Zprávy o tom, jak se vyvíjí hospodářská situace naší země a Evropy, jsou buď nicneříkající nebo strašné. A denní média se spokojují s tím, že něco konstatují, často tak, že člověk ani nepozná, co vlastně se konstatuje, jaký obsah je za slovy.

Mezi otřesné zprávy patří ta, která začíná titulkem Kunovský: Na Kypru ušetřím.

Text najdeme ve čtvrteční příloze Lidových novin Peníze& Byznys hned na první straně a jeho obsahem je sdělení, že největší český developer, zabývající se výstavbou bytů v ČR, stěhuje sídlo své firmy na Kypr do daňového ráje. „Má to určitý finanční efekt,“ uvádí miliardář skromně. To mu rádi věříme, proč by to jinak dělal, jistě nehodlá na Kypru stavět tolik nových bytů, aby mu stálo za to stěhovat firmu.

Podívala jsem se do encyklopedie a zjistila, že od 1. května 2004 je Kypr členem Evropské unie, 1. ledna 2008 se připojil k eurozóně. Chtěla bych tedy vědět, jak je možné, že země nerespektuje daňová pravidla ostatních evropských zemí, že může být tím „daňovým rájem“ a že jí tahle nemravnost nebyla překážkou ani ve vstupu do EU ani v přijetí eura. Co mají „daňové ráje“ z takového chování, jaké výhody? Probíhají mezinárodní jednání o tom, jak takovému vykrádání veřejných rozpočtů zabránit, nebo je snad instalace dalších daňových rájů jedním z těch kýžených „prorůstových opatření“, jak se teď píše? Článek mi k tomu nic neříká, jen hlásí, že to tak je.

Dále čteme: v roce 2010 do daňového ráje přesídlilo 281 tuzemských společností a o rok později to bylo o čtrnáct procent společností víc, takže z daňového ráje je aktuálně kontrolováno 3,28 procenta firem registrovaných v ČR. Ano, včetně třeba té, která tiskla jízdenky pro Pražský dopravní podnik.To nám sdělují politici přes média, že opravdu není možné povolat nejbohatší podniky k odpovědnosti za stav veřejných služeb i dluhů, protože kdybychom se jich nedejbože nějak dotkli, utečou nám do „daňových rájů?“ Jistě to nedělají jenom nám, tak jedná se o tom někde?

Ale z jiné strany: premiér Nečas se zúčastnil summitu Evropské unie a sdělil nám, že EU musí být konkurenceschopná. Že bez zásadní vzpruhy své konkurenceschopnosti se státy, které mají dnes obtíže, přes masivní vnější pomoc dostanou během krátké doby do stejné situace. Ale tady přece slovo konkurenceschopnost vůbec nesedí, mělo by se říci spíše „bez zásadního povzbuzení hospodářství“. Například v atraktivitě turistických cílů takové Řecko téměř nemá konkurenci, jde tedy spíše o to, jak provozovat tohle hospodářství ku prospěchu celé země, potažmo Evropy.

Nikde, a opravdu jsem se snažila najít autentičtější záznam jeho vyjádření, premiér pořádně neříká, čemu a komu konkrétně má Evropa lépe konkurovat a čím. Jižní Americe a Asii, to člověku dojde, ale v jakých hospodářských oborech a je to vůbec možné? Prý vysoké sociální výdaje spolu se sníženou konkurenceschopností jsou příčinou evropského hospodářského poklesu. Mluví se také o tom, že se musí lépe rozvíjet ekonomika služeb, že téměř dvě třetiny sektoru služeb nejsou součástí společného trhu. Nedozvíme se ale, které služby jsou takto jednotlivými státy nezdravě chráněné a je třeba je liberalizovat, nemluví tady náš premiér svými nekonkrétními slovy třeba o podpoře daňových rájů? Nemíří třeba k tomu, aby se takovým daňovým rájem stala ČR? Co je jednotný digitální trh a jak mám rozumět výroku, že „v oblasti energetiky jsme jedním z několika států, které implementovaly klíčový třetí energetický balíček, posouvající významným směrem dál liberalizaci tohoto sektoru“? U nás snad dochází k  liberalizaci trhu s energiemi?

Pan premiér také mluví o nutnosti soustředit prostředky do oborů, kde je jich nejvíce zapotřebí, do vědy a výzkumu. To slyšíme rádi a v tom je jistě evropská síla, jenže v praxi to vypadá jako účelový tlak byznysu na ústavy vědy a výzkumu. Tedy ne svoboda, ale přísná objednávka.

Premiér hovoří o službách těmito slovy:

„…Osmdesát procent hrubého domácího produktu celé Evropské unie je tvořeno v sektoru služeb. Dokonce i v České republice je dnes většina jejího hrubého domácího produktu, přes 60%, tvořeno v tomto sektoru. Vezměte si, že téměř dvě třetiny sektoru služeb nemají jednotný trh — to znamená: nejsou liberalizovány čili existuje pro tento trh služeb státní hranice, kdy se nemohou tyto služby poskytovat například v zahraničí. Vzpomeňme si například na onoho pověstného polského instalatéra, kterým byli strašeni francouzští voliči. To je klasický případ toho, že nemáme tento volný trh služeb. Souvisí to například i s uznáváním kvalifikací, s jednotným trhem energií, jednotným digitálním trhem, poskytováním finančních služeb a podobně." Proč to toho plete polského instalatéra? A které finanční služby v Evropě narážejí na státní hranice?

Potřebovala bych tyhle věci lépe vysvětlit. Vždyť v minulosti jsme udělali nevím co všechno pro to, abychom učinili naše prostředí prostupným a přístupným pro zahraniční firmy i banky, nechali jsme si zničit krajinu kolem dálnic a velkých měst, banky jsme z veřejných rozpočtů oddlužili, a  firmy stejně nepřestěhovaly své sídlo do ČR a nestaly se plátci daní u nás, i když jsme jim (vzpomínám si na to podbízení zejména za vlády Miloše Zemana) dělali všemožné pomyšlení. Přispěli jsme tím ke konkurenceschopnosti Evropy? Když to jsou vesměs firmy asijské? („Vše pro dobro světa a Nošovic?“)

Slovo „konkurenceschopnost“ mi dnes zní podobně, jako v době, kdy dělníci v socialistickém Československu podepisovali pod vedením KSČ rezoluce proti polské odborové Solidaritě, znělo sousloví „proletářský internacionalismus“. Když přijde na lámání chleba, náhle slovo znamená něco jiného. Naprosto liberalizovaná soutěž má totiž v sobě stejné nebezpečí jako každá hra: zatímco někteří hrají poctivě, s vědomím rizika volné soutěže, jiní jsou domluveni, hrají s cinknutými kartami, používají nelegální doping a kšeftují s výsledky, čímž poctivé hráče obehrají, kdy si vzpomenou.

Zlepšovat takové prostředí dalším uvolňováním pravidel je asi beznadějné, konkurovat falešným hráčům se nedá.

Skoro bych se vsadila, že až se bude hledat nejfrekventovanější slovo v médiích v roce 2012, bude to slovo konkurenceschopnost. Už teď to slovo zaplavuje významové kanály a mění se v beztvaré bláto, produkující škodlivé látky.

Ekonomicky je to asi naivní, ale v rámci jednání o evropských společných perspektivách bych ráda slyšela slovo respekt.