstvení u velkých skupin, které preferují ČSSD při volbách do Sněmovny.

    LV
    May 13, 2012 v 8.58
    Nevím, nevím...
    Ač má Jiří Dienstbier ze všech partajníků mé největší sympatie, stále mi nějak uniká, proč by měl zrovna on být ten nejvolitelnější kandidát levice na prezidenta. Protože nemylme se: v přímé volbě více než v nepřímé nejde ani tak o toho "nejlepšího" kandidáta, nýbrž o toho, který pokryje nejširší spektrum a je známý opravdu všem. Nepřeceňujme lidi, JD je znám médiím, aktivním lidem, intelektuálům... ale ne běžnému voliči, který přímou volbu neporomýšlí už rok téměř každý den, jako zdejší diskutéři. Jsem však stále přesvědčen o tom, co jsem tady na jiném místě vyjádřil už dříve: JD je nejdříve třeba v exekutivě, jako ministra spravedlnosti nebo rovnou ministerského předsedy (pochybuju ovšem, že by si "zasloužilejší" předseda partaje nechal ujít tuto příležitost a pustil ji oblíbenému místopředsedovi). Již jsem to tady před měsíci napsal: pokud vůbec bude přímá volba (zatím chybí prováděcí zákon) lid bude rozhodovat mezi Fischerem a Zemanem. Fischer bude vnímán jako neutrál, Zeman jako levice (oba budou podporováni pragmatickou pravicí, která začíná být stlačená těsně nad volitelnost a silného kandidáta ani nepostaví). Oba budou simulakrum přímé demokracie, za oběma se skrývá hustá síť mafiánských zájmů. V Čechách se pokaždé věci vyvíjí hůř než mohou.
    ON
    May 13, 2012 v 9.12
    Hm,
    poučte mě, pane Tejkle, to je mi novinka.
    Pane Molnáre, opravdu nepodstatný detail to bude, až tady ta perspektivní demokratická levice mimo socdem bude. Kde ta, podle Vás, perspektivní demokratická levicová strana vzniká?
    Pane Vodička, takto se věci vyvinout snad opravdu nemusí....
    + Další komentáře